Unbreakable

4.

V pondělí odpoledne jsem seděla na své posteli úplně vyčerpána přemýšlejíc, kolik týdnů zbývá aspoň do Vánoc. Byl první den teprve druhého týdne a já už jsem byla s nervama kompletně v prdeli.
Celý den jsem se příšerně bála, že Erica někde potkám, dokonce jsem byla ochotna chodit po těch nejopuštěnějších chodbách školy. Jen abych tu pravděpodobnost našeho setkání snížila na minimum. A když se mi povedlo zahlédnout ho u nějaké učebny, roztřásla jsem se jako osika někde uprostřed tornáda.
Cítila jsem se jak ve vězení a víc tady nebylo nic, co by mě přimělo se nějak uklidnit. Najednou tady nebylo vůbec nic, na co bych se dokázala těšit. Celý můj pobyt v tomhle prťavém městečku se mávnutím proutku změnil na nějaký nechutný béčkový horor.
Vůbec jsem se nechápala.
Nechápala jsem, jak mě mohl vyvádět z míry nějakej blbej kluk. Jenomže pravda byla taková, že pokaždé, když jsem si na něj vzpomněla, ztuhlo mé tělo, strnul můj mozek a po zádech se mi rozlilo pěkně nepříjemný mrazení. Nikdy předtím se mi nic takového nestalo, nikdy předtím jsem takhle nereagovala. Náhle jsem se cítila pěkně bezbranná.
Bylo to příšerné nutkání, co mě propadlo několikrát za den, zvednout telefon a říct to všechno Joelovi. Vždycky jsem se ale zasekla s vědomím, že to ani zdaleka není dobrý nápad.
Existovala tady obrovská šance, že mi za prvé neuvěří a bude si myslet, že si z něj dělám legraci. Byla jsem ta holka, co neměla problémy zlomit klukovi nos, když se ji dotkl bez jejího vědomí. Nebo ho seřvat a udělat z něj naprostého imbecila uprostřed přeplněného baru. Nikdy jsem se nelekla provokace a kluci doma se už spíše naučili, jak mě chránit před problémy než před dotěrnými nadrženci. Věděli, že se umím o sebe postarat, jenomže teď jsem byla naprosto neschopná.
Druhá možnost zahrnovala Joeyho výstup, kdy by mi to vážně uvěřil. Pak bych se ale nezbavila jeho výčitek o tom, jak jsem pitomá, že jsem vůbec odjela. A taky nesnesitelné naléhání, abych se okamžitě vrátila. Milovala jsem ho jako bratra a žít bez něj, bez všech byla muka, jenomže tohle nebylo o mě.
Tohle bylo o Jimovi.
Namlouvala jsem si, že vidím svého strýce víc se smát, měla jsem pocit, že se mu vrátilo aspoň trochu barvy do tváří. Za těch deset nebo kolik dnů, co jsem se snažila být mu na blízku, o Veronice neřekl ani slovo. Neměla jsem zdání, jestli je to dobře nebo špatně, ale ty malinkaté jiskřičky v jeho očích mě nabádaly, abych to prostě neřešila. Ne tak lehce viditelné, přesto tam doutnaly.
Jednoduše jsem to nemohla jen tak vzdát.
Zatraceně, Laro, vzpamatuj se!
Potřebovala jsem si to opakovat pořád dokola a dokola, koukajíc na sebe v zrcadle. Uprostřed noci, poté, co jsem se opět vzbudila opocená se srdcem snažícím se vyletět mi z hrudě.
Sakra, vždyť to byl jen nějakej nafoukanej frajírek, který mi mohl být zasraně ukradenej. Dva a půl krát se na mě špatně podíval a já mám z toho noční můry?
Do prdele, holka, seš normální?
Tohle, taková blbost tě vyvede z míry?
Opravdu?
Zatínala jsem ruce v pěsti nepoznávajíc samu sebe, nevěděla jsem, já vůbec netušila, co se mi to děje. Jistá jsem si byla jenom jedním.
Tohle prosto muselo skončit.

***

„Hej, krasavice," uslyšela jsem za sebou dívčí hlas, jak se kolem mých ramen obtočila nějaká ruka.
