Unbreakable

9.

Zatraceně, kdy naposledy mi bylo takhle trapně?
Počkat...
Jo, aha.
Nikdy.
Ležela jsem ve své posteli s hlavou pod polštářem a vychutnávala si naprosto skvělé sobotní ráno.
Jen já a moje kocovina.
Opravdu jsem si nechtěla vzpomínat, co jsem to včera večer prováděla, jenomže můj mozek měl na celou situaci úplně jiný názor. Vesele mi protáčel všechny událostí Scotchovy party, a když jsem nad rozpaky nesténala dost hlasitě, prostě mi je pustil znovu.
A znovu.
Zničehonic to představovalo dost velkej problém, vůbec si umět představit, jak se svému bláznivému kamarádovi ještě ukážu na oči.
A kdyby to bylo celý jen o Scotchovi, viď?
Ten aspoň odcházel pryč, daleko, existovala tam relativně veliká šance, že ho už nikdy nepotkám. Kdežto toho druhýho...
Tam jsem tu naději neměla.
Ten jeho hypnotizující pohled.
Jeho uvolněnej smích.
Zájem, co v očích měl, když ze mě ždímal veškerá má tajemství.
Pokřivený úsměv, co tavil můj útočný postoj vůči němu.
Jemný dotek jeho prstů, když nima přejel po mém obličeji.
Jeho konejšivá náruč, ve které mě sevřel.
Ta vteřina, co se mě dotknul.
Jeho rty.
Zatraceně, ty jeho rty.
Kurva.
Obrazy, spousta a spousta obrazů, na kterých můj mozek doslova frčel, které mi s obzvlášť velikou zálibou pouštěl. Zatraceně pořád dokola a dokola, v těhle představách se moje hemisféry dost úchylně vyžívaly.
A mě bylo doopravdy trapně.
Absolutně vážně jsem mohla co nejupřímněji přísahat, že mi nikdy v životě nebylo tak trapně. Vždyť jsem ze sebe udělala naprostýho dementa. Před nejhezčím klukem, jakého jsem kdy měla možnost spatřit.
Byla jsem dost překvapena, jak jsem kolem oběda uslyšela zvonek. Ještě víc, když jsem za dveřmi našla stát Scotche. S naprosto zoufalým výrazem v obličeji. Náhle jsem byla ráda, že jej vůbec měl. Že mu po těch slovech Eric tu hlavu vážně neurval.
Rovnou mi vecpal nějakou tašku do rukou a vešel dovnitř usazujíc se na sedačku v obýváku.
„Je v tom oběd, indická kuchyně. Doufám, že ji máš ráda," řekl jen: „je to moje vstupenka k tobě domů."
A já jsem se musela rozesmát, protože ano, pěkně se mi ulevilo.
Jim byl v kómatu, jako vždycky po noční službě. Tušila jsem, že ještě nejmíň dvě hodiny nevstane, taky, že jsem měla hlad. Jenomže s mou bolavou hlavou, to najednou docela dost velkej problém byl, vzpomenout si, kde to vlastně ten supermarket stál.
„Jak moc se na mě zlobíš?" překvapil mě otázkou, když jsem si k němu sedla podávajíc mu jeho talíř s děsně lahodně vonícím jídlem.
A jen tak, zničehonic, ta rozpačitá nálada byla zpátky.
„Proč bych se měla zlobit, Scotchi?" nedokázala jsem se na něj ani podívat. Do tohohle tématu jsem zabřednout vůbec nechtěla.
„Já byl ten, co tě přiměl zůstat na party, na které si být ani nechtěla. S lidma, které nesnášíš."
„Prosím tě, přestaň," vydechla jsem protáčejíc očima, jak mi bylo hned jasný, na koho naráží.
Vecpala jsem si do pusy plnou lžící úplně božské pálivé omáčky přemýšlejíc, jak mu celou mou situaci vysvětlit.
