Kluk od vedle....(Petr Lexa) ✔

Part #1 - Stěhování

Pohled Káji

Je krásný slunný den. Aby taky nebyl, když je půlka července.

Konečně se stěhuju do vlastního bytu.

Konečně jsem se v mých 21 letech odpoutala od rodičů, kteří mi
(abych pravdu řekla), už pěkně pili krev.

Stojím před mým novým domem v Praze.

Obyčejný panelák.

Nic zajmavého na něm není, snad až jen jeden balkon. Byl pomalovaný a polepený notami, akordy a dvoumi hudebními nástroji.

Jeden z nástrojů jsem poznala snadno, byly to klávesy, sama jsem na ně jako malá hrávala.

Ten druhý se podobal kytaře, ale byl trochu odlišný. Žádný z nástrojů, které znám mě nenapadaly.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela, ale pak to nechala plavat.

Stejně už bylo na čase začít stěhovat věci.

Čas na mojem iPhonu ukazoval 14:30. Ten nejvyšší čas začít.

Popadla jsem první dvě krabice a šla směrem ke vchodu. Bránily mi ve výhledu.

Nesnáším, když nevím kam mám šlápnout, abych nespadla.

Do někoho jsem narazila a obě krabice i s obsahem se vysypaly na zem.

,,Moc se vám omlouvám! Já se stěhuju a -"

,,To je v pořádku,"

Přerušil mne ve vysvětlování velmi příjemný, sympatický a jemný hlas.

Vzhlédla jsem vzhůru a uviděla velmi atraktivního na pohled milého kluka.

První, co mě upoutalo na jeho obličeji, bylo znamínko na levé tváři.

,,Chcete s tím pomoct, když už jsem vám to vysypal?"

,,Ne v pořádku, nechci vás tím zdržovat,"

,,Ále, vůbec nezdržujete," Široce se usmál, přičemž odhalil své krásné bílé zuby.

Ten úsměv byl, tak sladký.

Zatím, co mi pomáhal skládat věci nazpět do krabice, se mi představil jako Petr Lexa.

,,Já se jmenuji Karolína Lentová,"

,,Moc krásné jméno, Karolína."

,,Děkuju." A zrudla jsem jako rajče. Málokdo mi pochválí jméno, tohle mě vážně potěšilo.

Alespoň někomu se líbí. A zvlášť, tak sympatickému člověku jako je on.

Počkat, co jsem to právě řekla?! Karolíno, proboha, vždyť ho neznáš ani hodinu.

Pohled Petra

Ta Karolína je zajmavá, sice jí vůbec neznám, ale myslím, že bych se jí měl omluvit.

Přece jen, ona nesla krabice, tak nic neviděla. Já čuměl do mobilu, takže za to můžu já, měl jsem dávat pozor.

Ale nechci k ní jen tak z ničeho nic přijít a říct něco ve stylu; "Ahoj, hele sorry, že jsem do tebe vrazil, snad už je to ok."

To fakt ne.

Vypadá dost mile.

Nechtěl bych ji polekat něčím takovým. Vypadalo by to, že dolejzám a jedu po ní.

Bůh ví, co by si o mně potom myslela, snad že jsem nějaký úchyl.

Strašně se mi, ale líbily ty její krásné, hnědé, rovné vlasy, které se zlatě leskly ve slunečním svitu.

Mám sto chutí jít a napsat o těch nádherných vlasech písničku.

Achjo. Pud muzikanta se zase probudil. Já se asi picnu.