Unbreakable

8.

Ani jsem nestihla pořádně pozdravit, když mi parta ožralých kluků začala do ucha zpívat hodně štěstí.
Smála jsem se nad tím neobvyklým falešným opilým tónem, smála jsem se, když mi jednotlivě blahopřáli. Sršeli perverznostma snad ještě víc, co jsem je opustila, nejspíš tam už nebyl nikdo, kdo by aspoň částečně tlumil ty jejich dost vysoké hladiny testosteronu.
Přímo jsem zoufala vědět, co všechno je doma novýho, nedalo se ale s nimi moc bavit. Nedalo se prosto nereagovat na všechny ty prasárny stejnou mincí, už sama jsem měla díky Ericovým rusákům dost vysoký promile alkoholu v krvi.
Jedinou smutnou pravdou bylo, že oslavovali mé narozeniny víc, než já sama.
Ne, že by mě to rozesmutnilo..., vlastně komu to chci nalhávat. Jak jsem se bavila s Joeym, až moc intenzivně jsem to celý procítila. Stesk, tu touhu být teď s nimi.
Řekl mi hodně povzbudivých slov, a že jsem mu za to byla vděčná. Byla jsem, opravdu. Do momentu, než se to všechno, veškeré mé odhodlání zhroutilo jako domeček z karet.
Já je v pozadí uslyšela.
Zvuky, co by mě oživily i ze záhrobí.
„Balian?" zašeptala jsem úplně ignorujíc, co mi to vlastně Joel říkal.
„Jaks to poznala?" zasmál se, jenomže mě víc do smíchu nebylo.
Všechno.
Kompletně celý.
Vrátilo se to. Všechno, co mě převálcovalo, když jsem hrála na Scotchovu kytaru. Naprosto všechno to bylo zpátky.
Díky alkoholu v deset tisíckrát horší podobě.
Náhle jsem se nedokázala pořádně ani nadechnout.
„Oscar na něm občas hraje," povídal Joel dál vůbec netušíc, jaký obrovský slzy se mi spustily dolů po tváři: „prý, aby nevyšel z cviku. Ale musím říct, že s tebou zní úplně jinak. Lahodněji."
A já byla ticho.
„Zlato?"
„Co jsem to kurva provedla?" tiše jsem se zeptala sama sebe.
„Cože?" tón Joelova hlasu se změnil o sto osmdesát stupňů: „O čem to mluvíš, holčičko? Stalo se něco?"
V tu chvíli jsem přes ty slzy neviděla čistě.
Já už nic víc neviděla čistě.
„Prosto jsem si sbalila věci, opustila tebe a všechny a Baliana a přestěhovala se o dva státy dál," blábolila jsem. Do prdele neblábolila, já říkala pravdu, uvědomujíc si největší chybu ve svým živote: „Pokrčila jsem dopis o přijetí na jedinou akademii, na kterou jsem se chtěla dostat od doby, co umím hrát, a jen tak jej vyhodila do koše. Zatraceně, vždyť jsem jej doopravdy vyhodila do zasranýho koše!"
„Laro," i přes jeho ustaraný hlas jsem poznala, že se mě bude snažit uklidnit.
Já se ale uklidnit nechtěla.
„Co to sakra dělám?" panika ve mně začala exponenciálně narůstat: „Měla bych být s vámi. Měla bych oslavovat své zkurvené narozeniny s vámi a ne tady. Na nějaké zasrané party, kde polovinu lidí neznám a druhou nesnáším. Co jsem si myslela? Že si zvyknu? Nenávidím tohle město, nenávidím tu školu. Nenávidím, že tady musím být, Joeli, já..."
„Zlato, poslouchej mě..." chtěl mě přerušit, jenomže já jsem se za nic na světě nechtěla vzdát.
Nemohla jsem.
Nešlo to.
Kolem byla spousta kyslíku, přesto jsem jej nedokázala dostat do svých plic.
Já se tady dusila.
„Ne, já, ne! Nevydržím to tady, Joey, nechci!" vyskočila jsem na nohy, jak se mi v mžiku ulevilo.
A zamířila ke vchodovým dveřím hned, jakmile jsem učinila rozhodnutí.
„Jedu domů," oznámila jsem mu: „hned."
„Cože?" zařval mi do ucha: „A jak to chceš udělat? Zbláznila ses? Promluv si nejdřív s Jimem."
