Unbreakable

6.

Pomalu ale jistě, listí začalo nabývat nádherných barev a teplota o něco málo klesla, jak se blížil konec září i konec mého prvního měsíce tady v tomhle malém městečku.
Vžila jsem se do svého všedního stereotypu. S Jimem jsme zavedli tradici sedávajíc každý večer u horké čokolády a díky všem těm lidem ve škole, jsem si nepřipadala už tak ztracená.
S těžkým srdcem jsem ale postupně odškrtávala dlouhé dny v kalendáři, jak se blížil ten jeden, z kterého jsem měla hrůzu už, co jsem se nastěhovala.
„Všechno nejlepší, srdíčko," zvolala mi máma do ucha, jen co jsem jí ráno, ještě v posteli, zvedla telefon. Na malou chvíli mi to opravdu zlepšilo náladu, povídat si s ní. Musela ale do práce, tak jsem od ní aspoň vymámila slib, že mi i s tátou zavolají později.
A najednou mi bylo smutno.
Každej rok jsme vždycky spolu něco podnikli předtím, než jsem to pořádně oslavila s klukama. Dneska to vypadalo na pěkně na hovno den. Jediné, v čem jsem mohla najít aspoň nějakou úlevu, byla ta samotná skutečnost, co se jmenovala pátek.
No i téhle pozitivní myšlenky jsem se vzdala hned, jak jsem vešla do ještě prázdné učebny biochemie na začátku přestávky.
Byl v ní jenom Julian a vedle něj někdo, kdo rozhodně jako Scotch nevypadal.
„Ahoj Juliane," pozdravila jsem ho se špatnou předtuchou: „Scotch je...?"
„Ahoj Laro," odzdravil s úsměvem: „Scotch dneska nepřijde. Prý má nějaké povinnosti."
A bylo to tady.
Já byla oficiálně v prdeli.
S narůstající nervozitou jsem zamířila na své staré místo, vedle osoby, která mě výslovně požádala, abych se přestěhovala někam jinam. Pořád jsem si nedokázala vysvětlit, proč mě vlastně před týdnem zachránil, nic jsem si ale nenamlouvala. Už jenom proto, že uplynulé dny na mě moc hezky nekoukal pokaždé, když jsme se náhodně potkali.
S nadějí jsem spoléhala na Scotche, že ho nějak přemluvím, že bude ochoten vyměnit si se mnou lavici. A Scotch se někam vypařil.
Naprosto skvělé.
Posadila jsem se na tu svou obávanou židli a přemýšlejíc, jak to napravit,  jsem se dost děsila chvilky, kdy můj soused dorazí. Divné zvuky vydával můj kroutící se žaludek, divně se mi kroutilo celé nitro. V tu chvíli mi nezůstávalo nic víc, jen ho prosto požádat, ať to se mnou ještě hodinu vydrží a pak se modlit ke všem svatým, aby to překousl. Aby to snad i pochopil. Dneska jsem neměla chuť na hádky.
Nebo nějaké ty vražedné pohledy.
Asi jsem už ve větší depresi ani nemohla být, když se stal malej narozeninovej zázrak, co mě přiměl pookřát. Měla jsem úsměv na tváři hned, jak to byl můj vibrující telefon, který jsem vytáhla ze zadní kapsy džínsů.
„Joeli...," chtěla jsem ho pozdravit, jenomže on mi to nedovolil.
„Laaaaroooooo," zařval mi do ucha: „holčičko, všechno nejlepší!"
A jen tak, zničehonic, od srdce jsem se smála.
„Jak se máš? Co děláš?" vyhrkl téměř okamžitě.
„Nic moc," mykla jsem pro sebe rameny netušíc, co mu mám vlastně říct: „sedím ve škole, užívám přestávku..."
„A oddáváš se depresi, viď?" přerušil mě vyčítavě: „Nezapírej, slyším to."
Byl to z mé strany už tak trochu sarkastickej smích, ono vážně nemělo moc smysl zapírat. Ten kluk mě zkrátka znal.
„Jsem jen unavená," pokusila jsem se aspoň zamluvit to: „děsně se to dneska vleče. Ještě mě čekají tři hnusný hodiny."
Vzdychl si.
A já také.
Kdybych byla doma, zatraceně, byla jsem si jistá, že kdybych teď byla doma, neváhal by ani na vteřinu. Přijel by mě vyzvednout a já bych zas neváhala utéct z vyučování, abychom šli někam koupit pivo. Zašili bychom se do naší zkušebny, koukali na horory, čekali, než dorazí zbylí kluci a já...
Já se zbytečně týrala podobnými představami.
Nebyla jsem doma.
Byla jsem o dva státy dál.
Potemnělo náhle, v té místnosti, kde jsem seděla, jak slunce zašlo za mraky.
Jo, najednou to na mě přišlo.
Najednou jsem se cítila pěkně opuštěná.
„Ach zlato," uslyšela jsem ho vydechnout znovu, těžce, přesto jsem to poznala. Já zas znala natolik jeho, abych věděla, že přemýšlí. Že uvažuje, jak mi zvednout náladu. Taky, že jsem se nepletla: „Už vím, co ti pomůže usmívat se. Cvičil jsem a aspoň vyzkouším, jak funguje zvuk na novým iPhonu. Počkej chvíli..."
Byl to reproduktor, co zapnul v telefonu, pak ladění kytary, který mě okamžitě probralo z kómatu.
Ano, bezpochyby, tenhle kluk mě doopravdy znal.
Přesto uměl šlápnout pěkně vedle.
Kytara.
To poslední, co jsem zrovna potřebovala.
Slyšet ho hrát a nemoct se přidat.
Jen tiše závidět.
Skvělý nápad Joey, skutečně skvělý nápad.
Jenomže taky jsem neměla tu sílu zastavit ho.
Ne, když to byly tóny Dance of Death, jedné z nejskvělejších písní od Iron Maiden, co jsem na druhé straně uslyšela.
A Joey hrál.
Hrál jednu z nejgeniálnějších skladeb, jaké jsem znala, deset vteřin, ani tak dlouho to netrvalo. Než se mi mykala noha do rytmu.
