Unbreakable

Prolog

Srdce člověka udeří v klidu průměrně sto patnáct tisíc dvěstěkrát za dvacet čtyři hodin. To moje to zvládlo za minutu, když se na mě díval.
Zoufale jsem se snažila dostat do svých plic aspoň nějaký kyslík, jenomže to bych si nejdřív musela dokázat vzpomenout, jak se vlastně dýchá.
Adrenalin proudil mými cévami šílenou rychlostí, stavějíc do pozoru každičký chlup na mým těle.
Moje nervy byly v absolutní pohotovosti, vysílajíc mrazení celým mým tělem až do prstů mých nohou a všechny moje vnitřnosti se zkroutily v jednu chaotickou křeč.
Všechno kolem mě zmizelo a já ani nevěděla, kde jsem.
Zvuky, před chvílí tak hlasité najednou utichly a celý svět se prosto někam vypařil.
Koukala jsem na něj omámena jeho pohledem a každá buňka na mě křičela, abych prchala pryč.
Jenomže v mém mozku bylo temno a moje svaly mě naprosto odmítaly poslechnout.
Nikdy předtím jsem nebyla tak vyděšená.
Ty jeho oči se do mě zabodávaly, cítila jsem je na každém milimetru mého těla, černější než nejhlubší kout pekla. Uvěznil mě ve svém pohledu a já si připadala jako chycená do klece. Bez jakékoliv možnosti uniknout, bránit se. Všechno, co jsem mohla, bylo jen tam stát a nechat se zničit.
Úplně rozdrtit.
Jako by věděl o každé mé hrozivé noční můře. Jako by poznal každý strach, co mě kdy, byť jen na vteřinu zachvátil. Jako by měl tu moc dostat se mi pod kůži, všechny mé děsy splést do jednoho a předložit mi jej v jediném jeho mučivém pohledu.
Propaloval mě těma svýma žhnoucíma očima, v tu chvíli jsem uvěřila, že ďábel opravdu existuje a ne jen v pohádkách a hrůzostrašných příbězích, ve kterých se zmocňoval lidských duší.
On, naprosto klidně stojící přede mnou, sílu nepotřeboval.
V ten moment, kdy jsem na sobě cítila váhu jeho pozornosti, byla jsem schopna absolutně oddaně mu svoji duši položit k nohám.
Hypnotizovaná, bezbranná, naprosto odhalená, úplně prázdná a bezmocná cokoliv s tím udělat.
Až dokud mě on sám ze svého zajetí nepropustil.
Nedokázala jsem se z toho náhodného setkání vzpamatovat, ani když jsem otevřela dveře a utíkala k mému autu na parkovišti. Všechno, co jsem chtěla, bylo jet domů.
Nejen k Jimovi domů.
Ach jo, Laro, vzdychla jsem si, vytahujíc klíčky z kapsy: vítej ve svý nový škole.