Všichni se vesele bavili v parku, nevěděli, že kousek od nich jde chlapec zahalený v kapuci se sluchátky. Chlapec z knihovny, s kytkou a vzkazem v ruce.
Šel k Becky, chtěl si ji získat. Chtěl, ať se do něj zamiluje. Chtěl vědět, že až ukáže jeho pravou tvář, pravý vzhled, dívka neuteče a nebude ho do smrti nenávidět.
Chlapec oděný v černé mikině a černých kalhotách položil kytici před její bytový dům. Obálku s ozdobným nápisem Becky, co psala jeho sestra, protože on je dost velké poleno, položil tak, aby ji děvče vidělo.
Když dívka v devět večer opouštěla, i s jejím bratrem, park, všimla si, že před bytem něco leží. Opatrně kytici i s obálkou vzala. Pousmála se.
Hned doma dala květiny do vázy a i s kusem papíru zasedla na matraci. Obálku otevřela a začala jezdit očima po řádcích.
Neznámá,
kdybych měl spočítat všechny hvězdy nebo zrnka písku na pláži, ani zdaleka by to nebylo dost velké číslo, na to, jaká je moje láska k tobě. Ona se totiž ani čísly vyjádřit nedá. Zamiloval jsem se do tvého hlasu, charakteru a vzhledu Becky.
Ano, vím kdo jsi a když jsem to zjistil, moje láska se jen zvětšila. Miluju tě celou už od začátku, ne od začátku v knihovně, ale dřív.
Ty mě znáš, jen já mám problém říct ti, kdo skutečně jsem, bojím se, že by si mi utekla a už se nevrátila.
Zanechal jsem ti menší vzkaz v knihovně, na straně 178 z 254. Na vždy se 178 stane mým oblíbeným číslem, protože přesně tam si vložila papír, když jsem měl dělat referát Becky.
Miluju tě, i když vím, že ty mě nenávidíš.
- Chlapec z knihovny
,,Calum."
ČTEŠ
page 178 : 254
Fanfiction„Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili, o čem je život, a musíme hodně zažít, abychom přišli na to, že buď špatně žijeme, nebo jsme četli špatné knihy." #3 in short story