Chtěla jsem se natáhnout, chtěla jsem si udělat pohodlí, vyhodit si nohy. Přesedla jsem si na Ericovo místo, protože mám taky nějaké ty hranice, a mé nohy skončily na mé straně.
Zavřela jsem oči předstírajíc, že mě takhle nikdo nevidí. Neslyší. Nevnímá.
Že jsem tam, kde zrovna být chci.
Joel brnkal prsty po kytaře a omámena těmi tóny, tiše jsem si sama pro sebe, pro něj, zpívala s nimi.
Zatraceně, že ano, nakonec přece jen možná nešlápnul až tak vedle. Stačilo dalších pár vteřin, už jsem si klepala prsty do lavice vnímajíc jen mé srdce, co tlouklo o kapánek rychleji.
Ne jenom na struny, jeho prsty brnkaly také na každičký můj nerv. Byl dobrej, byl sakra dobrej. Kytara byla jeho druhé já a on moc dobře věděl, jak s ní má zacházet. Aby z ní vyloudil jenom to nejlepší.
Zpívala jsem si tichoučce dál, vzpomínajíc na chvíli, kdy jsem tuhle píseň slyšela naposled. Byli jsme v Pixies, v nejlepším podniku u nás doma, měli jsme po koncertu, také drinky zdarma. Ten večer jsem byla šťastná a nebylo to jen díky zvednuté hladině alkoholu v mé krvi.
A mnou, zpívající Joelovi do telefonu, v mžiku projela nefalšovaná touha.
Čím víc hrál, tím víc ta touha nabírala na intenzitě. Pohltila mě jako tsunami a v tu chvíli jsem nechtěla nic víc, já jen nekontrolovatelně toužila prosto hrát s ním.
Zapomněla jsem na další slova písně, zapomněla jsem, kde jsem. Všechno, co jsem v ten moment vnímala, byly tóny vycházející spod prstů mého téměř bráchy.
Než to bylo světlo, co přede mnou potemnělo, než jsem byla vytržena z celé mé euforie. Než jsem byla nucena vrátit se zpátky do reality, do zasraně kruté reality.
Můj soused byl tady.
Překvapeně jsem zamrkala podívajíc se před sebe, nechápala jsem, co tady dělal tak brzo. Vždyť přestávka teprve začala. Jenomže můj démon na mě jen koukal, zkoumal mě s nečitelným výrazem v obličeji. Trhla jsem sebou pod jeho uhrančivým pohledem, raději jsem mu okamžitě uvolnila místo. Odsunula jsem si svou židli, co nejdál od něj to jen šlo, sedajíc si na ni zpátky, zády k němu. Cokoliv si myslel, bylo mi to u prdele. V tu chvíli omluva prosto musela počkat.
Joey začal hrát sólo.
Netrvalo ani dvě vteřiny, abych se do toho ponořila opět, abych znovu přestala vnímat svět. Jenomže tentokrát mi už srdce místo zrychleného tempa šíleně tlouklo, místo poklepávání na lavici, zatínala jsem do ní nehty.
Jen abych to vykompenzovala.
Ten děsivý pocit.
Dušení.
Tu bolest, co se mi drala z nitra.
Slzy, co mi začaly vyplňovat oči.
Až v ten moment jsem pochopila význam slova nesnesitelný, já až v tu zatracenou chvíli porozuměla tomu, jak moc drásající to je, nemoct být doma.
„Holčičko," Joey na mé mlčení okamžitě zareagoval: „proč mi už nezpíváš?"
„Už nechci," tiše jsem se přinutila do smíchu: „ta píseň je pěkně hnusná a já tě za to nenávidím."
A můj téměř brácha vybouchl v huronský řehot: „To jistě zlato, vůbec si neklepeš prsty do rytmu, ani tvé srdce nebije rychleji."
Těžce jsem si vzdychla.
Znal mě, zatraceně, že mě znal. Tak jako tisíckrát, miliónkrát předtím, tak i teď.
Měl pravdu.
„Víš, co si myslím já?" nevědomky pokračoval v mým týrání dál: „Že bys i prodala duši ďáblovi, jen abys mohla mít Baliana v náručí."
Šest písmen.
Jedno slovo.
Jedno jméno, co mělo tu moc.
Doopravdy zastavit mé srdce a pak jej přimět doslova se chvět.
Balian.
A dvě zpropadené slzy utekly zpod mých, náhle tak těžkých, víček.
„Jak se má?" nedokázala jsem se nezeptat, ačkoliv to jitřilo pěkně ošklivou ránu: „Řekni mu, že jej děsně moc miluji, hrozně se mi stýská. Uděláš to pro mě?"
Joel přestal hrát. To ticho, co následovalo, bylo strašlivý.
„Pojď domů, Laro," ozval se šepotem.
Řekl to, řekl mi to znovu, to, co mi říkával pokaždé. Za poslední čtyři týdny jsem to slyšela asi už bilionkrát, jenomže teď v tom nebyla ani stopa škádlení. Ani kousíček srandy.
„Nemůžu," protestovala jsem tiše: „Jim mě potřebuje."
„Zatraceně, zlato, naprosto to chápu, co děláš a hrozně tě za to obdivuji, ale...," nelíbil se mi tón jeho hlasu, v mžiku se mi vůbec nelíbilo, kam tahle konverzace směrovala: „uvědomuješ si vůbec, čeho ses vzdala? Nechalas tady všechno, celý svůj život, včetně nás. Sakra, vždyť ty chceš zahodit svůj největší sen! Ani jsi nepočkala, až ti pošlou rozhodnutí a už jsi letěla o dva státy dál."
A kurva.
Joel pořád netušil.
Kurva. Kurva. Kurva.
„Laro," náhle zněl napjatě: „proč jsi zticha?"
Sakra, děvče, přemýšlej, zachraň to nějak.
„Já jen, že máš pravdu a nevím, co na to říct," zašeptala jsem mu odevzdaně.
Byl to tlumený smích, co jsem z druhý strany uslyšela, ne ten šťastný Joelovský.
Sarkasmus z něj jsem cítila až sem ke mně.
