Unbreakable

1.

Těžce jsem dopadla na postel ve svým novým pokoji, rozhlížejíc se kolem sebe snad po tisící za poslední tři dny. Nic se v něm nezměnilo. Kromě bílých zdí. Tři z nich teď byly pískově žluté a jedna tmavě červená. Dělala jsem si ze strýce Jima srandu, že to tady vypadá jako v nemocnici, vlastně jsem si z něj pěkně utahovala, ať to před mojí příští návštěvou přemaluje.
Nečekala jsem, že to opravdu udělá.
Nečekala jsem, že moje příští návštěva bude tak brzo.
A už vůbec ne, že nebude krátká.
Když jsem v tomhle pokoji stála naposled, bylo to za těch nejhorších možných okolností, jaké jsem si jen dovedla představit. Bydlela jsem v něm ten týden, co se konal pohřeb Jimovy snoubenky Veronicy a co mu mí rodiče pomáhali vyřídit všechny ty byrokratické sračky kolem toho.
V ten večer, co se to stalo, byla jsem sama doma.
Já zvedla ten telefon. Já byla ta, co se jako první dozvěděla, že Veronica prohrála svou bitvu s rakovinou. Byla jsem ta, co se snažila tu noc udržet Jima při vědomí. Jako doktor moc dobře věděl, jak na tom je, ačkoliv jí bylo jen dvaatřicet let. Přesto ho to zasáhlo stejně, jako by umřela nečekaně, třeba při autonehodě.
Celý měsíc nato se s ním rodiče pokoušeli komunikovat, hlídali ho, chtěli po něm, aby s nima mluvil. Jenomže on je vždycky odbyl s tím, že je to dobré, že život jde dál. Věděli, že lže, ale nemohli vymyslet žádný lepší způsob, jak se o něj postarat.
Ono to taky přes dva státy ani nejde.
Oba mí rodiče se definitivně odstěhovali z jejich rodného města po dokončení univerzity, prakticky hned, co se vzali. Po smrti tátových rodičů, mých prarodičů, které jsem ani neměla možnost pořádně poznat, si jejich dům nechal Jim. Předělal jej, jak získal práci v místní nemocnici, aby tam mohl začít žít s jeho budoucí ženou.
A ona teď byla mrtvá.
Poznala jsem svého strýce dost dobře, vzhledem k tomu, že si s tátou byli jako bratři velice blízcí. Sice jsme se zas až tak často nesetkávali, stačilo to však, abych si tím byla jistá. Že se Jimův svět s její smrtí zhroutil jako domeček z karet.
Bylo mi ho líto, neskutečně moc líto. O to víc, jak jsem věděla, že je sám, že nechce komunikovat. Až se jednou v noci ozval znovu. Na můj telefon, ne rodičům, ale zavolal mně. A pak znovu.
A znovu.
Byly letní prázdniny, nemusela jsem ráno vstávat, vůbec jsem neměla problém povídat si s ním třeba i celou noc. Přesto, že jsem zprvu vůbec nechápala proč.
Proč volá zrovna mně.
Bylo mi šestnáct, o depresi a ztrátě milované osoby jsem tušila jen málo, tak akorát z romantických knížek. Kterých jsem přečetla hodně málo. Milovala jsem literaturu, to ano, ale romantika? Příliš předvídatelné, příliš nereálné, zkrátka nic pro mě.
A pak jsem to pochopila.
Mluvil se mnou právě proto, že jsem o tom věděla tak málo. Veronica byla součástí každého detailu jeho života, náhle byl bez ní úplně ztracenej. Nepotřeboval pomoct dostat ven smutek, to dokázal i sám. Jim se potřeboval vrátit zpátky do normálního světa, potřeboval znovu najít ty detaily, o které s její ztrátou přišel.
A já neměla problém bavit se s ním o tom, jak mě štve soused, když v devět ráno seká ten prales, co si na svém dvorku vypěstoval. Nebo spíše nevypěstoval. Měla jsem podezření, že to dělal schválně, že je to jeho odplata za mé a Joelovy kytarové seance do brzkých ranních hodin. Že bych se jich ale plánovala vzdát? To ani náhodou, jen ať si klidně seká dál.