„Vezmu si auto," Jim, neJim, byla jsem rozhodnutá: „zavolám mu, až se ubytuji někde v motelu, Joey, prostě musím..."
Musela jsem, doopravdy jsem musela, taky že v tu chvíli nebylo nic, co by mě od mého cíle odradilo.
Než to byla silná paže, co se kolem mě omotala, necítila jsem víc půdu pod nohama. Byla jsem stržena zpátky, jen abych dopadla na něčí hruď.
„Laro! Holčičko!" slyšela jsem Joela odněkud vykřiknout, jak mi můj telefon zmizel z ruky.
„Teď ne, Joeli," odpověděl mu hlas, který mi do krve vyplavil veškerý adrenalin. Okamžitě jsem začala kopat kolem sebe ve snaze dostat se od něj pryč, jenomže jeho stisk se tím ještě zpevnil: „Potřebuji tvoji holčičku přeprat a zabránit jí, aby takhle opilá řídila přes dva státy. Zavolej později."
„Sakra, pusť mě," zařvala jsem na něj: „slyšíš? PUSŤ MĚ!"
Ale Eric to očividně ani náhodou v úmyslu neměl.
Místo toho mě polapil už oběma rukama, znova zvednul, jako bych měla váhu pírka. Jako bych mu právě vůbec nevrazila loket do žaludku a vší silou ho nekopala do holení. Prostě mě popadl a odtáhl s sebou zpátky do kuchyně.
Možná, že jsem mu za to i byla na malou vteřinu vděčná, jak tím celým zabránil nežádoucí pozornosti, co bych na sebe chtě nechtě z obýváku upoutala.
„Zatraceně, Laro, přestaň se prát! Ublížíš si!"
„Tak mě okamžitě pusť!" pokoušela jsem se na něj aspoň řvát, protože mi začínalo být jasný, že proti němu nemám šanci.
„Ne, dokud se neuklidníš!" vyštěknul.
Nevzdávala jsem to, i přes mou slábnoucí sílu, jsem se mu snažila vysmeknout, nějak mu vyklouznout. Jenomže všechno, co se mi povedlo docílit bylo, že se mi při všech těch divokých pohybech vyhrnulo tílko a mého nahého břicha se dotkly jeho velké ruce.
A najednou jsme oba padali.
Nebyla jsem si jistá, jestli klopýtl o mé nohy a ztratil rovnováhu, nebo mě prostě jen cíleně stáhnul na zem a kompletně zabalil do své náruče. Jisté bylo jen to, že jsem seděla na kuchyňské dlažbě absolutně neschopná se ani pohnout. Srdce mi šíleně bušilo, jen těžce jsem popadala dech. Byla jsem unavená, vyčerpaná a víc neměla sílu na nic. Ani jen ho odstrčit z mýho břicha.
„Mohl bys ty ruce sundat?" zasyčela jsem.
„Sakra," škádlivě zamumlal: „doufal jsem, že si toho nevšimneš."
„Ty seš takovej kretén!"
„A ty pěkně ostrá dračice," uchechtnul se.
Spustil ruce z mého břicha, poslechl. Jako by ale tušil, že se tak lehce nemíním dát zlomit, hned poté je ovinul kolem mých paží. Přinutil mě cítit se jako malý dítě, jako malý bezbranný dítě, a to mě naštvalo snad ještě víc.
Se vší svou zbývající sílou jsem se proti němu zapřela ve snaze dostat se od něj pryč, on se ale jen pobaveně zasmál, zatraceně on měl ze mě legraci.
Jednoduše mě jen chytil pevněji, obrátil bokem a přitisknul k sobě. Chtě nechtě jsem skončila opřená o jeho hrudník, s hlavou na jeho rameni a jeho rukama kolem mě.
Horká byla jeho náruč, do prdele, že to bylo příjemný, v jeho objetí jsem se přestala prát. S ním. Sama se sebou.
Chtěla jsem se vzpamatovat, potřebovala jsem se probrat, jenomže ani to hluboké ticho, co mezi námi následující minuty panovalo, mi nepomohlo. Jakkoliv si uspořádat myšlenky.
„Jim tě potřebuje, Laro," tiše přerušil to mlčení jako první.
Zamrazilo mě z těch slov, zamrazilo mě mnohem víc cítíc jeho ruku na mých zádech. Nejspíš to byly všechny chloupky na mým těle, co v mžiku stály v pozoru. Ve chvíli, kdy mě jemně pohladil.