„To si ze mě kurva děláš srandu?" zařval: „Tebe tam vzali? Tebe tam přijali, že ano? Tys to věděla, a přesto ses na to vykašlala, jen aby Jim nebyl sám?"
A všechny ty slzy, co se mi celou dobu hromadily v očích, vytryskly ven.
„Víš, Joeli, zrovna tě vážně nenávidím," nezmohla jsem se na víc, v ten moment jsem to tak doopravdy i cítila. Vyhodil mi na oči všechno, co jsem v sobě chtěla pohřbít, všechno, přes co jsem se za ten měsíc těžce přenášela.
Ticho.
Příšerně dlouhý ticho. Už, už jsem chtěla položit telefon.
„A já tě miluji, zlato," nakonec tiše odpověděl: „promiň mi ten výbuch. Já jen, ty zahazuješ..., já..., životní šance..."
„K čemu by mi to bylo?" obořila jsem se na něj, jak mi už vadilo rozebírat pořád to samé dokola a dokola. Jenom přisypával sůl do mé mokvající rány. „Pro nějaký zasraný certifikát? Seru na něj, rodina je přednější."
Těžký výdech, co jsem v telefonu uslyšela, opravdu těžký. Stejně tak těžce jsem popadala dech.
„Dobře, jen už nebreč," prohlásil.
„Kvůli tobě? Pche!" odfrkla jsem stírajíc ty slzy, jako by mě mohl vidět.
„Zlato, byl jsem první chlap, co tě kdy držel v náruči. Znám tě líp, než znáš ty samu sebe," a starý dobrý škádlící Joel byl zpátky.
Díkybohu.
„Jo, docela se divím, že jsem neskončila s otřesem mozku," musela jsem se tomu zasmát.
Rád na to vzpomínal, rád mi to připomínal. Jak můj táta uvízl někde v zácpě, když jsem se narodila, takže šestiletý Joel byl skutečně první chlap, co mě kdy držel v rukou.
Něco bouchlo, nejspíš dveře, hned poté jsem uslyšela Oscarův hlas: „Mluvíš s Larou? Dej mi ji! Sakra, dej to sem!"
Rozesmálo mě to ještě víc, okamžitě mě ale ten smích i přešel, když mé ucho ochrnulo. Celý můj smyslový aparát byl v mžiku v prdeli. „Všeeechnooo nejlepšííí, holčičko!" zařval, asi jsem na té židli poskočila.
„Pořád se na mě zlobíš?" zvážněl nutíc mě uvědomit si, že od toho incidentu s „Edgarem", jsme spolu ještě nepromluvili.
„Jasně že ne, Oscare," přiznala jsem pravdu a myslela ji upřímně: „miluji tu knížku, ale tebe miluji víc."
„Sakra, konečně to přiznala!" vyhrkl rozjařeně, taky, že nepřestal: „Kdy si uděláme dítě? Nebo to aspoň můžeme začít trénovat, ne?"
Jo, svět byl zas v pořádku.
„Nech si zajít chuť, brouku," uvedla jsem ho na pravou míru: „chvíli mi to potrvá, než se přenesu přes Amy Lee."
Provinile zasténal, zabránila jsem mu ale omlouvat se dál: „Raději mi řekni, jak se máš? Co děláš?"
„Ach prdelko," uchechtl se: „třeba bych ti mohl říct, co dělávám po nocích, když myslím na tebe."
„Ne!" okamžitě jsem ho zastavila: „Ne, tohle si raději nech pro sebe."
„Ne? Není to až tak špatný," nepřestal s tím uchechtáváním: „třeba včera jsem si vzpomněl, jak jsem ti omylem vlezl do koupelny, když ses sprchovala."
Co?
Omylem?
Sakra, tehdy mi to ani náhodou vtipný nepřišlo, teď jsem měla co dělat, abych potlačila výbuch smíchu a pokusila se vyznít naštvaně: „To si ze mě děláš prdel, že jo? Tebe osobně jsem minimálně pětkrát upozornila, že chci jít do sprchy, a že chci soukromí. A kdo se tam ani ne za pět minut úplně náhodou objevil?"
„Musel jsem zkusit štěstí," pronesl nonšalantně, dokonale jsem si uměla představit, jak jen myká rameny. Jako by se ho to celé vůbec netýkalo, jako by se v té sprše ocitl bez vlastního vědomí. „Pěkně mi řekni, co děláš po nocích ty. Jo a proč má Dave fotku a já ne? Chci taky."
Pobavila jsem se nad vzpomínkou, jak jsem si fotila zadek, taky, že mu chtěla říct něco škádlivého. Veškeré mé myšlenky, vlastně i chuť do života ale přerušilo zvonění.
„Mrzí mě to, Oscare, musím jít," najednou mi to přišlo opravdu líto: „všechny ode mě pozdravuj, ano?"
„Dobře," byla jsem si jistá, že pokrčil nosem. Vždycky to dělával, když se mu něco nelíbilo: „Večer ti ještě zavoláme. Až budeš opilá a povolnější."
Trpce jsem se usmála pokládajíc telefon na lavici, trpčeji to už ani nešlo.
Nebudu opilá, protože tam nebude nikdo, kdo by se mnou oslavoval. Jim ani jen netušil, že nějaké narozeniny mám a já ho odmítala stresovat nebo mu vyčítat, že o tom neví. Stejně ho čekala noční.
V mžiku byl návrat do reality mnohem, mnohem bolestnější.
Pomalu, netušíc, co mě čeká, velice opatrně jsem se otočila, abych čelila svému nejaktuálnějšímu problému, co musel být vyřešen.
Eric Lestrad na mě koukal s pobaveným výrazem v obličeji nutíc mě se zachvět už jen při té představě, že by snad mohl něco kromě drobných útržků slyšet. Ve třídě už ale byli všichni a díky tomu hluku jsem se ubezpečovala, do prdele, já se modlila, aby něco takového nebylo možný.
„Promiň," tiše jsem k němu promluvila, stejně mi nic jiného nezbývalo: „Scotch tady není, nemám si s kým vyměnit místo. Vydrž to ještě tuto hodinu, nějak to s ním příští týden vyřeším."
Jenom přikývl, jak mu pohled klesl na lavici.
Nic víc jsem od něj nedostala.