Trochu jsem sebou překvapením trhla, hned poté uviděla neobyčejně pěknou holku s blond mikádem, co se na mě od ucha k uchu culila: „Jsem Beckie. Jessica se za mě nejspíš stydí, takže se představuji sama. Jak pak se ti zatím daří? Slyšela jsem o Gaveovi, ale musím říct, že zadek máš fakt dokonalý. Upřímně, vůbec se mu nedivím, já jsem taky v pokušení. Hele, nechceš se přidat k roztleskávačkám?"
Co?
Sakra.
Cože?
Ta holka mě úplně odrovnala, jenomže její bláznivý přístup mě přiměl od srdce se rozesmát. Místo toho, abych se divila, proč se mnou mluví, jako bychom se znaly pár let, já doopravdy vybouchla v hurónsky smích.
„Já a roztleskávačka?" málem jsem vyplivla plíce, hlavně při té představě sebe v uniformě a čtyřech klucích tam doma, kterým bych tu fotku poslala.
„Ne, díky," snažila jsem se vyznít taktně, ačkoliv mi už stékaly slzy od smíchu.
Pobaveně pozorovala celé mé divadlo a pak jen s potlačujícím smíchem tiše dodala: „Škoda, kluci by tě milovali."
Nemohla jsem se dosmát, možná jsem už měla problémy i dýchat. Vlastně jsem ani nenašla sílu protestovat, když mě chytila za ruku a táhla sebou na biologii.
„Oficiálně si tě zabírám," oznámila mi, jak z předposlední lavice vyhodila nějakého kluka, abychom si tam mohly sednout. Jo, očividně byla zvyklá dosáhnout svého.
„A budu z tebe tahat všechny možné informace, připrav se na to," pronesla nutíc mě otevřít překvapením ústa: „prozatím mi prozraď, cos dělala, že máš tak hezký vlasy?"
Byla jsem z ni naprosto vykolejena, přesto se mi nějakým způsobem líbila. Něco z ní vyzařovalo, něco, co mi jednoduše zabránilo jen tak jí ignorovat. I když jsem ji vůbec neznala, nějak jsem neměla žádnej problém povídat si s ní, třebaže to byla ženská. Tak trochu mi připadala jako Scotch v sukni.
Jdouc s ní na oběd, pořád jsem se uchechtávala.
„Hele, tam je Jessica," zamávala na ní a taky k ní hned i vykročila.
Po kratičké přednášce o tom, kolik kalorii se skrývá v jídle, které jsem si chystala nabrat, já pochopila, že se sejdeme až u stolu a raději zamířila k pultu sama.
Jakmile jsem u něj zastala, hned, jak jsem si na něj položila svůj tác, v tom momentu, v té vteřině, poznala jsem to.
Že něco bylo špatně.
Už jen z toho, jak divoce se mi rozběhlo srdce, už jen z toho, jak mi nestačil kyslík v plicích. Věděla jsem, kdo stál vedle mě.
Začala jsem panikařit.
Nebylo možný se před tím skrýt. Stejně, jak oheň pálí kůži, stejně tak mě spaloval jeho pohled. Cítila jsem jej na sobě, cítila jsem jej na každičkém milimetru mého těla. Už to byl jenom útěk, na co jsem myslela, přesto jsem se na něj chtě nechtě, podívala zpátky.
Božskej obličej a oči ďábla.
Zatraceně uhrančivé jeho oči byly, probodávaly mě, spoutávaly, v mžiku jsem se ocitla zpátky v centru pekla. Zpátky uvnitř mé noční můry.
Zatraceně nádhernej, tak blízko mě, že jsem se ho mohla dotknout. Jako by to bylo největší pokušení, jako by to byla má zkáza, co se nabízela přede mnou.
Nedokázala jsem nic, vůbec nic, jenom tam stát a koukat na něj, oplácet mu ten pohled. Protože to taky nebylo možný, abych se spod něj vlastní vůlí vysvobodila.
Donutil mě cítit se, jako bych byla holčička, malá a bezbranná, co stála tváří v tvář monstru.
Děvčátko, co čelilo démonovi.
