Animal souls

5) Škola

Omlouváme se, že kapitola nevyšla už tak zatraceně dlouho, ale znáte to... Člověku se prostě nechce :D Navíc, my obě jsme líné a je vážně nemožné se ukecat k psaní.

Pohled Alex

„Vstávat! Jdeme do školy!" probudil mě hlasitě mluvící Chris. Otevřela jsem těžce oči, ale okamžitě jsem je zase zavřela, protože mě oslnilo ostré světlo.

„Zhasniii" zamumlala jsem a třela si své oči. Odkryla jsem ze sebe peřinu a nehodlala otevřít oči, dokud Chris nezhasne. Od Nary jsme se dočkali jenom zamručení.

„Ne, protože když zhasnu, obě zase usnete. Vstávejte." šťouchl do Nary a ta ho flákla polštářem po hlavě. Blonďák ji chytl za ruku a vytáhl do sedu, ale Nary hned zase zpátky spadla do lehu. Chris si hlasitě povzdechl a odešel z našeho provizorního pokoje. Posadila jsem se a koukla na okno zatažené kusem lehce průhledné látky. Lidé jsou divní, spí v postelích místo na zemi a zatahují si okna. Ještě se dokonce něčím přikrývají, to je šílenost...
„Aleeex. Že můžeme ještě spát?" Protáhla se Nary a unaveně na mě koukla. Já na ni soucitně pohlédla a zavrtěla jsem hlavou na znak, že ne. „Tohle není fér, mělo by to být trestáno!" zakňučí Nary a já se uchechtnu, ale souhlasím s ní.
„Nary? Jaké myslíš, že tady mají pravidla? Myslíš, že budou tolik jiné?" zamyslela jsem se a koukala do zataženého okna.

„Myslím, že budou hodně jiné. Přece jenom, je to tady celé zvláštní a šílené" odpověděla mi vážně Channary a já kývla. Těším se na věci, které se nám tady ještě stanou.

„Hele, Chan? Chce se ti vůbec... zpátky?" zeptám se nejistě a začnu ji propalovat pohledem. Znejistí a sklopí pohled k zemi. Nahlas polknu.

„J-á... já vůbec... nevím Alex... Máme tam rodinu, musíme se tam někdy vrátit" smutně šeptla. Nebudu lhát, naštvalo mě to. Stoupla jsem si a naštvaně si to k ní kráčela. 
„Rodinu? Jakou rodinu? Myslíš tu rodinu, která nás vyhostila jenom za to, že jsme se spolu bavily? Tu rodinu, které to snad ani nebylo líto?!" zařvala jsem na ni. Nechtěla jsem, ale vybuchla jsem. Povolila jsem svaly v obličeji a ruce jsem si dala na něj. „Promiň, nechtěla jsem křičet..." šeptla jsem už klidněji.
„Máš pravdu, ale pořád je to prostě rodina..." vydechla. „Jdeme na snídani?" zeptala se mě klidně a já přikývla.

Když už jsme se chystali vyhrabat z bytu, někdo zazvonil.
„Jdu tam!" nadšeně jsem křikla a běžela ke dveřím. Rychle jsem je otevřela a ve dveřích stál nějaký vysoký, blonďatý kluk asi ve věku jako Chris. „Ahoj" usmála jsem se na něj a on pozdravil nazpátek.

„Můžeš.. ehm... zavolat Chrise?" uchechtnul se. Působil namyšleně, nějak nadřazeně. Kývla jsem a zavolala ho. Šla jsem si pro věci, ale i tak jsem mohla slyšet jejich rozhovor.
„Chrisi! Co to je za kost? Kde jsi to vzal? A proč zrovna ty?!" vyšiloval ten blonďák.