„Opravdu jsem ho vídával," pokračoval stejně tiše: „vím, jak vypadal, když mu Veronica umřela a taky vím, jak se těšil, že přijedeš."
Automaticky mi hlava klesla do dlaní. Místo vzteku, slyšíc ta slova, dala jsem znovu volnej průchod slzám, nekontrolovatelně jsem se rozbrečela.
„Nevím, co se stalo, prostě jsem jen nějak vybouchla," vzlykala jsem vysvětlujíc. Jemu, sobě, nevím: „Přísahám, že bych ho nikdy neopustila, přísahám, že bych to neudělala."
„Vím," zašeptal vplétajíc mi prsty do vlasů: „já to vím."
V jeho náruči jsem úplně zkrotla.
Jenom jsem zavřela oči a nechala se od něj hladit, nechala jsem se konejšit, jako bych tou malou holčičkou doopravdy byla.
Jemňounce se mě dotýkal, jemňounké bylo každičké jeho pohlazení, v duchu jsem počítala jeho klidné nádechy. V tu chvíli, těch pár minut, nic nemohlo být víc uklidňující, jako balzám na mou rozervanou duši.
Teď už jsem na to koukala jinak, jasněji.
Byl to jen náhlý útok paniky, nic jinýho.
Když jsem nad tím už se střízlivou hlavou přemýšlela, uvědomila jsem si, že ani čtvrtinu z těch věcí jsem nemyslela vážně. Měla jsem ráda tohle město i ty lidi, škola mě taky začínala bavit. Měla jsem Jessicu a Beckie a zbytek party. Byla jsem ráda, že jsem dneska skončila tady, už jenom proto, že jsem si mohla znovu zahrát a ze všeho nejvíc jsem byla šťastná, že mohu být s Jimem.
„Co to sakra?" uslyšela jsem zařvat Scotche. Byl to snad jen ten klid zářící z horký náruče mého démona, díky kterýmu jsem sebou netrhla.
„Zatraceně Scotchi, drž hubu, nejspíš usnula," zašeptal Eric někde nade mnou dřív, než jsem vůbec stihla nějak zareagovat.
Nevím proč, své oči jsem nechala zavřené.
„Co to děláš, Ericu?" Scotch už šeptal taky, přesto se ten nasraný tón jeho tichého hlasu nedal přeslechnout.
„Sedím na dlažbě a dělám polštář," zněla Ericova naprosto klidná odpověď.
„Kurva, co se tu stalo? Přísahám, jestli jí ublížíš..."
„Tak co, Scotchi? Co uděláš?"
Srdce se mi trochu víc rozbušilo z toho, o čem tahle konverzace byla a vůbec, že ani netušili, že ji poslouchám. Čekala jsem, jak se to bude vyvíjet dál, jenomže Scotch mlčel.
„Řekněme, že byla trochu rozrušená a potřebovala uklidnit," nakonec to byl Eric, co promluvil jako první: „mohl jsem ji tady klidně nechat samotnou, víš. Jen tak ležet na podlaze. Ale já tady přesto už čtyřicet minut tvrdnu v téhle poloze, tak mi přestaň dávat kázání."
„Je to skvělá holka...," měla jsem pocit, že v Scotchově hlase slyším výčitku.
A taky jsem to celé přestávala chápat.
„Vím."
Ucítila jsem to, přísahám. Já fakt přísahám, slyšíc ta slova, skutečně se mi na moment zastavilo srdce.
Cože to řekl?
Eric?
Ten Eric, co mě dost okatě celé čtyři týdny nesnášel?
Vždyť on tady se mnou opravdu sedí.
Kolik že to řekl? Čtyřicet minut?
Do prdele, proč se vůbec staral?
Proč mě prostě nenechal odejít?
Vždyť on se ode mě nechal dobrovolně zkopat.
A teď tady se mnou sedí a nechává mě „spát" na jeho hrudi?
Do prdele, vážně něco takového právě řekl?
Co?
„Prosím tě, Ericu, nezahráv...,"
„Scotchi, prostě vypadni," ani ho nenechal domluvit.
A můj bláznivej kamarád se rozesmál: „Tys jí voněl vlasy."
„Vypadni!!!"
Byla jsem zmatená, hodně zmatená, naprosto vyvedená z míry. A nemělo to vůbec nic společnýho se vším tím alkoholem, co mi ještě pořád oblboval mozek.