Těžko říct, čím to bylo. Nebyla jsem schopná rozhodnout to, taky, že na tom vůbec nezáleželo.
Možná tím obrázkem od Joela, na který jsem před pár hodinami, ráno v kuchyni znovu koukala.
Možná tou vlezlou představou, že to bude další noc, co se vzbudím zpocená.
Najednou mě to otrávilo, zničehonic to bylo něco, co jsem dál prosto jen odmítla tolerovat.
Ne víc.
Široce jsem se na něj usmála.
Překvapilo ho to, to jsem si všimla hned, i když to nedal moc znát.
A já mu ukázala prostředníček.
Ať si ty svý vražedný pohledy nechá pro někoho, kdo o ně měl zájem.
Nebyla jsem už až natolik odvážná, abych déle udržovala náš oční kontakt, nebo bych třeba čekala, než něco řekne. Vzala jsem si, vlastně jsem vůbec netušila, jaké jídlo a drze se přes něj natáhla taky pro džus.
Neměla jsem v úmyslu prodlužovat to, celou tuhle šílenou minutu, chtěla jsem od něj pryč. Tak minimálně na druhou stranu zeměkoule. A ačkoliv jsem si dala záležet, abych svého plánu co nejdřív splnila, nemohla jsem si toho nevšimnout.
Koutek těch zasraně žhavých rtů, co se mu zvedl do pokřiveného úsměvu. Málem jsem zalapala po vzduchu, ten pohled mi téměř vpálil díru do mozku.
Do prdele, za tu ledvinu by to fakt stálo.
I za obě dvě.
Dost omámeně jsem se dostala zpátky ke stolu, zpátky ke svý nový partě. Po zbytek oběda jsem taky měla dost velké problémy soustředit se, co mi to vlastně Beckie s Jess vyprávěly.
No, vážně jsem to udělala.
Moje noční můra byla za mnou.
Doufám.
Najednou byly všechny barvy sytější, ptáčci zpívaly a já se do školy těšila.
Jakože jo, opravdu těšila.
Poznávala jsem už docela dost obličejů a byla překvapena, kolik lidi mě z ničeho nic zdravilo. Dokázala jsem sama trefit do tříd a taky neměla problém vždycky najít někoho, s kým jsem mohla přes hodinu sedět. Jídelna se pro mě s těmi obrovskými okny stala nejoblíbenější místností na celé škole a z lidí, které mi Jessica představila, se pomalu ale jistě stávali známí, kterých společnost jsem ráda vyhledávala. Byla jsem vděčná, že jsem měla tu možnost poznat je.
Kluci byli naprosto galantní na rozdíl od všech těch zhulených dementů, které jsem znala z domova. Naučila jsem se, že Mike je více stydlivý a jsou chvíle, kdy je při přemýšlení nerad rušen. Chodil s milou dívkou jménem Sara, která s námi ale až zas tak moc času netrávila. Myslím, že měla něco společného se školním parlamentem, nebo něčím takovým, což by vysvětlovalo, proč na mě vždycky působila, jako by schovávala vrtuli v zadku.
Colin byl zlatíčko a musím přiznat, že jsem vždycky ocenila ten obrovský úsměv, co vystrouhal, když jsme se kdekoliv potkali. Choval se ke mně až příliš mile, až jsem nabyla dojmu, že se mu nejspíš líbím. Kyle byl komediant, nakonec jsem byla děsně ráda, že jsem při něm mohla na historii sedět. Měl dar překroutit všechno špatné v docela zábavné příběhy, ne jednou jsem díky němu brečela od smíchu.
Jessica s Beckie mi rychle ukázaly, jaký to je, mít za kamarádky holky a já byla kupodivu ráda. Holčičí svět byl jinej, ale mě se v něm líbilo.
Druhý týden mého nového života uběhl v naprosto opačném duchu jako ten první, ale i když jsem se cítila mnohem uvolněněji, něco mi mou idylku neustále rušilo.
