Animal souls

12) Znovu?

Pohled Alex

Slunce vycházelo a já se na něj nepřítomně koukala z balkónu. Nespala jsem celou noc, nedokážu to, pořád jsem si přehrávala tu scénu s Elliotem. Otočila jsem hlavu na Nary, která pravidelně oddechovala. Ji to taky trápí, ale dokáže se přes to v rámci mezí přenést, kdežto já, sedím jako mrtvola a jenom přemýšlím. Po tváři se mi skutálela jedna osaměla slza. Smutně jsem se zasmála a vložila si hlavu do dlaní. Vůbec nevím, co mám dělat a hrozně mě mrzí, že jsem to celé zkazila. Vzhlédnu zpátky ke Slunci, ale můj pohled je díky slzám zamlžený. V dlaních ale necítím pouze slzy, je to něco tvrdého (uhm), rozhodně ne voda. Překvapeně hledím na dlaně plné malých kostiček ledu a náhle si vzpomenu.

FLASHBACK (DO PRVNÍ KAPITOLY)

Seděla jsem na kameni a pozorovala tekoucí vodu.
„Soustřeďte se, slečno Attai!" okřikl mě učitel. Byl to starý šedivý vlk, který měl jen jedno oko. Bylo rudé a pozorovalo mě, tu, kterou tahle hodina vůbec nezajímala.
„Ano, pane" odvětila jsem lehce otráveně a začala se soustředit na vodu a na své schopnosti. Najednou voda začala pomalu mrznout. Učitel mě pochválil a stoupl si na led. Byl tvrdý, nepraskal a já si za to vysloužila další z mnoha pochval.

KONEC FLASHBACKU

Cukla jsem sebou a vyjeveně koukala na dlaně plné ledu. Různě jsem si s nimi hrála a rychle dýchala.
„Co to sakra je, Alex?" promluvila ke mně stejně překvapeně Nary, která se na mě ode dveří koukala.

„Já... Já vůbec... nevím," šeptla jsem a vykuleně nechala kostky ledu spadnout na podlahu balkónu. Nary přišla blíž a jednu z mnoha kostek vzala mezi své prsty.
„Jako vlčice si měla schopnost měnit vodu na led... ne?" tázavě mi hleděla do očí a já zmateně přikývla. Chan se trochu pousmála a kostku ledu odhodila z balkónu „Vrací se ti schopnosti," dodala to, co jsme obě už věděly.
„Počkej," upozornila jsem na sebe a ona ke mně sklopila pohled, protože jsem stále seděla „a co ty? Co jsi vůbec uměla ty?" dychtila jsem po odpovědi a Nary se trochu uchechtla. Opřela se o zábradlí a koukala na slunce, stejně jako já předtím.
„Nechápu, že si to nepamatuješ, nebo že to dokonce nevíš," napínala mě a to mě štvalo. Chytla jsem ji za paži a zvedla se. Zmateně si mě prohlížela a na sekundu se jí v očích i mihl strach, to mě ovšem nedonutilo ji pustit „obratnost a schopnost boje," odpověděla mi po několika sekundách. Cukaly mi koutky, až jsem se nakonec rozesmála.
„Nevtipkuj, teď na to není čas. Co si měla za element?" zeptala jsem se mezi smíchem a ona na mě pohrdavě koukala a čekala, až se trochu uklidním. 

Najednou mi chytila teď už volnou rukou tu mou a otočila s ní do hodně bolestivé pozice, až jsem zasyčela bolestí. Druhou ruku mi obmotala krk a podivným rychlým skokem se přesunula za mě, i s mou rukou. Obě jsem nyní měla za zády a ani jednou nemohla pohnout, protože její stisk byl až nepřirozeně pevný. Skopla mě na kolena a přikrčila se k mému uchu.
„Myslím, že to ti jako názorná ukázka stačí," šeptla a obě ruce mi pustila. Úlevně jsem oddechla a mnula si zápěstí, kde byl otisk jejích dlaní. Zpátky jsem se postavila s naprosto vážným obličejem.

„Máme schopnosti, dobře. Ale co to znamená?" zeptala jsem se a Nary se zamyslela.
„Co když se nám povede nějak vrátit?" šeptla a koukala mi přímo do očí. Zarazila jsem se. Jaký bych z toho vůbec měla mít pocit? Měla bych být ráda, nebo smutná? Jsem zmatená a vůbec nevím, co si o tom vůbec myslím. Před pár dny bych zpět rozhodne nechtěla, ale teď? Nechci tady zůstat, ale také nechci jít zpět, přece nás vyhostili, naše vlastní rodiny.

„Alex. Hej Alexandro!" mávala mi před obličejem Nary a já sebou cukla. Tiše jsem se omluvila a ona kývla rukou „Jen jsem říkala, že musíme do té knihovny," dodala a já na ni zmateně koukala.
„A to jako proč? Spíš se vrátíme do toho lesa, na tu louku," dala jsem ruce v bok a Nary se divně ušklíbla.
„A co tam jako chceš dělat? Máchat rukama a doufat, že objevíme tajemnou bránu?" naštvaně pokrčila obočí a já pokrčila rameny „Tak vidíš. Jdeme do knihovny hledat knihy," poraženě jsem sklopila hlavu a šla pro naše věci, které stále ležely na zemi v mezipatře.

Velké hodiny na budově knihovny ukazovaly přesně sedm hodin ráno, dokud mi nezmizely z dohledu, protože jsme vešly do prostorné budovy plné znalostí. Knihovnice k nám zvedla pohled a na tváři se jí rozlil příjemný úsměv. Ukázala jsem Nary na jednu z mnoha židliček a ona si tam šla poslušně sednout.
„Dobrý den, paní Williamsová," pozdravila jsem slušně s úsměvem a její oči mě starostlivě sledovaly.
„Co tady děláš tak brzo? A bez Chrise?" zeptala se lehce zmateně. Měla velice příjemný hlas a v jejích očích se odrážela neskutečná starostlivost.
„Chris nemohl," zalhala jsem s pohledem sklopeným k mým dlaním, které jsem si nervózně mnula.
„A co tedy potřebuješ?" láskyplně mi položila ruku na rameno a já k ní zase zvedla pohled se širokým úsměvem.
„Jsou tady nějaké knihy, kde se píše o zvířecí říši, myslím tím nějaké fantasy knihy?" vyslovila jsem svůj těžký požadavek a knihovnice na mě vykuleně koukala. Chvilku přemýšlela a stále do mě zabodávala podezíravý pohled.
„Samozřejmě. Jen se koukni tam, do oddělení fantasy knížek," ukázala na jednu z mnoha uliček a já se na ní děkovně usmála. Svižným krokem jsem se dostala k nedočkavé Nary a chytla ji za paži. Dotáhla jsem ji až k tomu oddělení a začala prohledávat všechny knihy, které by mohly být užitečné. Naděje umírá poslední.

Hi Guys!
Ne, že bych tohle ZASE vydávala po dlouhé době, ale taky ve dvě ráno (potlesk).
Ještě k tomu to píšu na mobilu, tak omluvte chyby, blbě se mi tady opravuje, ještě mám auto korekci, jinak bych psala jednu větu sto let.
Blížíme se ke konci :) Hádám, že bude ještě 1 až 2 kapitoly a možná udělám epilog ^^ Díky za trpělivost,
Bye, Bye Guys, Vaše Ann.