Proč sakra Scotch čeká, že mi Eric ublíží a chce, aby si se mnou nezahrával?
Proboha snad si nemyslí, že mezi námi něco je?! Snad si nemyslí, že bych si s ním něco začala, že jsem tak naivní?
Najednou bylo ticho.
Toužila jsem se pohnout, já už se potřebovala protáhnout. Nechtěla jsem ale, aby Eric zjistil, aby vůbec tušil, že jsem vzhůru. Že jsem vlastně byla vzhůru celou tu dobu.
A všechno slyšela.
Možná to nebyl až zas takovej problém zůstat v téhle poloze o něco déle, hlavně, když si pořád nepřestával hrát s mými vlasy. Ještě chvíli jsem si to vychutnávala, pár zatracených minut, než jsem se konečně odhodlala pohnout se.
Opatrně jsem se zavrtěla a jeho jemné doteky hned přestaly.
„Jsi v pořádku?" zeptal se tiše.
„Jo, díky," zamumlala jsem mu do hrudě netušíc, co víc říct. Jestli vůbec něco říct.
„To je dobré, Laro," ten hlubokej hlas nade mnou působil klidně, doopravdy jsem věřila, že to dobrý je.
„Měla bych zavolat Joelovi, nejspíš šílí," pokusila jsem se od něj odtáhnout.
Uvolnil své sevření nechávajíc mě natočit se a podívat na něj, ruce ze mě ale nespustil. A já se málem roztavila, rozpustila, když jsem spatřila starost v těch hnědých očích.
„Necháš mě prosím samotnou?"
Cítila jsem se nahá, úplně nahá pod tím hloubavým pohledem, kterým si mě prohlížel hledajíc známky toho, že říkám pravdu. Že skutečně v pořádku jsem. Když jsem ale pronesla svou žádost, koutek úst mu vystřelil do pokřiveného úsměvu.
„Mám ti připomenout, jak to celý dopadlo, když si mě o to požádala naposled?" škádlil mě.
Rozesmálo mě to, musela jsem se zasmát nad vlastní blbostí, co jinýho mi taky zbývalo.
„Slibuji, že budu hodná, přísahám. Dva záchvaty za jeden večer, to bych nezvládla. Víš, kolik je to energie?"
Rozesmál se taky a pak to udělal, pomalu ze mě spustil ruce a možná jsem si jen vymýšlela, že to vidím, že to cítím. Tu nechuť, nevůli, s jakou mě ze svý náruče propouštěl.
„Tak dobře, budu ti věřit," řekl a mrknul na mě.
Přimělo mě to usmát se, ačkoliv jsem se uvnitř cítila pěkně zmatená. Pořád víc a víc zmatenější.
Vždyť ten kluk uměl být docela fajn.
Když chtěl.
Otázkou pro mě zůstávalo, proč teď.
Tak náhle.
„Udělal bys pro mě něco?" napadlo mě, proč, já nevím.
Nejspíš to byl chabej pokus prodloužit tu chvíli, co u mě seděl.
A můj démon jen překvapeně zvedl obočí.
„Prosím, vrať to za mě Scotchovi," sáhla jsem si do podprsenky, a že mě i pobavilo, jak se mu rozšířily oči.
Od srdce se rozesmál, bylo to zpátky, má touha poslouchat ho smát se celý večer. A zítra. Pozítří.
Sakra, už nikdy jsem s tím nechtěla přestat.
„Proč já?" zeptal se, jak si mě podezřívavě přeměřil.
„Protože ode mě to nevezme," vysvětlila jsem mu narovinu: „od tebe nebude mít na vybranou."
Nechtěla jsem ty peníze tehdy ani teď. Nepřemýšlela jsem střízlivě, když jsem si je od Scotche brala a byla jsem si jistá, že můj pokus vrátit mu je by jen skončil přetahováním.
Jo, trochu mi hořely tváře z pohledu, kterým se na mě můj démon díval. Snad hořelo i celý mý tělo. Nechtěla jsem na to myslet, jen jsem ho vzala za ruku, abych mu do ní ty peníze vložila.
A on mě víc odmítl pustit. Ztratila se má dlaň v té jeho, nedovolil mi to, přerušit náš dotek.
Dotek, co vysílal elektrické výboje celým mým tělem.
Hluk doléhající k nám z obýváku, náhle tak vzdálený. Studená podlaha, na který jsme pořád seděli. Má ruka v jeho obrovské dlaní, co ji víc stisknul.