I když ne tak moc jako naposledy, stejně to bylo pěkně mučivých pětačtyřicet minut. Mohla jsem se bránit, jak jen jsem chtěla, stejně mě jeho vůně zas omámila. Vnímala jsem každičkej jeden jeho pohyb, celej postoj jeho těla, kupodivu náhle uvolněný. I to, jak se mu pod mikinou napínaly svaly předloktí, když si dělal poznámky.
O čem ta hodina byla? Netuším.
Zasraných deset centimetrů, všechno, co nás dělilo, nedokázala jsem na to celou biochemii nemyslet.
Když zazvonilo na konec poslední vyučovací hodiny, chtěla jsem jen domů. Byla jsem pěkně vyčerpaná, moje postel, zmrzlina a Jack Daniels, jediné tři věci, co mě ještě mohly zachránit.
Mířila jsem ven ze školy stejně rychle, jako čerstvě propuštěný vězeň. Dvacet metrů rovně, pak dvacet dalších kroků doprava, to bylo přesně to, co mě od svobody dělilo, když mi Eric Lestrad nečekaně zkřížil cestu. Těžce jsem si vzdychla dávajíc mu tak najevo, že cokoliv chce, nemám na to náladu. Skutečně jsem doufala, že mě nechá na pokoji. Aspoň dneska.
Zatraceně, jak naivní jsem uměla být.
Zamířil rovnou ke mně hned, jakmile mě spatřil. Pochopila jsem, už jen z jeho pohledu, že mě vlastně hledal. Nepřestal mi jít vstříc, ani když jsem před ním couvla. Šel tím svým zasraně sebevědomým krokem rovnou ke mně a já couvala a couvala, až jsem zády narazila na skříňky.
Déjà vu.
Ne, nebylo to dobrý, příliš čerstvá byla ta vzpomínka, jak to předtím skončilo. My dva spolu, sami, přesně ta samá situace.
Znovu se rukou opřel o skřínky, bezpečně mi tím znemožnil utéct, on mě k nim přibil, byla jsem na ně doslova namačkána. Ne, že by se mě dotýkal, byl to jen můj pokus dostat se od něj co nejdál.
Jako automatická odpověď se mi srdce příšerně roztlouklo, ocitnout se v jeho přítomnosti mě vždycky rozházelo. Mít ho ale znovu až tak blízko, tak to mě dostávalo do kolen.
Zúžil na mě oči, uvěznil mě ve svým pohledu, nenašla jsem tam však nic démonského, ne víc. Překvapilo mě to, jen abych na to o vteřinu poté zapomněla uvědomujíc si, že mě zkoumá.
Celou moji reakci.
„Co chceš?" zasyčela jsem ve snaze skrýt své rozpaky, ačkoliv jsem si nebyla jista, jestli mi to nějak pomohlo. Už jen z mých rozšířených očí musel poznat, jak moc mě celé jeho chování, celá jeho osobnost, vyváděli z míry.
Nelíbilo se mi, jak zvedl koutek v pokřivený úsměv.
Nenáviděla jsem, jak mi myslí problesklo, že je to sakra ta nejžhavější věc, jakou jsem kdy viděla.
A on s tím zatraceně nádherným obličejem a vůní, co mě kompletně omámila, jenom zvedl i druhou ruku. Naprosto jsem ztratila schopnost dýchat, když mi pomalinku zastrčil vlasy za ucho.
Pálilo to, pálila mě všechna místa, kterých se chtě nechtě dotknul, byla jsem si na milion procent jistá, že mi do nich tím pohybem něco zapletl. Netušila jsem co, vůbec jsem nemohla pochopit, jak jsem si nedokázala všimnout, že něco držel.
Nejspíš pro mé srdce, co mi zrovna dělalo starost, co se pokoušelo vyskočit mi z hrudi. Vůbec jsem nevěděla, jak jej mám zastavit.
A on to celé ještě zhoršil, když se ke mně pomalu naklonil.
„Všechno nejlepší, květinko," zašeptal, přísahám, koutek těch božských rtů, zvedl se mu ještě víc.
Jakmile to dorazilo do mého mozku, ta jeho slova, jakmile jsem si uvědomila, cože to vlastně řekl, absolutně bez kontroly své vůle, já otevřela překvapením pusu.
Tiše se zasmál a než se mi povedlo aspoň trošičku se vzpamatovat, byl pryč.
Nechal mě tam stát zpocenou, s rozhozenou srdeční frekvencí, úplně vyvedenou z míry. Neschopnou se pořádně ani jen nadechnout. Jen podvědomě jsem si sáhla do vlasů, abych nahmatala něco měkkého. Sundala jsem to a hodnou chvilku nevěřícně civěla do své dlaně.
Můj démon mi daroval tu nejhezčí oranžovou gerberu, jakou jsem kdy viděla.
Sakra.
Do prdele.
Co?!
Další hodně dlouhá chvíle, než jsem se odtrhla od těch skřínek, nedokázala jsem přimět můj mozek, aby tomu celýmu uvěřil. Že se to doopravdy stalo. Jenom ta gerbera v mé ruce, jediný důkaz toho, že jsem nezačínala bláznit.
Přestala jsem vnímat své okolí, neschopná nepřemýšlet nad tím, proč něco takovýho udělal. Ne, vůbec netuším, jak ani kdy jsem se dostala do auta, domů, do své postele.
Jak to sakra věděl?
Mohl snad slyšet kluky?
No, už jen z té představy jsem zrudla i za ušima.
A nejspíš by tohle bylo všechno, co mě ten den potkalo, kdyby mi kolem šesté nezapípal telefon.
Party, kotě. V osm. U mě doma. Čekám tě. Tvůj milovanej Scotch.
Z chuti jsem se zasmála a taky se tomu pozvání nebránila. Jim stejně v šest odcházel do služby a máma i táta mi s gratulacemi volali už kolem čtvrté.
Jinými slovy, tohle byla nejspíš jediná příležitost, jak své narozeniny oslavit.
Anebo se aspoň opít.
Příprava mi nezabrala moc času, jen jsem se nasoukala do džínů a tílka, upravila make-up a vlasy. Počítala jsem s tím, že Scotch tam bude mít kamarády stejné orientace, přehnaný outfit by mi byl k ničemu.
