Unbreakable

3.

Zbývaly mi tři celé dny do víkendu. Tři zasrané dny, což je víc než polovina pracovního týdne.
Až bolestně jsem si to uvědomovala, jak jsem se ráno vzbudila z další noční můry.
Naštěstí pro mě, hodiny ukazovaly mnohem rozumnější čas než den předtím. Naneštěstí pro mě, vykolejilo mě to stejně, možná dokonce i hůř.
Musela jsem si připomenout, byla jsem nucená hledat ty důvody znovu, proč jsem se sem vlastně přestěhovala. Další půl hodiny se přesvědčovat, že to byl dobrý nápad.
Abych vůbec vstala z postele.
Pro jistotu jsem si oblékla jen obyčejné hnědé tričko s výstřihem do véčka, abych Jessicu zas nevyděsila. Sakra, musela jsem se docela dost snažit, abych něco takového vůbec ve své skříni našla. I kdybych se s ní chtěla nějak sladit, neměla jsem moc možností. Už jenom proto, že moc typicky holčičích věcí jsem ve svém šatníku nevlastnila. Dost toho prosto zůstalo doma, blížila se zima, více méně jsem si s sebou vzala hlavně mikiny.
Jessica to ale stejně ocenila. Rozesmála jsem ji, když jsem se pro ni zatočila, jak jsme se ráno potkaly u mé skřínky.
„Jo, jo, už se tě tak nebojím," mrkla na mě.
Vybouchla jsem smíchy, nikdy bych si nemyslela, že budu někomu nahánět strach. Taky jsem jí chtěla říct něco pěkně škádlivého, byli to ale dva kluci, co mě od toho úmyslu odradili. V momentu, když k nám trochu rozpačitě přistoupili.
„Laro, tohle jsou mí přátelé," Jess mi je hned představila: „napadlo mě, že bys třeba ocenila společnost na hodinách, které nebudeme mít spolu."
Tak to byl docela fajn nápad, mít známé obličeje ve třídách.
Rozesmálo mě to ještě víc, když se pak naklonila a jen pro mě tiše dodala: „A jako by mě na kolenou neprosili, abych vás seznámila."
Ukázala na vysokého hezkého černovlasého kluka: „Tohle je Mike, možná nejchytřejší kluk na téhle škole."
„Možná? Jessico, prosím tě, nepodceňuj mě," odfrkl, jak mi podával ruku. Pořád se smíchem jsem ji stiskla.
Líbil se mi. Měl zář v tmavých očích, takovej ten zvědavej, co vám hned napoví, že doopravdy baží po poznatcích, vědě, znalostech. Že si hned všechno zapamatuje, že toho hodně umí. Inteligence z něj sršela na kilometry, nemusel mít nejlepší oblečení, nemusel s sebou táhnout nejmodernější techniku. Stejně to byl respekt a uznání, co jeho pohled vzbuzoval.
„Colin," řekl ten druhý: „raději se představím sám, než na mě Jess vytáhne něco, za co se budu stydět. Velice mě těší, Laro."
Byl o něco nižší než Mike, ale zato rozhodně svalnatější. Měl tmavě hnědé vlasy, zářivé zelené oči a hrozně hezké črty obličeje. Byla jsem si jistá, že si od své puberty vybudoval kariéru v lámání dívčích srdcí.
Způsob, jakým uvolněně stál, jak si mě celou přeměřoval, jeho roztomilej úsměv, všechno tomu nasvědčovalo. Colin si na dámskou pozornost zvykl, užíval si být středem pozornosti. Právem. Řadil se k nejhezčím klukům, jaké jsem kdy spatřila a rozhodně měl u mě body navíc. Protože vůbec nepůsobil namyšleně.
A já se nemohla přestat smát, tohle bylo docela příjemný. „Také mě moc těší, pánové," mrkla jsem na ně.
Najednou to mezi těmi hnusnými zdmi nevypadalo tak pochmurně.
Jessice se povedlo připravit mi dokonalou prohlídku a obeznámit mě se všemi detaily. S tím, co smím a co ne, co si můžu dovolit a čemu se raději vyhnout. Ke konci vyučování jsem měla informací plnou hlavou.
Pořád jsem se ale docela bála znovu vstoupit do jídelny.
I když jsem teď měla s kým sedět, přesto jsem byla pěkně vyklepaná, že znovu potkám ústřední bod mých nočních můr. Toho kluka s tím smrtícím pohledem. Pořád jsem netušila, kdo to byl a už vůbec ne, proč se na mě vlastně takhle díval. Jako bych mu vyvraždila polovinu rodiny.