Nic z toho jsem nedokázala pořádně vnímat.
Nic, pro ty jeho žhnoucí oči, pro jeho pohled.
Protože mu sklouznul, padl mu na mé rty.
A já přestala dýchat.
Vynořilo se to znovu, pocit, co mě zaplavil, když se jich dotýkal. Nikdy předtím jsem nic tak intimního s nikým jiným nezažila. Přesto, že byl neznámej, přesto, že byl cizí, přesto, že nebylo vůbec nic, co by nás spojovalo.
Pouhý dotek.
Pouze jen ten jedinej dotek.
A já už nechtěla nic víc, netoužila jsem po ničem jiném.
Jen aby to udělal znovu.
Dech se mu zadrhl, podruhé ten večer, jenomže já jsem taky nebyla schopná nadechnout se znovu.
Ne, když zatraceně nepřestal.
Pozorovat moje rty.
Vteřina, dvě, možná třicet, vůbec jsem netušila, co se mu prohánělo myslí.
Než mi ji znova stisknul, ruku v jeho dlani. Hned poté vstal tahajíc mě s sebou.
Pustil ji, už prázdnou, s dalším mrknutím mi jen beze slov vrátil můj telefon a nechal mě samotnou.
No.
Do prdele.
Co to bylo?!
Neměla jsem ponětí, co se to právě stalo, byla jsem pořád omámená, když na mě Joel i přes mé omluvy nejbližší půlhodinu řval. Snažila jsem se soustředit na jeho výčitky a adekvátně na ně odpovídat, ale taky to nebylo moc možný. Neustále se v mysli nevracet k té chvilce, když jsem na tvářích cítila jeho dech. Když to byly jeho rty, co na ty mé vypálily nezapomenutelnej otisk.
Ještě pět minut po ukončení hovoru jsem stála v kuchyni neschopná se vzpamatovat.
Takže tolik k tomu, že nejsem tak blbá, abych si s ním něco začala.
Najednou mi bylo líto, že byl pryč.
Najednou jsem si neuměla uklidnit myšlenky.
Vždyť jsem z něj měla strach, vadilo mi i být s ním v jedné místnosti. Vadilo mi, když se na mě třeba jen podíval.
Tak proč jsem mu pověděla všechny ty věci? Jak je možné, že jsem skončila v jeho náruči? Že mě tak lehce uklidnil? Proč se mi s ním tak hezky povídalo? Proč chci, aby se ke mně vrátil?
Sakra, já jsem ho téměř nechala políbit mě.
Jsem snad opravdu naivní, když začínám mít pocit, že pod tou jeho nafoukanou fasádou přece jen možná něco je?
Kopla jsem do sebe pro jistotu ještě jednoho panáka a rozhodla se, že nadešel ten čas najít Scotche, rozloučit se. Hned mi bylo jasný, proč mě ten zrádce opustil, ani nedýchal, jak seděl u Xboxu v obýváku.
Chtěla jsem mu aspoň říct, že prchám, jenomže přes celou místnost řval z reproduktorů opěrný hlas Tarjy a já vůbec neměla v úmyslu snažit se jej překřičet. Nebo jít za ním k těm nafoukancům a už vůbec nemělo smysl čekat, než si mě všimne. Textovka, to bylo mé řešení, otočila jsem se zpátky ke dveřím modlíc se, abych si neudělala ostudu a trefila se do nich, když vtom.
Uviděla jsem ho.
Jeho i tu dlouhonohou černovlasou holku, která tam s ním byla předtím. A kterou teď tisknul ke zdi. Hladově ji líbal, už jen z toho obrazu přede mnou se mi udělalo pěkně horko.
Co to kurva?
Zatraceně, mně to vadí?
Obtočila nohu kolem jeho zadku a jak se pohnula, všimla jsem si jeho ruky pod jejím tričkem.
Do prdele, proč na to vůbec koukám?
Jenomže já byla jako přikovaná k podlaze, neschopná odtrhnout zrak od jeho druhé ruky, kterou obkroužil její koleno a přesunul ji po jejím stehně až pod její sukni. I když byla ta hudba pěkně hlasitá, bylo mi jasný, jak ta holka zasténala, když tou rukou pod její sukní pohnul.
A náhle to bylo divný.
Všechno, co jsem někde uvnitř cítila.