Když jsem se ale dle instrukcí mého bláznivého známého ocitla před jeho domem, spadla mi ústa od údivu.
To vlastně nebyl dům.
To byl menší palác.
Za normálních okolností bych se prostě otočila, odjela, co nejdál, jenomže on už mě s obrovským úsměvem čekal u vchodových dveří.
A tak jsem s těžkým povzdechem vešla dovnitř.
„Tohle jsi mi zamlčel," věnovala jsem mu dost nevraživej pohled, když mě vedl rozlehlou halou vlastně ani nevím kam.
„Nechtěl jsem, aby ses do mě zamilovala kvůli mým penězům," mrknul na mě šibalsky: „ale pro můj šarm a charisma."
Rozesmál mě, to jo, možná jsem i na chvíli uvěřila, že by to přece jen mohl být hezkej večer. Do vteřiny, než jsem je uviděla. Co za lidi seděli v jeho super luxusním obýváku. Ta nálada mě velice rychle přešla.
„Opravdu, Scotchi?" nechápavě jsem na něj koukla: „Macy? Gave? Celá ta sbírka bohatých nafoukanců?"
Vystrouhal omluvný výraz, stejně ale jenom pokrčil rameny.
„Ty fakt čekáš, že tady zůstanu?"
„Laaroo, lásko má největší," spustil s absolutně přesvědčujícím škemrajícím hlasem, v ten moment jsem věděla, že tohle dobře neskončí: „prosím, prosím, prosím, neopouštěj mě, já tě prosím. Nemá smysl vysvětlovat, proč tady jsou. Tebe jsem si zavolal, abych to vůbec přežil. Prosím tě, zůstaň."
„Scotchi," začala jsem s obranou a hrozně se mi nelíbil ten pohled štěněte, který na mě vrhl. Který mi jasně říkal, že mě stejně přesvědčí.
„Aspoň drink nebo dva, možná tři," lišácky se pousmál: „pokud pak budeš chtít odejít, nechám tě."
Nevěřila jsem mu ani slovo, ani jedno jediné slovo, přesto mě výraz v jeho obličeji přesvědčil. Anebo to taky možná byla ta spousta alkoholu, co jsem spatřila na stolku v obýváku.
Už, už jsem mu chtěla přikývnout, když jsem v rohu místnosti uviděla postavu, která nešla nijak přehlédnout.
Už jenom díky té husí kůži, co jsem najednou pocítila.
„Je tamto Er...?"
„Pojď," okamžitě mě přerušil bráníc mi dokončit otázku: „pití je v kuchyni."
Tiše jsem zanadávala, přesto se nechala odtáhnout do Scotchovy super luxusní kuchyně k pultu plnýho drahého chlastu.
„Tak co, zlatíčko? Co ti mám nalít, abys byla dostatečně povolná zůstat tady se mnou?" zaštěbetal podávajíc mi prozatím jen sklenku.
Zasmála jsem se polykajíc odpověď, že takovej alkohol ještě nevyrobili. Raději jsem přelétla pohledem lahve, když mou pozornost upoutala přesně ta, na kterou jsem měla chuť už pěkně dlouho.
„Chci Jacka," oznámila jsem mu, rovnou jej vytahujíc z té kupy.
„Dobře zlato," přikývl, hned poté se ale zarazil: „otevřu ti vlastní láhev."
Sklonil se, ignorujíc můj nechápavej výraz, jen otevřel nějakou skřínku někde pod pultem.
„Proč nemůžu z týhle?" chtěla jsem to vědět. Chtěla jsem vědět, jestli si mám dávat pozor, z čeho piju. Pokud tady mínil někdo kšeftovat s drogami nebo čímkoliv omamným, nebylo tam nic, co by mě přimělo zůstat.
Ani Scotchův andělskej výraz.
„Je Ericova," zněla jeho kratičká odpověď.
Aha.
Kratičká odpověď, co mi dal, přesto jsem to okamžitě pochopila. Byl to přece můj démon. Nesnášel mě.
Ale..., aspoň, že měl dobrý vkus na pití.
„Tak to mi dej jinou," souhlasila jsem: „nejspíš by mě svlíkl, stáhl z kůže a pak upekl zaživa, kdybych si dovolila odlít z té jeho."
Chtěla jsem tu láhev raději vrátit na své místo, přesně tak, jak byla, když v tom mi byla vytažena z ruky.
„Nic z toho, květinko," řekl za mnou děsně žhavej hlas, málem jsem leknutím nadskočila: „snad jen to svlíkání."
Zatraceně, do prdele, kde se tady sakra vzal?
Ne, pořád jsem nebyla kompletně při vědomí, přesto mi nemohlo ujít, jak mě přejel pohledem. A už vůbec ne, když zvedl tu lahev a naplnil jantarovou tekutinou sklenku nejdřív mně, až pak sobě.
„Na tvoje zdraví," mrknul a zase odcházel.
Huh?
Co?
Sakra cože?
Co mu dneska je?
Scotch vypadal překvapeněji než já, když jsem se na něj se zdviženým obočím podívala. Naděje, že mi vysvětlí, co to do prdele bylo, v mžiku zhasla.
„Úplně jsem zapomněla na pravidlo číslo jedna, co se party týče," vydechla jsem tiše ve snaze se konečně vzpamatovat.
„A to je?" můj potřeštěný kamarád vypadal, jako by měl co dělat, aby nevybouchl smíchy.
„Vždycky si před ní zjisti seznam hostů. Vždycky," ozřejmila jsem mu.
„Au," dolehl k nám odněkud z chodby pobavený Ericův hlas, co mě přiměl okamžitě strnout.
Zatraceně.
On mě musel slyšet.
A Scotch to nevydržel, od srdce se rozesmál, a i přes můj protest mě začal tahat do obýváku.
Byla jsem překvapená spoustou lidí, co zaplnili hodně velikej prostor. Dost z nich jsem neznala a taky se mi ulevilo, když jsme v podstatě nepovšimnuti skončili v křeslech trochu stranou repráků, ze kterých hlasitě řvala hudba.