Jestli sem ale chodil taky, jestli to měl být můj spolužák, nemohla jsem se mu přece vyhýbat do konce školního roku. Takže to vypadalo stejně tak, že mi nezbylo nic jiného, než hrdě vztyčit hlavu a vejít do jídelny, jako by mi patřila.
Anebo se modlit, aby v ní neseděl.
Nepopírám, napadlo mě, že bych ho mohla konfrontovat a rovnou se ho zeptat, o co mu sakra šlo. A za normálních okolností bych to nejspíš i udělala. Nepatřila jsem k lidem, co si brali servítky.
Jenomže on.
Na něm bylo něco jiného.
Něco, co mě kompletně obíralo o veškeré mé sebevědomí.
Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že měl schopnost vyděsit mě k smrti.
A to jsem ho potkala dvakrát.
Úplnou náhodou.
V duchu jsem opravdu děkovala, když jsem si později uvědomila, že Jessica a její parta mě pořád nějak zaměstnávali. V podstatě jsem ani neměla čas na něj myslet. A taky jej ani potkat.
Což ale ovšem neznamenalo, že by se mi on sám zapomněl připomenout v mých snech.
A že to byly děsivé noci.
V pátek jsem už měla pěkný kruhy pod očima a doslova odpočítávala minuty do začátku víkendu, kdy jsem mohla aspoň něco dospat. Přes den, za světla, samozřejmě.
Jediné, co mě ten den ve škole ještě drželo při životě, byla biochemie. Po biologii další předmět, který nějak souvisel s mým příštím vysněným studiem medicíny. Tak nějak mě vždycky bavila. Když jsem ale vešla do třídy, nespatřila jsem tam nic, co by mé nadšení udrželo naživu. Většina lavic už byla zaplněná a já nemohla najít žádnou známou tvář.
„Sedni si ke mně," pronesl kluk hned z první lavice: „můj přítel je tenhle týden nemocný."
Neváhala jsem už jen z toho velice praktického důvodu. Neměla jsem chuť ptát se někoho, jestli si můžu přisednout. Ne, když všichni čuměli, po pěti zasraně dlouhých dnech, pořád na mě čuměli, jako kdyby mě viděli poprvé.
Bůhví, možná jsem přece jen pocházela z jiné planety.
„A tím nemocným myslím, že si opaluje zadek někde na Tahiti, na prodloužené dovolené," mrknul na mě můj novej soused, jak jsem si k němu sedala. „Ale co si budeme povídat, je to hezkej zadek," dodal: „jen ať si ho opálí."
Trochu jsem na něj vykulila oči. S těmi brýlemi a kostkovanou vestičkou vypadal jako typický prototyp šprta, to vyjadřování bych ale od někoho takového nikdy nečekala. Vůbec jsem netušila, co mu mám na to říct.
Raději jsem se rozhlédla po místnosti doufajíc, že mě napadnou nějaké formální otázky, třeba ohledně předmětu, nebo vyučujícího.
Jenomže tak daleko mi nebylo dovoleno se vůbec dostat.
Nemůžu říct, že moji pozornost upoutala, protože to bych lhala. Zatraceně, ono tam neexistovalo vůbec nic, co by má mysl dovedla nějak ovlivnit. Nebo nad tím měla třeba kousek moci.
Prosto a jednoduše, má pozornost byla upoutaná.
Postavou vstupující do té samé místnosti.
Úplně jsem ztuhla.
Jako by se všechno kolem zastavilo.
Najednou zůstalo ticho, úplný ticho, uvědomila jsem si to, živě jsem jej vnímala.
On byl jeho příčinou.
Jenom okrajově jsem byla schopná zaregistrovat, že nejsem jediná, kdo k němu vzhlédl. Ani jediná, kdo z něj nedokázal spustit zrak.
Přišlo mi, že moc dobře ví, že si je vědom všech těch očí, co se na něj upíraly, přesto ho to vůbec nevyvádělo z míry. Věděla jsem, jaké to je, když na vás všichni koukají, u mě to ale bylo spíše ze zvědavosti.
U něj?
Jako by si už jenom svou přítomností všechny podmanil.
Jako by mu celá místnost i všichni tady patřili.
A on to bral jako samozřejmost.
Nedíval se na mě, nedíval se na nikoho. Spíše pozoroval cestu před sebou, konečně jsem měla příležitost prohlédnout si ho celého.