Myšlenky mi utíkaly hlavou dost rychle na to, aby se dokázaly zcelit do jedné souvislé. Cítila jsem se zrazená. Ale proč?
Co mi bylo do toho, koho se chystal opíchat? Všechny ty věci, co jsem mu dnes řekla, všechen ten smích i dobrý pocit, co jsem s ním cítila, všechno to jenom prostě nemělo hlubší smysl. Alespoň pro něj.
Zatraceně, o čem to vlastně přemýšlím?
Vždyť by mi to mělo být úplně u prdele.
Nenáviděla jsem se, že jsem nebyla schopná pohnout se a utéct, že jsem měla v hlavě pěkný zmatek. Že i přesto, že jsem s ním nechtěla nic mít a už vůbec jsem od něj nic neočekávala, jednoduše mi vadilo, co vidím.
A ze všeho nejvíc jsem se nenáviděla, že mě třeba jen na vteřinu napadlo, jaké by to bylo, kdyby se místo ní dotýkal mě.
A on se na mě podíval.
Zúžil oči, jak mě propálil pohledem naprosto ignorujíc, jak mu ta holka doslova lízala krk. Vůbec jí nevěnoval pozornost, věnoval ji mě.
Nechtěla jsem ji, toužila jsem se zpod toho pohledu vymámit, chtěla jsem se prostě rozběhnout pryč. Jenomže všechno, co jsem v tu chvíli dokázala, bylo jen tam stát, vnímat jeho planoucí oči a Tarjin hlas, co ke mně přes celou místnost promlouval.
Něco o krutosti, něco o ledu, něco o tom, jak jeden pohled, jeden jediný pohled dokáže zabít.
V tu chvíli jsem jí uvěřila.
Vyschlo mi v puse, hrozně moc jsem si přála, aby s tím přestal. Aby na mě víc nekoukal, aby si mě víc nevšímal.
Aby se nic z dnešního večera nestalo.
Abych ho nikdy nepotkala.
A Tarja mi zpívala z duše, o rtech tak žhavých, o síti, v který jsem se ocitla.
V ten moment jsem to věděla.
Eric Lestrad byl to nejhorší, co mě kdy mohlo potkat.
Všechny mé smysly mě varovaly, ať se od něj držím co nejdál, přesto jsem nedokázala zapomenout. Na jeho rty, co byly na těch mých, jako smrtelný jed. Jed, co koloval mými cévami.
Byla to záchrana, vlastně těžko říct, trhla jsem sebou, když mě za ramena popadly nějaké ruce a pak jsem byla tisknuta zpátky do chodby.
„Promiň, zlato, moc mě to mrzí," slyšela jsem za sebou Scotchův lítostivý hlas: „myslel jsem, že s tebou bude jiný."
Nelíbilo se mi, jak mě před sebou tisknul, neměla jsem ráda, když jsem v opilosti ztrácela i to málo kontroly, co jsem nad sebou ještě měla.
„Já se fakt omlouvám, neměl jsem to dovolit," mručel dál: „aby se k tobě vůbec... zatraceně!"
„Cože?" vůbec jsem mu nerozuměla: „Sakra, Scotchi, zastav!"
Vytrhla jsem se z jeho stisku a otočila se, abych mu mohla čelit: „O čem to mluvíš? Když už se chceš omlouvat, co kdybys kurva začal s tím, žes mě nechal samotnou?"
„Promiň zlato," promnul si obličej dlaněmi: „řekl mi, ať vypadnu a ze zkušeností vím, že se mu moc nevyplatí odmlouvat. Vážně jsem si myslel, že tebe bere jinak, aspoň se tak choval. Moc se omlouvám, žes to viděla, kdybych tušil..."
„Scotchi, opravdu, o čem to mluvíš? Já ti fakt nerozumím," zalhala jsem, protože mi už jeho blábolení začalo dávat smysl. Jenom jsem doufala, že se ve svým úsudku mýlím.
„Eric...," začal žalostně, hned poté se zasekl.
Ne, kurva, nemýlila.
Ale zoufalý výraz v Scotchově obličeji mě přiměl rozesmát se: „Proč se mi omlouváš? Nechápu tě, co máš pořád s Ericem?"
A můj praštěný kamarád jen stáhl obočí, aby jej vteřinu na to zase vyrovnal. Očividně jsem ho teď překvapila já: „Tobě snad nevadí...?"