Můj bláznivej hostitel mi podal mého vlastního Jacka, náhle jsem zvažovala, jestli mi ta sklenka k něčemu byla. Protože najednou jsem měla chuť vypít celou láhev na ex. Přesně v tom momentu, kdy jsem ho spatřila, protože ono to nešlo nevšimnout si ho.
Mého démona, co seděl na druhé straně místnosti. To, co jsem ale z chodby předtím neviděla, byla krásná dlouhonohá černovláska sedící vedle něj.
Naštěstí to nebylo třeba a se Scotchovou společností stačilo pár panáků, abych se uvolnila a začala se bavit. A s opilým Scotchem zábava opravdu byla. Dost perverzní, ale já měla výcvik z domova.
„No tak už něco řekni," kopla jsem do sebe dalšího Jacka: „divně na mě koukáš."
Protože koukal, takovým zvláštním způsobem si mě přeměřoval. Poprvé ten večer, sakra až tehdy jsem si to uvědomila. Ne víc kostkovaná vestička, ale modrá košile, co měl teď na sobě. Byla jsem si jistá, že stála víc než půlka mého šatníku, s dokonalým střihem, nedalo se to přehlédnout. Musela být šita na míru, taky, že mu neskutečně sedla. Bez těch brýlí, se sklenkou kvalitní skotské v ruce, jop, ten kluk vypadal zatraceně dobře.
„Seš mužskej v ženským těle, je to kurva sexy," uchechtl se: „nutíš mě přemýšlet, jestli jsem si vybral správnou stranu."
Cože? Patetickej Scotch?
Snažila jsem se tvářit vážně, přísahám, že snažila. Stejně jsem ale vybouchla smíchy.
„Au," zopakoval po Ericovi, přesto se rozesmál taky.
„Taky ses mi dostal pod kůží," mrkla jsem na něj a raději nám oběma doplnila sklenky.
„Odjíždím do Francie," řekl. Slyšíc ta slova, málem jsem z té láhve vylila: „Studijní pobyt."
Podívala jsem se na něj, jenomže on byl až příliš vážný na to, aby si dělal srandu.
„Sakra," vzdychla jsem si: „tam jsem vždycky chtěla. Pošleš mi aspoň pohled, nebo tak něco, viď?"
Jeden z velice malého okruhu lidí, s kterými jsem si začínala rozumět a on mě opouštěl. „Budeš mi chybět," nelhala jsem.
Až příliš dlouho se na mě díval a já na něj možná přes ten alkoholovej opar taky.
„Kdybych tě poznal dřív, nebo nikam neodjížděl a neměl naděláno v kalhotách z tvé ochrany," usmál se nakonec: „pozval bych tě na rande."
Trochu mě to vykolejilo, vlastně ne trochu, dost mě to vyvedlo z míry. Ta jeho slova. Neměla jsem představu, o čem to povídá a ano, musela jsem se zeptat: „Cože? Co to plácáš? Z jaké mé ochrany máš naděláno v kalhotách? Já mám nějakou ochranu?"
Obočí se mu stáhlo, jak se na mě nechápavě podíval, zatraceně, že jsem si pod jeho pohledem připadala, jako by mi unikala ta úplně nejpodstatnější věc na světě. Jako bych se zeptala, jakej den dnes vlastně je.
„Přece z Erica," řekl nakonec, pronesl nonšalantně, stejně, jako by odpověděl - dnes je pátek.
Vteřina, moment, doopravdy mi to chvíli trvalo, vzpamatovat se z jeho slov.
„Cože?" byla jsem si vědoma svých rozšířených očí. A bušícího srdce: „Který Eric? Opravdu Scotchi, o čem to mluvíš?"
„Sakra," vydechl, jak uviděl, že vůbec netuším, kde je vlastně sever: „já si fakt myslel, že s Lestradem něco máš."
Tak to byla chvíle, přesně ta, kdy jsem se nad jeho konspirační teorií od srdce rozesmála.
„Vlastně jo, máš pravdu" uchechtávala jsem se dál: „nesnáší mě a já bych ho nejraději už nikdy nepotkala. Ale je to hodně upřímnej vztah."
„Kecáš, to ti nevěřím," zněla Scotchova strohá odpověď nutící mě zaseknout se. Ten kluk vážně nevypadal, že by si dělal srandu.
Do prdele, přeinstaloval mi někdo mozek?
Vnímám snad realitu jinak?
„Cože? Proč ne?" byla jsem ještě vykolejenější než před chvílí.
„Vždyť vidím, jak na tebe kouká," kroutil nevěřícně hlavou: „a taky, jak jsem říkal, chrání tě."
Zatraceně, ocitla jsem se skutečně v nějaký jiný sluneční soustavě?
Pocítila jsem neukojitelnou touhu podívat se po něm, nebudu lhát, jenomže... Kdybych ovšem nebyla tak zbabělá.
„Jo? A jak?" vysmála jsem Scotche, snažíc se vyznít uvolněně: „Podle mě seš pěkně slepej."
Vždyť se mě on sám ptal, co proti mně Eric má, copak na to zapomněl?
„Laro, sakra, holka, vzbuď se," vzdychl si a mně se zas mimovolně rozbušilo srdce: „ty vůbec nevnímáš. Co třeba ten konflikt s Macy?"
Tak teď už jsem byla ale kompletně mimo.
Co měla s tímhle vším společného Macy?
„Když ses za ní rozběhla poté, co mě shodila a polila kávou, Julian utíkal za tebou, aby ti řekl, že toho máš nechat. Macy je pěkná mrcha, nechtěli jsme, abys s ní měla problémy, jenomže tys ji stihla sejmout dřív, než k tobě doběhl. Tak tam jen stál a koukal, jak jsi ji naprosto ponížila, což byla mimochodem pěkná práce."
Na chvíli se zasmál, ale mně do smíchu vůbec nebylo, najednou jsem se nemohla dočkat, než to všechno dopoví.
„A když ses pak ke mně vrátila, viděl i slyšel, jak se Macy dušovala, že ti to vrátí. A viděl i to, jak k ní Eric přišel a narovinu ji varoval, ať se tě neopovažuje ani jen dotknout, jinak bude mít problémy s ním."