A že se kurva bylo na co koukat.
Jeho postava předčila všechny mé představy o dokonalém mužském těle. Klidně bych přísahala, že slovu dokonalost vytyčil úplně jiné, nedosažitelné hranice. Že dokonalost sama se mohla měřit podle jeho pravidel. I přesto, že měl na sobě jen obyčejné modré džíny a tmavě šedou mikinu, vypadal líp než všechny ty hollywoodské hvězdy v nejluxusnějších oblecích.
Měl široká ramena, zatraceně pevně vypadal jeho hrudník, já se přistihla při představě jeho rukou kolem mého pasu. Teplota v místnosti se v mžiku zvedla tak minimálně o sto stupňů, vzduch byl těžký, sotva dýchatelný. Zničehonic to byl kyslík, co chyběl mým plicím.
A pak jsem to celé ještě zhoršila.
Podívala jsem se do jeho obličeje.
Nemusel na mě ani koukat, stejně jsem byla naprosto hypnotizovaná.
Tentokrát mě ani nemusel uzamknout ve svém pohledu, přesto jsem z něj spustit zrak nedokázala. Přestat se na něj dívat, neuměla jsem ho nepozorovat. Protože to byl obličej, na který bych koukala až do skonání světa.
Obrazy, malby, sochy, cokoliv, co spájelo či zobrazovalo krásu, nevyrovnaly se mu, u něj kompletně měnila svou pointu. Neexistovalo nic, k čemu bych ho mohla, nic, k čemu bych si ho vůbec dovolila přirovnat.
Jeho pokožka kontrastovala s jeho černými kratičkými vlasy a obrovskýma černýma očima. V tu chvíli, v ten moment, klidně bych svou poslední kapkou krve podepsala čestné prohlášení, že jsem nikdy předtím nespatřila tak zvláštní pohled. Neobvyklej, jedinečnej, přesto dechberoucí. Na tom klukovi něco bylo.
Něco.
Já nevím.
Už jen proto, že jsme byli ve stejným ročníku, nemohl být víc než o rok starší než já. Koukajíc ale na něj, dala bych i ruce do ohně za to, že jsem tam viděla i něco jiného. Něco nebezpečného, něco, co nebylo pro mě, abych to odhalila. Výraznější lícní kosti jenom podtrhávaly jeho krásu a pro ty jeho rty by se dalo klidně umírat.
S radostí.
Pět zatracených vteřin, co kráčel místností, kompletně jsem zapomněla na všechny ty ubohé napodobeniny hezkých chlapů. Protože pojem nádherný pro mě náhle získal absolutně jiný význam. Vždyť jsem krásu dosud ani nepoznala.
Živě jsem si uvědomovala, jak mi bušilo srdce, ty malé kapičky potu na mém čele také.
Čučel z něj sexappeal, byla jsem si stoprocentně jistá, že tenhle kluk měl v moci přinutit padnout na kolena jakoukoliv holku. Včetně mě.
Ještě, že mě vlastně nenáviděl.
A já byla uchvácená.
Než zvedl pohled.
Podíval se na mého souseda a oba si krátce přikývli na pozdrav. Překvapilo mě to, dost mě to překvapilo, taky jsem ale neměla čas nad tím dumat, jak jeho oči spočinuly na mně. Zúžil je v nenávistným pohledu a mně se na ten moment úplně vypnul mozek bez možnosti jakéhokoliv restartu.
Najednou to byl zase můj démon.
Zatraceně neskutečně nádhernej démon, vyslán z mého osobního pekla, aby mě týral.
Až jednou umřu a dostanu se tam, někdo si to pěkně odsere.
Ale sakra, do prdele, že bych dala i jednu svou ledvinu za to, vidět jej usmívat se.
Nedržel mě v tom zajetí dlouho, naštěstí nebo snad i neštěstí, prostě jen prošel a sednul si. Kam, to jsem netušila, neměla jsem odvahu obrátit se.
„Cos provedla Ericovi, že na tebe tak koukal?" uslyšela jsem kluka vedle sebe zeptat se.
Eric?
To je jeho jméno?
„To nevím," mykla jsem rameny, snažíc se o nonšalantní tón. Nechtěla jsem, aby poznal, jak vykolejená jsem v tu chvíli byla. „Ta moje paranoidní schizofrenie," vzdychla jsem si a nevinně se na něj podívala: „nepamatuji si to."
Neudržela jsem to, vyprskla jsem smíchy, jak se mu rozšířily oči zděšením.