Taky jsem svému strýci přiznala, jak se mi nepovedlo upéct jablečný koláč, protože se mnou mámina trouba prostě odmítala kamarádit. Jak mi furt zůstávaly šmouhy na oknech i potom, co jsem je myla půl hodiny. Jak jsem si roztrhla své oblíbené triko s Linkin Park, když jsme s klukama přelézali plot kolem hřiště. Přes něj totiž vedla nejkratší cesta k bedýnce piva, k obchoďáku, co za deset minut zavíral.
Nebo jsem třeba blábolila i o tom, jak mi vadila ta nová zubní pasta, co koupila máma. Byla jsem šťastná, taky pěkně hrdá pokaždé, když se mi ho povedlo rozesmát.
Přestože jsem Jima i přes nečetná setkání znala dobře, měla jsem pocit, že jsme si za ten měsíc nočních telefonátů vybudovali daleko hlubší a důvěrnější vztah, než za těch šestnáct let. To, že to tak cítil taky, jsem pochopila tehdy, když se ho táta vydal navštívit a on mu řekl, že by bylo hezký, kdyby mě měl u sebe.
Nebyla jsem u toho. Nevím, co přesně mu strýc pověděl, ale táta se toho chytil, jak se topící chytá stébla. Byla jsem před tu volbu prosto postavena.
Taky, že jsem moc dlouho neváhala.
Nebylo nic, co bych pro něj neudělala. Ani když to znamenalo vzdát se školy, na kterou jsem byla zvyklá, mých čtyř nejlepších přátel. Ani když to pro mě znamenalo vzdát se svého největšího snu, který jsem spolu s dopisem s oznámením o přijetí vyhodila do koše.
Jim mě potřeboval.
Tečka.
A tak jsem se znova ocitla v tomhle pokoji, koukajíc do stropu. Přes dva státy od věcí a lidí, které jsem milovala nejvíc na světě.
Jo, nebudu lhát.
Cítila jsem se pěkně opuštěně, všechno bylo pro mě nový a já to nenáviděla.
„Laro?" vyrušil mě z myšlenek Jimův hlas a následné tiché zaklepání na dveře mého nového pokoje.
„Copak?" ozvala jsem se: „Pojď dál."
Únava, ta z něj přímo sršela, všimla jsem si toho hned, jakmile vstoupil dovnitř.
Vysokej modrookej blonďák vždycky s perfektním účesem, takovej můj strýc býval. Středobod pozornosti všech jeho spolužaček, nechyběl na žádné party, na žádném mejdanu. Ne, když většinu z nich organizoval. Všechny ty historky, co jsem o něm kdy slyšela. Na rozdíl od mého táty, co trávil své mládí většinou s knihou v ruce nebo cestováním, Jim doopravdy miloval zábavu a společnost. A jídlo. Zatraceně, že měl úžasnou postavou, když vezmu do úvahy fakt, že jsem zažila rodinné oslavy, na kterých byl schopen sníst celé pečené prase.
Pamatovala jsem si ho jako toho nejskvělejšího člena rodiny, s kterým jsem netušila, co to nuda je. Vždycky, když padl nějakej bláznivej nápad, Jim byl jako první pro.
Když potkal svou Veronicu, všichni si přáli, všichni to čekali, že se trochu zklidní. Že dospěje. Jenomže ona byla ještě bláznivější, absolutně dokonalým způsobem mého strýce doplňovala.
Že si jednoho večera usmyslel navštívit Malajsii? Bez váhání sbalila kufry, aby hned na druhý den odlítali. Když jí přiznal, že se mu líbí starý auta značky Rolls Royce? Našla závod, ve kterým si to celý mohl vyzkoušet, jaký to je, řídit jednoho. Že ho fascinoval podmořskej svět? Vypátrala nejkrásnější korálový útes v Karibiku, darovala mu pobyt i s potápěčskou výstrojí k narozeninám. Že měl období, kdy toužil po neobvyklém mazlíčkovi? Překonala svůj strach, aby Jim mohl mít svou tarantuli doma.
Ne, naštěstí pro mě, Matilda už nežila.
Nepopsatelně šťastného, takového jsem svého strýce znala. Pořád jsem si to pamatovala, jak brečel tátovi do telefonu, když mu řekla ano.
Tak moc jsem si na to všechno chtěla vzpomenout, tak hrozně moc jsem to v něm chtěla spatřit znovu.