Ten kluk s ďábelskýma očima tam pořád byl, teď jsem už jenom byla více méně připravena potkat ho a čelit mu. Zprvu jsem měla strach, jestli to z mé strany, v to úterý, nebyla jenom jednorázová odvaha. Když jsem na něj ale doslova narazila i ve čtvrtek, něco v mém nitru mi zabránilo znovu se před ním složit.
Suverénně jsem protočila očima, na znak toho jak „ráda" ho znovu vidím a jen ho beze slova obešla, trochu litujíc, že jsem pak nemohla vidět, jak se zatvářil.
Těšila jsem se v pátek na další víkend a v duchu už plánovala, jak zabavím Jima. Ještě předtím jsem se ale nemohla dočkat Scotche. Nějak se mi nepovedlo potkat ho za celej týden ani jednou a opravdu jsem byla zvědavá, jestli byl skutečně tak potrhlej, jak jsem si ho pamatovala.
Když jsem ale vstoupila do učebny biochemie, mé předchozí místo nebylo prázdné, nad Scotchem se skláněl nějakej kluk. Těžce jsem si vzdychla uvědomujíc si, že jeho přítel je zpátky a já jsem neměla kde sedět.
Jakmile mě Scotch zaregistroval, vytáhl koutky do obrovského úsměvu, nemohla jsem mu jej neopětovat. Přejela jsem pohledem pozadí jeho souseda a uznale zvedla palce vzhůru. Rozesmálo ho to, to moje pošetilé gesto, okamžitě mi pokynul, abych se s ním přišla seznámit.
Julian byl Scotchův naprostý opak. Hodně ostýchavý a ještě galantnější. Taky pěkně hezký, což mě ale při jeho orientaci vůbec nepřekvapilo. Bylo milé si s ním povídat a hned na to se bavit Scotchovými perverzními vtipy. Až mi bylo toho kluka líto, když jej pokaždé přiměl kompletně zrudnout.
Byl to pro mě ale pěknej průser, slyšet zvonek oznamující začátek hodiny, pořád jsem neměla kde sedět. Docela zoufale jsem se rozhlédla po třídě, jen abych zjistila, že volná zůstala už jenom tři místa. Jedno vedle očividně nemocné holky, druhé vedle docela pohledného kluka. Třetí místo bylo volné vedle Erica, mé ďábelské noční můry.
Nejdřív mi to přišlo jako ten úplně nejhorší nápad.
V druhým momentu mi to přišlo jako ještě horší než ten nejhorší nápad. V té další vteřině se mi zvedl koutek rtů do křivého úsměvu hned, když jsem zjistila, že se na mě dívá.
Ano, každý normální člověk by si vybral tu nejlehčí možnou variantu, třeba toho kluka, co na mě nadějně koukal. Jenomže já ne. Já pocítila až pekelně silnou touhu provokovat. Ukázat mu, že už nade mnou nemá žádnou moc.
Třebaže to nejspíš ještě nebyla pravda, ať si to aspoň myslí.
Rozšířily se mu oči, jakmile pochopil, co chci udělat a já mu věnovala ten nejsladší úsměv, jakého jsem v tu chvíli byla schopná. A pak se víc nestarala.
Ani jsem se na něj nepodívala, ani jsem se nezeptala, jestli vůbec můžu.
Prosto jsem s lehkostí dopadla na místo vedle něj a vytáhla si sešit. Opřela jsem se o židli a kolenem o okraj lavice a nechala si spadnout vlasy, aby mezi námi vytvořily zástěnu.
Poslední, čeho jsem si všimla, byly jeho ruce zaťaté do pěstí.
To, že to možná až tak dobrý nápad nebyl, mi docvaklo hned poté, co hodina začala. Celých čtyřicet pět minut jsem seděla jak na jehlách, celých zasraných čtyřicet pět minut jsem se bála třeba jen pohnout.
Vadily mi i ty vlasy padající mi do obličeje, za nic na světě jsem sije ale nechtěla zastrčit za ucho. Měla jsem strach vůbec se na něj podívat.
A to nejhorší možný mučení, za které jsem si mohla sama?
Ten kluk voněl tak zasraně žhavě, kompletně mě to omámilo. V tu vteřinu, co jsem dopadla vedle něj, v tu jednu jedinou vteřinu, celá moje logika jednoduše zkolabovala. Absolutní zhroucení systému.
