Animal souls

9) Stisk důvěry

Pohled Alex

Jsme ve škole teprve týden a už teď mi to leze krkem. Chan je celý týden nesvá od toho incidentu a mě to hrozně žere. Klukům pořád říkám, ať Sebastiana s námi nikam neberou, ale oni ho pořád vláčí sebou jako nějakého prašivého psa. Naštvaně jsem kopla do kamínku pokojně ležícího na zemi a hlasitě oddechla.

„Co je, Alex?" zeptal se u mého ucha Chris, až jsem sebou cukla, nečekala jsem to. Koukla jsem mu do očí a nenápadně kývla k Sebastianovi. Zpoza Chrisového ramene jsem moc dobře viděla ten jeho vševědoucí úsměv a povýšenecky hledící oči. Chris se zhluboka nadechl a poté zase vydechl.
„Dobře, hele, Alex. Kdy už mi konečně řekneš, proč vám najednou tak vadí? Když mi to řekneš, můžu si s ním o tom promluvit" šeptl tak, abych to slyšela jenom já. Vykulila jsem na něj oči a zuřivě záporně kývala hlavou.
„Nemůžu ti to říct, Chrisi, fakt ne. Proč ho prostě jednou nenecháš jít samotného?" sykla jsem na něj, dočkala jsem se jenom jeho protočení očí. Ramenem jsem do něho bouchla a tím jsem ho přinutila se odtáhnout. Jak mluvit do dubu, fakt. Nervózně jsem pohledem střelila po Nary, která poslušně šla vedle mého pravého ramene, se sklopenou hlavou. Naklonila jsem se k ní a otevřela pusu, že něco řeknu, ale ona mě zastavila.
„Nic neříkej, už to znám nazpaměť" nevěříčně jsem se po ní koukala „To bude dobrý Nary. Vždyť něco vymyslíme," napodobila můj hlas a já do ní jemně bouchla. To nebyl můj hlas ani náhodou. „A víš ty co? Už je to týden a pořád se nic nestalo. Ani on nezmizel" naštvaně kývla směrem k Sebastianovi. Zabočili jsme do ulice, kde stojí náš panelák, tak se tomu říká. Raději jsem už mlčela, Chan je až moc nabroušená.

Později doma

Četla jsem si jednu z těch skvělých knížek, které jsem si půjčila z knihovny. Něčí ruka mou knihu sklopila do mého klína a mě se naskytl pohled na Elliotovu vážnou tvář. To snad ne, ještě ty se přidej, zavrčela jsem v duchu.
„Alex," oslovil mě a posadil se na postel vedle mě. Kývla jsem, ať pokračuje „prosím, teď mě neodbij jako Chan, ale" odmlčel se. Vydechla jsem vzduch z plic a odložila knížku. Elliot mě probodával starostlivým pohledem a já si skousla dolní ret „co se s ní děje?" žadonil, neskutečně smutně. Jeho hlas byl divně jiný, jakoby zlomený. V jeho očích se odrážela starost, ale i strach, ne o sebe, ale o Nary. Nadechla jsem se a smutně se usmála.

„Ráda bych ti to řekla, Elliote, ale nemůžu" sklopila jsem pohled k zemi. Postel se prohnula pod jeho pěstí, kterou do ní naštvaně zabořil. „Je to hodně soukromá věc, hodně jí vadí Sebastian" odkryla jsem kousek pravdy. Atmosféra mezi námi byla napjatá, on byl naštvaný a já... ani nevím. Možná jsem byla vyděšená.

„Udělal ji něco ten debil?" zasyčel a já k němu zvědavě zvedla hlavu. Svaly na jeho obličeji byly naštváním napjaté a jeho oči mě stále pozorovaly, jakoby viděli úplně všechno, co skrývám. Opak byl ale pravdou, nevěděl vůbec nic. Když si to tak uvědomím, Chris ani Elliot o nás neví zhola nic, a i přesto se o nás starají, berou nás jako svou vlastní rodinu a jsou starostliví. Nevěděla jsem co dělat. Na jednu stranu, zaslouží si to vědět, všechno. Ale nevím, jestli to vezmou, jestli není moc brzo, jestli nás nevyhodí. Polkla jsem obrovský knedlík v krku.