Nebyl schopen dokončit otázku, ale pochopila jsem, co měl na mysli, když ledabyle mávnul rukou směrem k obýváku.
„Co by mi mělo vadit?" rozesmála jsem se, i když trochu nuceně.
No dobrá, dost nuceně. Taky mi bylo jasný, že budu tak trochu lhát, jenže z logického hlediska, neměla jsem ani nejmenší důvod zlobit se. Nebo se do toho vůbec plést.
„Že si to s někým za chvíli rozdá v obýváku? Co je mně do toho? Nic s ním nemám, proč by mě to mělo trápit? Co sakra? Proč to vůbec řešíš?"
„Protože se choval jinak, když šlo o tebe," vyrazil mi dech svojí odpovědí: „podle toho, jak se snažil..., já myslel...,"
„Nech to bejt, Scotchi!" hlubokej hlas za námi nás oba přiměl poskočit.
S malinkou duší jsem se odvážila podívat se tím směrem, jen abych ho tam našla stát a ležérně se opírat o zeď.
A do prdele.
Kurva.
Kolik toho slyšel?
Srdce se mi po sté rozbouchalo, když se vzpřímil a pomalu ke mně přistoupil. Nezastavil se však, jeho ruka dopadla vedle mé hlavy a svou blízkostí teď téměř přitiskl ke zdi mě.
Nelíbilo se mi to horko, co mě polilo a už vůbec ne ty naštvané blesky v jeho očích.
„Mohl bys nás nechat o samotě, prosím?" zamračila jsem se.
Ono to jde těžko, někoho pomlouvat, když tam zrovna je a to, co nastínil Scotch, nevím proč, zajímalo mě to. Jak jinak se choval, když šlo o mě? Jak se snažil? Co tím chtěl vůbec říct?
„Nemáš vedle holku k opíchaní?" vyklouzlo mi, když se můj démon odmítl pohnout.
Nechtěla jsem to říct, znělo to jak dementní výčitka. Jenomže taky to ani nešlo, vzít to celý zpátky. A ty blesky v jeho očích, v tu ránu to byla dost děsivá bouře.
„Možná bych měl," zasyčel mi do obličeje: „kdybys to nepřekazila."
A všechen vzduch z mých plic, v mžiku byl pryč.
Náhle jsem nevěděla, jestli jsem se víc styděla zato, že mě načapal koukat, nebo jsem byla víc nasraná za to, že mě viní z něčeho takového.
„Cože?" zalapala jsem po vzduchu dívajíc se přímo do jeho očí. Ta hnědá potemněla, jak mi ten pohled bez mrknutí vracel zpátky.
„Řekni mi, když si nás tak pozorovala," ten hnusný, nafoukaný kluk byl znovu zpátky: „co sis přála víc? Abych se prosto přestal dotýkat jí, nebo abych se raději dotýkal tebe?"
Čisté, pravé, ryzí zklamání, tak bych popsala to, co se v tu vteřinu rozlilo do každičké mé buňky.
Tomuhle klukovi jsem darovala hodinu života? Tomuhle klukovi jsem řekla pro mě důvěrný věci? Jeho jsem nechala položit na mě ruce? S tímhle jsem ztrácela čas?
Viděla jsem to, ten moment, kdy to pochopil. Všechno, co se mi prohnalo hlavou. Ztuhnul, zamrzl, z výrazu jeho obličeje zmizel ten úšklebek i veškerá nevraživost.
Mně už to ale bylo jedno.
S Ericem Lestradem jsem skončila.
„Scotchi," řekla jsem tiše, opatrně se protahujíc kolem něj a zamířila ke svému kamarádovi, který teď vypadal, že se každou chvíli rozbrečí: „jdu spát, zítra se rozloučíme, ano?"
Na malej moment mě objal a já ho za to políbila: „Řekni venku Milesovi, ať tě odveze, zítra za tebou přijedu a přivezu ti auto. Jestli mě teda ještě budeš chtít vidět."
Pokusila jsem se ještě o úsměv podávajíc mu mé klíčky a pak se co nejrychleji vynasnažila dostat se z tohohle domu pryč.
Už, už jsem sahala po klice od dveří, když jsem ještě zaslechla Scotche tiše říct: „Třeba mi i urvi hlavu, Ericu, stejně ti řeknu, že někdy se chováš jako pěkný kretén."
Takže.
Bez pochyby.
Nejhorší narozeniny vůbec.