„Scotchi," pokusila jsem se o to. Přiměl mě jeho pohled, co se už nedal vydržet: „Vlastně mi je dost trapně, včera jsem se chovala divně."
Zakuckal se, nebylo mi moc jasný, co ho tak překvapilo. Raději jsem mu nedovolila přerušit mě.
„Nevím, proč pořád mluvíš o Ericovi. Nemám s ním vůbec nic společnýho, je mi jedno, proč za mnou včera přišel. Chvíli jsme se bavili a jo, bylo to fajn, ale tím to končí. Nevím, co za představy máš v tý svý pěkný hlavičce, ale já si s ním nic nezačala a on se taky o nic nepokusil. Což mě přivádí ke zlatému programu večera. Nechci raději detailně vzpomínat, co se to vlastně stalo, ale..."
Těžce jsem si vzdychla pokládajíc hlavu na sedačku, jak jsem se na to stejně rozpamatovala.
„...Eric měl plné právo rozdat si to s kýmkoliv, koho chtěl. Nic jsem s ním neměla a ani neplánovala mít, tím to všechno končí. Nechápu, proč si byl tak hrozně vystresovanej, ale je mi to jedno, nezlobím se. Ani na tebe, ani na něj. Nemám proč."
Trpěla jsem tím, jak mě nekonečně dlouho svým pohledem studoval.
„Fakt to myslíš vážně?" zeptal se nakonec tiše.
„Ano," dala jsem mu tu nejupřímnější odpověď.
Jo, dobrá.
Přiznávám.
Sežíralo mě to, možná taky celkem dost, jenomže za střízliva, koukala jsem na věci jinak.
Prosto jsme si jen pokecali, nebylo nutno z toho dělat kovbojku. Cítila jsem se při něm..., sakra až moc dobře, ale pořád to byl můj démon.
Můj neskutečně nádhernej démon.
Co měl své rty na těch mých, jenomže já neměla to právo zlobit se. Ne, když mě předem upozornil, ne když mi rovnou řekl, co se vlastně chystal udělat dávajíc mi tak příležitost odmítnout ho.
A i kdyby chtěl víc, i kdyby sám něco načrtl, odmítla bych ho zas já. Z těch samých důvodů, které jsem řekla i jemu. Nebyla jsem holka na jednu noc, někdo, s kým si jen zapíchá a na shledanou. Doopravdy jsem neměla ani jen malinkatej důvod, abych se zlobila, pokud chtěl spát s někým jiným. S někým, komu tenhle styl vyhovoval. My dva jsme se prosto jen bavili.
Bylo to příjemný, ale bylo to všechno.
Neměla jsem na něj pak čumět a teď budu muset nejspíš vykopat pod školou tunel, abych se měla jak dostat do tříd bez možnosti potkat ho.
Díkybohu, Scotche moje odpověď uklidnila natolik, že si vyložil nohy na stůl a s pusou plnou rýže si pustil televizi.
„Víš, že mi dlužíš hraní," pronesl uprostřed South parku.
Zrudla jsem jako rajče hned, jakmile jsem si vzpomněla na mou ruku v podprsence, když jsem z ní vytahovala peníze.
Před Ericem.
Zatraceně, co jsem to prováděla?
„Vrátil ti..."
„Jo, vrátil mi je," ani mě nenechal dopovědět, byla jsem si naprosto jista, že se snaží nevybouchnout v řehot. Nejspíš nad barvou mé pleti: „Že si nechceš vzít úplatek, ale neznamená, že od té dohody ustupuji taky."
„Fajn," mrkla jsem odevzdaně, snad i pokrčila rameny: „ale peníze si od tebe nevezmu. Místo toho chci něco jiného."
Zvědavě na mě koukl a já se na něj jen usmála: „Vezmeš mě na rande."
Najednou byl až příliš směšný, jak vystrouhal úsměv s plnou pusou jídla: „Dneska večer, kotě. Zítra odlétám."