Jenomže teď, dívajíc se na něj, jak stál v mém pokoji, ne, nedokázala jsem to v něm najít. Jako by si to Veronica vzala s sebou pryč. Život v jeho očích, rozjařenost, chuť radovat se, snad i dýchat. Víc jsem to najít nemohla. Přesto, že mu letos bylo třiatřicet, vypadal, jako kdyby přešel údolím smrti. Taky možná, že jo.
„Jak se máš, holčičko?" zeptal se něžně, snad to byla i opatrnost, co jsem v jeho hlasu uslyšela: „Jaký byl tvůj první den ve škole?"
Nejspíš se doopravdy bál, že by se mi tady nelíbilo.
„Nic, co bych nezvládla, Jime," zasmála jsem se, jak jsem se posadila na posteli. Nepotřeboval poslouchat ty katastrofické zážitky z dnešního dne. „Co ty? Jak ti je?"
„Ujde to, celkem fajn," jen mykl rameny. Byla bych přísahala, že se o to i pokusil, usmát se. Moc jsem mu to ale nevěřila.
„Co se chystáš dělat?" zeptala jsem se podezřívavě.
„Nejspíš si otevřu pivo a sednu si před televizi," znělo to trochu rezignovaně. V překladu – budu se opíjet a oddávat depresi.
„Tak to teda ne," razantně jsem se postavila: „vem si klíčky od auta, bereš mě do nejbližšího obchodu s nábytkem."
Zvědavě povytáhl obočí, paráda, tentokrát tam doopravdy byly, neunikly mi. Ten pobavený záblesk v jeho očích i úsměv, co potlačoval: „Co chceš kupovat? Chybí ti tady něco?"
„Jo," mrkla jsem na něj snažíc se o vážný výraz: „chci květiny a polštářky a dekorace, pořád to tady vypadá, jak v nemocnici. Jsem ženská, zvykej si a neprotestuj. Nemá to smysl."
Rozesmál se, jak ty klíčky vytáhl z kapsy, v duchu jsem si pogratulovala. Za solidní plán, prozatím aspoň na tohle jedno odpoledne jsem věděla, jak ho přimět myslet na něco jinýho.
Taky, že mě překvapil, hodně překvapil, jak moc se zapojil do celýho procesu dozařizování mého pokoje. Náhle tam ležela spousta věcí, v nákupním košíku, dokonce si i Jim koupil vlastní polštářky do své ložnice a na sedačku v obýváku. Nechala jsem se přemluvit i k malým světýlkám, která spíše vypadala jako ozdoby na vánoční stromek. Musela jsem si ale přiznat, líbila se mi představa atmosféry, která mohla ten pokoj oživit.
Zasyčela jsem ale, pěkně nespokojeně, když následně vytáhl kreditku. Táta mi založil vlastní účet, na který jsem teď měla měsíčně dostávat kapesné. Ano, aspoň nějakou výhodu to celé mělo.
Jenomže můj strýc mě naprosto odzbrojil.
„Jsem rád, že seš tady, holčičko," řekl tiše podávajíc kartu paní za pokladnou: „to je to nejmenší, co můžu udělat."
Myslela jsem na ta slova, myslela jsem jenom na ně, když jsem večer už v pyžamu stála u okna ve svým pokoji. Když jsem koukala na obrovský strom, co rostl hned vedle domu.
Ztrácely se barvy léta, dlouhý dny pomalu umíraly. Vůně prázdninových večerů vyprchávala, místo ní, vkradl se do nich chlad. Nastával čas podzimní melancholie, přesně takové, jakou jsem zrovna v tu chvíli cítila i já.
Byla jsem ochotná vydržet to, kvůli těm slovům, chtěla jsem to vydržet všechno. Kvůli nim, byla jsem rozhodnutá přežít to.
Lidi, co na mě budou zítra zase zírat, protože jsem nová, šeptající hlasy za mnou, jako kdybych je nemohla slyšet. Zdi záchodů, do kterých se nejspíš půjdu ukrýt, když toho na mě bude moc. Šílené tempo, kterým se budu snažit najít třídu, ve který budu mít hodinu.
Kvůli těm slovům se podvolím čemukoliv.
Jenom ne znovu těm očím.
Jenom prosím, ne znovu ty jeho šílené ďábelské oči.