Animal souls

13) Finále

Hi Guys! Pro dnešek se objevím už tady, na začátku. Toto je poslední kapitola a už vyjde pouze Epilog a mé celé oznámení :) Užijte si to, 1500 slov ^^

Pohled Nary

Se zatajeným dechem jsem četla řádky v jedné staré knize. Slova byla dopsána inkoustem a jsou to nesrozumitelné věci. Čtu to snad už po patnácté a pořád tomu nerozumím, co s tím mám dělat?
Re signo baluinus port, sistotrema omnia animatum, num.

„Co to je za patlaninu!" zasyčím a naštvaně nakrčím obočí. Alex se nakloní přes mé rameno a zaujatě si to čte také. Hodnou chvilku na to jenom kouká, určitě přemýšlí. V očích jí najednou zajiskří a chytne mě za to rameno, přes které se naklání.

„Tohle bude určitě latina, říkal mi o ní Chris! Musíme najít něco jako latinský slovník," odtáhla se a vyběhla z uličky knihovny, nejspíš za knihovnicí. Vydechla jsem vzduch z plic, nemůžu uvěřit, že je pro to takhle zapálená. Já už teď mám chuť to vzdát, když jenom pomyslím na to, co se tady píše. Nějaké Re signo, to zní, jako bychom se měli někam znovu podepsat...
„Pssst! Nary!" zasyčela na mě zpoza rohu Alex a já se na ni neochotně otočila „pojď," kývla rukou k sobě a já znaveně vstala. V hlavě se mi stále přehrávala scéna z dnešního rána, kdy se nám vrátily schopnosti. Mám nepříjemný pocit, že nebude trvat dlouho a vrátí se nám toho mnohem více. Nemíním tady pobíhat jako gepard, ještě mě někam zavřou nebo, při nejhorším, zabijí. Šourala jsem se za Alex, která plná energie už listovala slovníkem.

„Čti mi to!" přikázala mi a já se jí trochu začínala bát, tolik odhodlání.
„Re signo," šeptla jsem. Div mě neodfoukla někam na druhou stranou knihovny, jak horlivě listovala.
„To znamená... Otevřít," zvedla ke mně pohled, čímž mi nepřímo řekla, ať pokračuju.
„Bal... Balainus?" vyjeveně jsem na to koukla „Počkej, ne, to ne. Je to Baluinus," opravila jsem se s omluvným pohledem, protože má bělovlasá kamarádka mě div nezapálila svým pohledem.
„Zvířecí," vyměnily jsme si vševědoucí pohledy a já diktovala dál. Po chvilce zkoumání nám vyšla věta:
Otevřít zvířecí bránu, prosím všechno živé, teď. 
„Zní to jako věta od pětiletého dítěte," odfrkla jsem si, ale Alex do mě udeřila celým svým tělem. Zaskučela jsem bolestí a naštvaně si ji změřila pohledem.
„To je ono. To kouzlo, dostane nás domů," spokojeně se usmála a já s ní, ale nebylo to zcela upřímné. Chci zde zůstat a vrátit se ke klukům, užívat si lidského života. Byla to zábava, ne jako doma, kde mám samé povinnosti, protože jsem přece dcera velitele. Na druhou stranu, je hodně velká šance, že se třeba proměním...

„Tak a co teď?" nesměle jsem se zeptala Alex, která zamyšleně hleděla na lidi,co procházeli všude kolem. Sedíme v parku, u fontánky, kolem které jsem tehdy procházela se Sebastianem. Zamračila jsem se nad tou vzpomínkou a naštvaně bouchla do lavičky.

„A... uhm... netuším," zakoktala se a složila si hlavu do dlaní. Prohrábla jsem si vlasy a koukla k nebi, kde svítilo slunce mezi větvemi stromů. Foukal jemný jarní vánek, který mě příjemně lechtal na těle. Normálně by mi čechral srst, a teď?
„Ani ve snu mě nenapadlo, že se někdy ocitneme tady," šeptla jsem s pobaveným úsměvem a opřela se o lavičku.
„To asi nikoho," zasmála se Alex a poté hlasitě oddechla „já vlastně ani nevím, jestli je správné tam jít," šeptla a já na ni překvapeně koukla „víš, vyhostili nás, nemáme právo tam znovu jít," objasnila tok svých myšlenek a já se neubránila jemnému úsměvu. Začíná mi to pomalu všechno zapadat do sebe.

„A proč se najednou měníme? Volají nás, něco se muselo změnit," položila jsem jí ruku na rameno a ona ke mně vzhlédla s nadějí v očích. Hlavou mi probleskl nápad, ale okamžitě jsem to zavrhla a zakroutila hlavou, abych to vyhnala z hlavy.