Díval se na mě, kopnul do sebe svou whisky, zatímco mě s absolutním klidem pozoroval. Jako by mi právě dopověděl děj filmu, na který koukal včera večer. Nic moc zajímavýho.
„Cože?"
Ne, nebyla jsem schopna zpracovat jeho slova, můj mozek jednoduše odmítl spolupracovat. Dneska bylo na mě těch překvapení už celkem dost: „Co to říkáš?"
A můj bláznivej kamarád se jenom rozesmál: „Do prdele, tys to fakt nevěděla!"
Civěla jsem na něj.
A to bylo všechno.
Naprosto nefungující systém v mé hlavě.
Tohle přece nebylo možný.
Prostě ne.
„Já ti nevěřím," dostala jsem ze sebe nakonec velice pomalu: „vždyť jsi ho viděl, v ten den, kdy jsme se my dva seznámili. Viděl jsi, jak se na mě díval, doslova mě zabíjel pohledem, ty sám ses tomu divil. Ten kluk mě nesnáší, proč by pro mě něco takového udělal?"
Zasekla jsem se, jak to byl Gaveův úlisný úsměv, co mi v mžiku probleskl myslí.
A ruce, co mě od něj osvobodily.
Do prdele, teď už vážně, v jaké dimenzi jsem se to ocitla?
„Nemusíš mi věřit, krásko," Scotch byl najednou pěkně pobavený: „i když nemám důvod ti lhát. Třeba jen přemýšlej, jak to, že ti to Macy dosud nevrátila? Je to naprosto chladnokrevná mrcha a rozhodně ne ten typ holky, co zapomíná."
Dobrá, přiznejme, že existovala šance, že by to opravdu udělal, že by se mě zastal. Ale v nějaké jeho upřímné důvody jsem ani náhodou nevěřila.
„Fajn," přikývla jsem: „řekněme, že máš pravdu, stejně silně pochybuji o jeho čestných úmyslech. Nejspíš si chtěl celé to nějaké týrání mé osoby nechat jen pro sebe."
Ne, nelíbilo se mi, jak lišácky se na mě můj drahý opilý kamarád usmíval.
„Myslím, že mě napadá pár způsobů, jak si Eric představuje týrání tvé osoby," zašeptal a já málem vyprskla doušek Jacka z mé pusy.
A taky jsem se musela pořádně vynasnažit, abych nezrudla.
Jednoduše řečeno, tohle byl naprosto nejvhodnější moment, kdy konverzaci na tohle téma ukončit.
„Škoda, že hraješ za jinej tým, od tebe bych se na rande pozvat nechala," mrkla jsem na něj doufajíc, že Erica dál rozebírat nebudeme.
Už nikdy.
Chtěl něco říct, to jsem si ještě všimla, duchem jsem už ale byla někde jinde. Úplně jinde, jak mi pohled padnul na fotky na zdi za ním, v tu ránu jsem byla na nohou. Usmíval se z nich na mě mladší Scotch.
S kytarou v ruce.
„Ty hraješ?" naprosto mě to překvapilo.
„Ech," odfrkl si sledujíc mou překvapenou reakci: „v patnácti jsem chtěl být rocková hvězda. Rozmyslel jsem si to v momentu, kdy jsem zjistil, že na to nemám. Ani netušíš, jak těžký to je, hrát na kytaru."
V duchu jsem se musela usmát: „Co s tou kytarou je? Prodals ji?"
„Ne," zakroutil hlavou nejspíš netušíc, co ve mně jeho slova spustila: „nikdy neprodávám věci, které byly mým snem, byť jen na chvíli. Je pořád v mým pokoji."
Přísahám, slyšíc ta slova, mé srdce se zastavilo.
„Můžu ji vidět?" od vzrušení jsem téměř šeptala. Od dopoledního hovoru s Joelem jsem prakticky nemyslela na nic jiného.
Zvedl na mě koutek do křivého úsměvu, do prdele, ten kluk na mě i zamrkal: „Jestli mě chceš zatáhnout do mého pokoje, můžeš to říct rovnou."
Nezbývalo mi nic jiného než vybouchnout v huronský smích, vteřinu na to se modlit, aby s tím souhlasil.
„Nahoře doleva, první dveře od okna, květinko," řekl rošťácky: „já počkám raději tady."
Trochu mnou myklo slyšíc tu přezdívku, jenomže touha držet kytaru v rukou mě jednoznačně převálcovala. Vyběhla jsem směrem, kterým mě navigoval a za pár vteřin jsem obdivovala Scotchův super luxusně zařízený pokoj.
Až jsem ji uviděla.
Gibsonka.
Sakra, málem jsem přeskočila celou místnost, abych se k ní dostala. Byla nádherná, ještě nádhernější na dotek, vůbec jsem s tím neváhala. Vzít ji k sobě do náruče. Pět nanosekund to celý trvalo, než jsem se rozhodla.
Prosto jsem si musela zahrát.
Zapojila jsem ji, skopnula ze sebe boty, svlíkla si bundu a narychlo si svázala vlasy do ledabylého culíku. Rozvalila jsem se do té obrovské postele a pak to byla jen malinká chvilička, než se mi ji povedlo naladit.
Přemýšlejíc, co chci vlastně hrát, můj pohled padnul na Scotchovu sbírku hudebních alb. Téměř jsem vzlétla, když jsem uviděla, že vlastní taky nějaká alba od Iron Maiden. Ti pánové byli pro mě kytarovými bohy.
A Scotche jsem v ten moment doopravdy milovala.
Ihned jsem si pustila Hallowed Be Thy Name, jednu z prvních skladeb, kterou jsem se kdy naučila hrát a začala si brnkat spolu s ní.
Jako kdybych užila drogu.
Nechala jsem ji zaplavit mě, euforii, co mi tak chyběla, s těžkým výdechem jsem ji přesunula na struny. Znovu jsem hrála, po měsíci jsem opět měla možnost držet kytaru v ruce. Až když jsem ucítila vlhko ve svých očích, až tehdy jsem si to naplno uvědomila. Jak neuvěřitelně moc mi to celý chybělo.
Tohle byl můj život.