„Dělám si srandu," uklidnila jsem ho: „nevím, co proti mně má. Vím jen to, že kdyby pohled vraždil, nejspíš bych teď ležela někde uprostřed Sahary s polovinou vnitřností venku a druhou v zobácích supů."
Můj soused se od srdce rozesmál.
Dobře.
Aspoň někomu to celé přišlo vtipný.
„Jsem Carl," řekl mi: „ale přátelé mi říkají Scotch a taky jsem teplý."
Zvedla jsem překvapením obočí. Asi jsem to čekala po těch sonetech o zadku jeho přítele, stejně mě to ale docela překvapilo. Jak mi to prostě a jednoduše oznámil.
Nebo proč vůbec.
„Lara," nemohla jsem potlačit úsměv, co se mi dral na rty: „a taky jsem na kluky."
Pobaveně jsem si ho přeměřila a pak, snažíc se o vážný tón, spiklenecky jsem dodala: „Myslím, že se nějak rozumně rozdělíme."
Scotch vybouchl do hurónského smíchu, na malou chvíli jsem cítila na zádech pohledy snad všech ve třídě. Jenomže mě to bylo u prdele, smála jsem s ním, jeho chechtání bylo docela nakažlivé.
„Proč ti říkají Scotch?" zeptala jsem se. Z čiré zvědavosti.
„Miluji skotskou," mrknul na mě.
Cože? Opravdu?
Ten kluk vypadal, jako by nevytáhl nos z knížek.
„Forma, zlato, jenom forma," zazpíval, když pochopil, co se mi prohání hlavou: „všechno ti vždycky projde, když se chováš a vypadáš jako světec, víš?"
A já se musela smát, jenom smát, on byl vážně potrhlý.
Sakra, že se mi to líbilo.
„Myslím, že my dva si budeme rozumět, Laro," zahýbal na mě obočím: „i když spíše vypadáš na holkuJacka Danielse."
„Mmmmm," zamumlala jsem, když mi připomněl další věc, která mi děsně chyběla: „Jima Beama taky neodmítnu."
Povídat si se Scotchem bylo jako ocitnout se na cizí planetě. Přišlo mi, že si musel projít svým, když otevřeně přiznal svou orientaci a teď ho už prostě nic nedokázalo rozhodit. Po deseti minutovém rozhovoru o holení chlapských nohou, punčochách a jahodové zmrzlině jako předehře, jsem dospěla k jednoznačnýmu názoru.
Ten kluk byl naprosto boží.
Taky to musel být osud, co mě zavedl do téhle učebny, až mi to bylo líto, když nás přerušila výuka.
„Scotchi, za chvíli bude zvonit," zašeptala jsem mu na konci hodiny: „bylo mi ctí, ale hned vypadnu."
„Spěcháš?" povytáhl na mě obočí.
„Docela mě děsí ten tvůj známý," přiznala jsem pravdu: „nebudu čekat, až mě... vykuchá pohledem."
A můj nový kamarád měl náhle co dělat, aby se uprostřed výkladu o kyslíkových radikálech hlasitě nerozesmál. „Aby ses do něj ještě nezamilovala," tiše dodal nutíc mě se zakuckat.
I když.
S tím jeho vzhledem by to zas až takovej problém být nemusel.
„Možná," mrkla jsem na něj: „někdy, až budu mít sebevražedné sklony."
„Mám se ho zeptat, co mu vadí?" nabídl mi mezi smíchy.
„Ne," razantně jsem to odmítla: „nepamatuji si, že bych mu něco udělala. Pokud mě nesnáší bezdůvodně, je to jeho problém. Ne můj."
„Dobře, zlato, jak si přeješ," šťouchl do mě: „snad se ještě někde potkáme."
Jeho poslední slova přerušilo zvonění, stihla jsem se na něj už jenom usmát a rychlostí blesku utíkala pryč.
Zbylé tři hodiny uběhly díky mým novým známým docela rychle a svého démona jsem už neviděla. V podstatě jsem si nemohla stěžovat a začala se docela těšit na víkend.
A taky bych ho mohla nazvat dokonalým.
S Jimovou snahou naučit se vařit, přičemž jsem se málem udusila smíchy. Se zkouknutím celé trilogie Pirátů z Karibiku, s půlhodinovým telefonátem s klukama a dalším půlhodinovým telefonátem s rodiči, se spoustou spánku a lenošení to téměř dokonalej víkend byl.

Kdyby mě po nocích neustále nepronásledoval ten jeho ďábelský pohled.