„Buď potichu. Řeknu ti to možná cestou, teď musíme jít..." uklidňoval ho Chris a mávnul na nás, že můžeme vyrazit. Všichni jsme si nazuli boty, vzali batohy a vyšli před dveře. Ten idiot si pohledem přejel Chan a vykulil oči.
„Dvě?! To máte jako s Elliotem každý jednu nebo co? Vy draci!" bouchl Chrise do ramene a ten ho zabíjel pohledem. My dvě jsme se začervenaly a koukly na něj. „Neříkejte holky, že by jste nechtěly" vyplázl na nás ten blonďák jazyk „Mimochodem jsem Sebastian. Stačí Seb" mrkl na nás a my se usmály.

„Já jsem Alex a tohle je Channary" ukázala jsem na sebe a poté na Nary, která se jen usmála.
„Můžeš mi říkat Chan, Nary, to je jedno" doplnila mě a Seb si jí prohlédnul.
„To jméno jsem ještě neslyšel" vysvětlil. Chris nás už hnal, ať jdeme, že tu školu nestihneme. Tak jsme šli, taková hezká pětka.

„Woow! To je ta škola?" vypískla překvapeně Chan. I já jsem byla vyvedená z míry. Bylo to tu tak pěkné! Škola byla velká a šlo do ní spousty lidí asi stejně starých jako my. Spoustu z nich tam jezdilo auty. Byla to velká budova, okolo byla tráva a pár chodníků vedoucí ke schodům. Také tu rostly stromy a všude kolem byly lavičky. Tady nejspíš všichni chodili obědvat nebo se tu učit.

 Rozhodně jsme měly školu jinou... O hodně. Naše škola ani vlastně nebyla budova, učili jsme se v lese... Lovit, skákat, plavat... Kouzlit a ovládat naše elementy. A většinou jsme se učili sami, pod dohledem rodičů. 

Pohledy mnoha lidí dopadly na nás. Nebo spíš na naše ouška, která se dokonce hýbala. Nevím proč, připadalo mi to vtipné. Šklebila jsem se. Nějaké holky náš pozorovaly a cosi si šeptaly. Nevypadaly, že by jim naše přítomnost nevadila. Nechala jsem to být. Poupravila jsem si své bílé vlasy a šla pomalu dál.
,,Ty boty mě tlačí a ta školní uniforma hrozně škrábe" postěžovala jsem si a Nary přikývla. ,,Ach, proč se vůbec musíme oblékat do takových hadrů? Lidé jsou divní" zabručí mi Chan do ucha. Souhlasně kývnu hlavou.

Všichni jsme se dobelhali ke dveřím, které nám Sebastian otevřel. Usmály jsme se na něj a vešly dovnitř. Sklopila jsem uši. Takový řev! Všichni mluvili, což vytvářelo nehorázný hluk. Kluci nás dovedli k takovým vysokým šedým kvádrům, kterým říkali "skříňky" ... Daly jsme si do nich nějaké věci a pak nás kluci doprovodili do třídy.

Bylo tu asi 30 lidí. Chris nám řekl, ať se posadíme na nějaké volné místo. Sedly jsme si k oknu a kluci za nás. Sebastian si sedl za ně a vedle něj si sedl nějaký bělovlásek. Zdálo se, že se znali. Otočily jsme si židle směrem ke klukům a začaly jsme si s nimi povídat. 

Najednou se ozval jakýsi zvuk, který zněl jako budík. Skoro mi to zničilo sluch.  ,,Co to sakra je?" špitnu. ,,Zvonek" odvětil Elliot ,,začala hodina. Buďte ticho a prostě se snažte nedělat moc problémy" dodal jen a my se otočily. 

Do třídy vešla nějaká žena. Všichni se postavili a tak jsme udělaly to samé. ,,Dobrý den" řekla žena a usmála se. ,,Vidím, že nám do třídy přibyly dvě nové dívky. Zůstaňte stát a představte se" pronesla s úsměvem. 

Ostatní si sedli a my se na sebe podívaly.

Yeah, konečně jsme to dopsaly :) Snad se dílek líbil, budeme rády za každý vote a koment ^^ Pardon za zpoždění :D Na obrázku je (nahoře) Sebastian a (dole) Elliot 

-LiAne