Tohle byla moje láska.
Tohle pro mě dávalo smysl.
Přestala jsem vnímat všechno kolem, v mžiku mi to bylo jedno. Kde jsem, co jsem, jestli mě někdo uslyší. Tohle bylo moje opojení, potřebovala jsem jej k životu víc, než žízní umírající potřebuje vodu.
Tóny, melodie spleteno v jedno, má jediná vášeň.
Najednou všechno, co mě drželo při životě.
Najednou jsem nechápala, jak jsem se toho mohla jen tak vzdát.
Zanechat všechno doma a bez ničeho přijít sem, vykašlat se na svůj sen a skončit tady.
Cokoliv, co mě ty čtyři týdny sžíralo, každičkej pocit, co jsem se snažila pohřbít někde uvnitř, v tu ránu se to vyplavilo a já neměla jinou možnost než vyjádřit to hudbou.
Hrála jsem, jako kdyby na tom závisel můj život. Hrála jsem pro sebe, kvůli všem mým prachem zapadnutým snům, jako kdyby mi už nic jiného nezbývalo. Hrála jsem, protože jsem nedokázala přestat, hrála jsem, jako kdybych držela kytaru v ruce naposledy.
Já hrála tak, jako kdybych měla umřít.
Než to byly dveře, co se s rachotem otevřely.
„Sakra, kurva, to si ze mě děláš prdel!" Scotch na mě řval s rozšířenýma očima: „Ty hraješ jak bohyně!"
Usmála jsem se na něj, ale nepřestávala jsem prsty laskat struny. Nenazvala bych to takhle..., anebo možná jo. Nemusela jsem lhát sama sobě. Uměla jsem hrát a uměla jsem hrát dobře.
Scotch začal bláznivě tančit a já zavřela oči znovu zapomínajíc na zbytek světa.
Byla jsem zpátky ve své bublině.
Jenomže všechno, co jsem v tu chvíli cítila, to, co se vydralo na povrch, rvalo mě to na kousíčky. Jako ocitnout se ve vlastním vězení, pryč od všeho, pro co bych obětovala svůj život.
Ty emoce se ve mně hromadily do poslední chvíle, když přišlo na závěrečné sólo, já je v sobě neudržela. Cítila jsem, jak mi tečou slzy a všechen vzduch z mých plic, zmiznul někam daleko do cizí atmosféry.
Když píseň skončila, nebyla jsem schopná ani jen se pohnout.
„Holčičko, ty brečíš?" uslyšela jsem Scotche, překvapeně jsem zamrkala, jak jsem ho následně našla sedět vedle mě.
Byla jsem mu vděčná za starost v jeho hlase, soucitnej výraz v jeho obličeji, přesto to bylo snad všechno, jenom ne tohle, co jsem s ním chtěla v tu chvíli řešit.
„To je dobrý, Scotchi," pokusila jsem se o úsměv.
Jenomže nebylo.
Já se potřebovala napít.
Rychle jsem odložila kytaru zpátky na své místo, popadla svou bundu a utíkala pryč.
Od největší vášně mého života.
Za normálních okolností by mě to potěšilo, teď mi to ale vadilo, když mi lidi kolem uznale kývali. Zatraceně, že mě vůbec nenapadlo, že to bude až tak slyšet.
„Laroo," doběhl mě zadýchaný Scotch: „hraj ještě, prosím."
„Ne," lámala mi srdce jeho prosba, přesto jsem mu nemohla odpovědět nic jinýho. Nutně jsem se potřebovala něčeho napít.
Jenomže můj Jack někam zmiznul.
„Proč? Proč ne? Prosím. Prosím," byl jak malé dítě.
„Ne," razantně jsem to odmítla znovu míříc ke stolku s alkoholem najít něco jiného.
„Ale proč?" nedal mi pokoj nutíc mě jen těžce vydechnout.
Našla jsem už více méně prázdnou láhev tequilly, ten zbytek jsem bez váhání dorazila.
„Prostě ne, Scotchi," dostala jsem ze sebe těsně poté, co jsem se zatřásla.
Protože mi to rve srdce na kusy.
„Dám ti padesát babek," řekl mi na to, zakuckala jsem se nechápajíc, jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout.
„Já už dneska nemůžu hrát," stála jsem si za svým. Ono to doopravdy nešlo, ne s tím, co to ve mně vyvolávalo.
„Tak mi zahraješ zítra, až se budeme loučit," navrhl. Do prdele, přistihla jsem se, taky nemohla uvěřit, že nad tím skutečně přemýšlím.
„Fajn," souhlasila jsem nakonec: „zítra. Padesát za jednu píseň."
Modlila jsem se, aby protestoval, aby to byl z jeho strany jednoduše žert. Jenomže on jen tiše vytáhl bankovky a já si je stejně tiše vzala a strčila do podprsenky obracejíc svou pozornost zpátky na alkohol.
Zatraceně, Laro, co to sakra děláš?
Ty peníze mi byly ukradeny, spíše jsem doufala, že mou nabídku shledá za nepřijatelnou. Ne, že mě ještě předem podplatí.
Alkohol.
Musím najít nějaký alkohol.
„Sakra, Kahlúa?" rozšířily se mi oči, hned, jakmile jsem ji spatřila. Okamžitě jsem začala pátrat i po vodce.
„A co s ní?" Scotch byl trochu zmatený, koukajíc do jeho obličeje, konečně jsem se uvolněně zasmála.
„Pojď," odpověděla jsem mu berouc do ruky obě lahve: „udělám ti bílýho rusáka, nejlepší drink na světě a potřebuji k tomu lednici."
Neprotestoval.
Nechal se zavést do kuchyně a já byla ráda, že jsme zůstali sami. Opilá nebo ne, necítila jsem se v tom obýváku zrovna nejlíp.
„Co hledáš?" Scotch na mě zíral s podezřením v obličeji usazujíc se na kuchyňské lince, zatímco jsem si sehnutá detailně přeměřovala všechny přihrádky v jejich obrovské lednici.
„Tohle," řekl hluboký hlas nade mnou, naprosto zasraně živě jsem vnímala mrazení, co se okamžitě rozlezlo po celé mé páteři.