Animal souls

10) Přemýšlení

Pohled Elliota

Sedl jsem si na postel, která se pod mou vahou prohnula. S hlasitým zakňučením jsem hlavu složil do svých dlaní. V hlavě se mi stále dokola přehrávalo to všechno, co mi navykládala Alex. Zavrčel jsem a svalil celé své tělo na postel. Udělal jsem správně, že jsem je vyhodil, vždyť je to pitomost. Co když to jsou nějaké zlodějky, lhářky nebo psychopatky? Vysvětlovalo by to všechno, co se stalo. To, že byly v lese, polonahé, že se skoro všemu divily, dokonce i to, že Channary nebyla k nalezení. Až teď mi to do sebe všechno zapadá, utekly odněkud? Možná bych mohl zkusit zavolat na různé psychiatrické léčebny v okolí, určitě je někde musí hledat.
Mým pokojem se rozeznělo klepání na mě dveře, cukl jsem sebou a hlavu zvedl ke dveřím.
„Už půjdu, mám pobaleno i pro Nary... Uhm... Přeju vám, ať se daří, ahoj" zašeptal tiše její hlas zpoza dveří. Zněla zlomeně, ale přitom chápavě a nesmírně smutně. Bytem se začaly ozývat kroky, které se pomalu vytrácely. Následně už jsem slyšel jenom otevření a zavření vchodových dveří a v celém bytě nastalo ticho. Hlasitě jsem vydechl nadbytečný vzduch z plic a posadil se, pohled sklopený k zemi. Asi bych měl jít zkontrolovat, jestli si opravdu vzala všechno. Neochotně jsem se vyšvihl na nohy a šouravým krokem se dopotácel z mého pokoje až do toho, do této doby jejich, pokoje. Postele byly ustlány, oknem zde pronikal sluneční svit a na nočním stolku u jedné z postelí ležela knížka. Obyčejná knížka, v tmavé hnědém obalu, vcelku ošoupaná. Zastesklo se mi po energii a životě, který byt nabral během jejich pobytu. Sedl jsem si na její postel a natáhl se pro volně ležící knížku. Chvilku jsem ji jenom otáčel a prohlížel si ji v rukou, nechápajíc proč ji tady Alex nechala. Nervózně jsem si prohrábl vlasy a odhodlal se knížku otevřít, ani nevím proč, bál jsem se toho.
Hned jakmile jsem knížku otevřel, vypadl z ní malý papírek. Bleskově jsem ho zvedl ze studené země a koukl, co je na něm napsáno.
Elliote, mrzí mě, že si mě, ani Nary nedokázal pochopit. Možná ti čas otevře oči a pročistí mysl, protože za těch několik dní vím, že takový, jaký jsi ke mně byl, nejsi. Jsi starostlivý a nebojácný, citlivý, i když se tak na první pohled nemusíš zdát. Nech si náš rozhovor ještě jednou projít hlavou a rozmysli se. Udělal jsi správně?

Zamrzl jsem a nevěděl co dělat. Stále jsem si těch pár řádku četl znova a znova, pořád dokola jako robot. Mým tělem projel divný, ale příjemný pocit, když jsem si četl řádky, které napsala o mé osobě.
„Mrzí mě to, ale..." šeptl jsem, nevěděl jsem jak pokračovat. Ale co? Co mi brání za ní vyběhnout ven, zastavit ji a omluvit se ji. Netuším, co mám za problém. Na jednu stranu mě to nehorázně mrzí a až teď si začínám uvědomovat, co jsem provedl, ale na druhou stranu tomu pořád nevěřím. Vždyť je to jako v nějakém filmu, holky, které jsou ve skutečnosti zvířata z jiného světa nebo dimenze. Naštvaně jsem zavrčel a knihu hodil naproti mě do bílé stěny. Ozval se dutý zvuk nárazu a následně hned další, dopadu. Vzkaz jsem ale stále pevně držel v rukou, spíše ho drtil. Cítím se, jako by se za poslední hodinu stalo až moc věci, které mě zatěžují jako kameny, kterých nesu čím dál více na svých bedrech. Zmuchlal jsem vzkaz ve své ruce a svižným krokem jsem odkráčel do kuchyně, potřeboval jsem vodu.

Odemkly se vchodové dveře a do bytu vešel Chris. Celou dobu jsem seděl na gauči a přemýšlel, všechno jsem si znovu a znovu nechal procházet hlavou.

„Ahoj, kde jsou holky?" zadýchaně se zeptal bratr. Můj pohled byl zabodnut do jednoho místa na vypnuté televizi a nehodlal jsem odpovědět. „Tak si se mnou nemluv a čum si na vypnutou televizi" odfrkl naštvaně a nejspíš se odebral do kuchyně. Klidně jsem oddychoval a nevěděl co bych měl teď dělat. Lhaly nám, jako kdysi matka. Můj pohled střelil po fotkách povesenych na zdi. Gauč se prohnul pod Chrisovou váhou a já slyšel jeho dech, to jak pomalu upíjí svou vodu ze skleničky. Téměř jako bych slyšel jeho myšlenky.
„Nad čím tak usilovně přemýšlíš?" zeptal se mě a otázka hodnou chvilku visela ve vzduchu, než jsem se odhodlal odpovědět.
„Nad matkou," odpověděl jsem krátce, ale tón mého hlasu zněl, jako bych chtěl pokračovat. Chtěl, ale zbytek věty jsem polknul.
„Zase tě to žere? Už jsem ti to říkal nespočetně krát, nech to plavat. Některé věci je lepší zapomenout, aby je pohltila minulost" naštvaně zavrčel a já se jemně usmál. Je dost ojedinělé, když se tenhle blonďák naštve, je to klidná povaha.
„Já vím, nevztekej se, Chrisi. Jenom... Trochu mi to připomnělo součastnost" šeptnul jsem tiše a cítil jsem, jak se ke mně nechápavě naklonil.
„Součastnost? O čem to mluvíš? Co se stalo?" vyptával se zvědavě a já měl chuť ho odstrčit. Neochotně jsem mu podal zmuchlaný papírek se vzkazem a stále k němu cukal pohledem. Blonďák si frustrovaně prohrábl vlasy a koukal na ten vzkaz. Nečetl ho, jenom tomu nemohl uvěřit.
„Elliote, co se sakra stalo?" zvýšil na mě hlas a na mé jméno kladl důraz.
„Uklidni se," natáhl jsem k němu ruku, ale on mi ji bleskově odstrčil. Jeho oči mě propalovaly pohledem a na krku se mu ukázala žíla, která mu tam vždy vyběhne, pokud se nějak rozruší.
„Odešly? Kde jsou?" ignoroval mou poznámku a ptal se dál. Sepknul jsem rty do úzké linky a uhnul pohledem. Ozvalo se jenom naštvané zavrčení a následně kroky do jejich pokoje. Tohle nebude dobrý.

Hi guys!
Další kapitolka, jo vydávám ji o půl jedné ráno, nevadí. Je taková nemastná neslaná, ale snad vás ukojila. Těším se na vás u další kapitoly,
Bye, Bye guys.