To se nedalo vydržet, naprosto jsem z toho šílela.
Nemusela jsem na něj ani vidět, nemusela jsem se na něj vůbec podívat, věděla jsem, že je na tom téměř stejně jako já. Klidně bych přísahala, že se celou dobu ani nepohnul, jedině když se snažil dostat se ode mě, co nejdál to jen šlo. A ty ruce držel v pěstech celou tu dobu.
Zmizel ve vteřině, kdy zazvonilo, a já si neskutečně vydechla.
Chvíli jsem tam jen tak seděla vychutnávajíc si svou svobodu a fakt, že se můžu znovu hýbat. A taky, že to netrvalo dlouho, hned poté jsem si začala pěkně nadávat. Za to, co jsem provedla. Nebylo to až tak vtipný, vlastně to nebylo vůbec vtipný, mohla jsem být jen ráda, že to vzal takhle.
Nebo možná ne.
Zatraceně, až mi to bude chtít vrátit...
Budu pěkně v prdeli.
Vyměnila jsem si ještě se Scotchem a Julianem pár perverzních vtipů, dost jsem to potřebovala. Začít přemýšlet o něčem jiném, než jsem zamířila do další třídy na svou následující hodinu.
Teplá ruka, co se mi náhle obtočila kolem paže, byla jsem stržena, abych dopadla zády na skřínky. Trochu to zabolelo, to ano, co bylo ale horší, mnohem horší, ty černé oči. Zabodávaly se přímo do mě, ten pronikavej uhrančivej pohled patřící nasranému Ericovi. Stála jsem mu tváří v tvář.
A kurva.
Bez ostychu se rukou opřel těch skřínek za mnou, rovnou vedle mé hlavy, teď jsem už byla pěkně vyděšena.
Měla jsem to, o co jsem si koledovala.
„Kráčíš po tenkém ledu, květinko," zavrčel mi do obličeje: „moc tenkém ledu."
Sakra.
Zasraně.
Do prdele.
On měl tak nádhernej hlubokej hlas. Přísahám, ten kluk měl schopnost pohnout každičkým nervem v mým těle. A tu jeho vůní mi nacpal přímo do nosu.
V mžiku, najednou, zničehonic, chtěla jsem si koledovat o víc.
„Dobře," ze všech sil jsem se snažila o posměšný tón, nebo vůbec, aby se mi aspoň netřásl hlas: „adrenalin miluji."
Ostře se nadechl, nejspíš nečekal, že budu provokovat dál. Vlastně, já také ne. Absolutně jsem ignorovala svůj pud sebezáchovy.
Chtěl něco říct.
Nejspíš.
Jeho pohled ale padl níže, až se zastavil u lemu mé košile, která se tím dopadem trochu odhrnula. Byl to kousek mé červené krajkové podprsenky, co spod ní vykoukal.
Já umřu.
On mi prostě koukal na prsa.
„Hezká viď?" nedokázala jsem zastavit koutek mých úst, co se mi zase zvedl v poloviční úsměv: „A tos ještě neviděl ten zbytek."
Jeho oči naprosto zčernaly a mě v průběhů nanosekundy zamrzl úsměv.
Panebože, Laro, drž hubu! Drž hubu a utíkej pryč!
Pokud jsem si myslela, že byl před chvílí nasraný, tak teď vypadal jako anděl smrti u posledního zúčtování. Přísahala bych, že každou chvíli začnou z jeho očí šlehat blesky.
Přišel ten moment, konečně jsem se vzpamatovala, doopravdy jsem už měla strach.
Sesbírala jsem poslední kousky nějakého logického myšlení, protáhla se kolem něj a málem se rozběhla pryč, hrozně vděčná, že se zpoza rohu vynořili nějací lidé. Pokud mě dohoní, aspoň někdo řekne mojí mámě, jak jsem umřela.
Nestalo se.
Nechal mě jít a už tehdy, v deset hodin a čtyřicet tři minut, jsem si mohla říct, že největším mým úspěchem toho týdne bylo přežít svou první konfrontaci s klukem s ďábelskýma očima.