„Uhm, Elliote?" tiše a nervózně jsem k němu promluvila. Ani se nehnul, ale byl soustředěný. „Můžeš mi slíbit jednu věc? Ať ti řeknu... cokoliv, co se může zdát neuvěřitelné, uvěříš tomu, a zůstaneš na naší straně?" ošila jsem se. Elliot na mě nechápavě koukal a přemýšlel. Zvažoval to, zvažoval, jestli nám může věřit? 
„Asi... Ano. Ano můžu, můžu ti to slíbit" trošku jsem sebou cukla, protože jsem nečekala jeho, najednou chraplavý a tichý, hlas. Povzbudivě se na mě pousmál, což mě spíš ještě více znervóznilo. Teď mám poslední šanci, mám poslední šanci vybrat si cestu. Buďto cesta risku, ale možná zisku, nebo cesta pevná, bez nebezpečí. Co by to byl život bez risku? Ale kdo moc riskuje, ten hodně ztrácí. Nevím, vůbec nevím! V duchu jsem na sebe řvala jedno přes druhé. Myšlenkami mi běhaly klady a zápory obou možností, já se z toho snad zblázním.
„Alex, Alex" volal mě Elliot zpátky na zem a já k němu nepřítomně zvedla pohled. Svou teplou dlaň položil na mou a usmál se „klidně mi to řekni, slibuju, že to vezmu" povzbudil mě. Odrovnal tím většinu, rozhodl za mě. Naposledy jsem se hlasitě nadechla a vydechla.
„Bude to znít šíleně a neuvěřitelně, ale musíš mi věřit. Musel sis všimnou těch chlupatých oušek a ocasu, co máme obě. Upřímně, udivuje mě, že jste k tomu ani jeden nic neřekli, ale dobře. Nejsme odtud, z tohohle světa. Já vím, zní to hrozně a vtipně, ale je to fakt. Proč jsme asi byly v tom lese, skoro nahé? Vždyť ta historka, co jsme vám napovídaly, byla spíše pohádka. Prostě jsme se tady objevily, protože nás vyhostili z našeho světa. Já jsem vlk, ve skutečnosti se nejmenuju Alex, ale Attai. Proto mám ty ouška a ocas, zůstalo mi to. A Nary, ta byla gepard, Ame. A Sebastian, ten to tuší, tuší, že nejsme normální. Prosím, prosím neutíkej, musíš mi věřit." vysvětlila jsem pomalu a do očí se mi draly slzy. Žadonila jsem ho, aby neodcházej a on to všechno pomalu vstřebával. Jeho obličej se během mého proslovu tolik měnil, je vyděšený, myslí si, že jsem blázen, někam nás pošle, pryč. Stiskla jsem mu dlaň, slzy mi už tekly po tvářích. „Elliote, prosím, moc tě prosím věř mi" šeptala jsem zlomeným hlasem a drtila jeho ruku. Byl potichu, vůbec nic neříkal, koukal se někam za mě. Najednou svou dlaň rychle vysmekl z té mé a koukal se na mě, s opovržením. Jedním pohybem se vyšvihl na nohy a odcházel z místnosti.

„Elliote..." proudy slaných slz stékaly po mých tvářích. Viděla jsem už rozmazaně a mým tělem pomalu otřásaly vzlyky. Naštvaně se na mě otočil.

„Myslel jsem, že jste normální. Jsi blázen, naprostý blázen. Sbal si, hned!" křikl a já na chvilku přestala dýchat. Kde je ten Elliot, vždyť tady byl ještě před chvilkou, smál se na mě. Teď tady stojí někdo, koho vůbec neznám a vyhání mě. Vyhání mě pryč, na ulici. Otočil se na patě a z místnosti v mžiku zmizel. Na tváři se mi utvořil úsměv. Smutný, trpký úsměv. Mohla jsem si to myslet, jak jsem to vůbec mohla takhle říct, jsem úplně blbá. Začala jsem si balit, moc toho nemám. I Nary jsem sbalila a čekala na ni, šla někam do parku. Jen jsem seděla na posteli a koukala do zdi. Už jsem ani nemohla brečet, nechtěla jsem. V koutku duše jsem to věděla, ale já to odbourala a riskovala. Nevyplatilo se mi to...

Hi guys. 

Tak ji máte tady *hlasitý povzdech zoufalosti*

Je to venku, řekla mu to. Kdo čekal, že se takhle Elliot zachová? 
Já se těším u další kapitolky,
Bye, Bye Guys.