Animal souls

6) Kdy mi řekneš pravdu?

Z pohledu Nary

,,Umm... Moje jméno je Channary, ale říkejte mi Nary, je to jednodušší," usmála jsem se a posadila se. ,,Já jsem Alex" pronese sebevědomě bělovláska a sedne si na židli.

,,Dobře... pokud se nemýlím, nemáte ještě učebnice a sešity, ze ano?" zeptá se učitelka a my jenom obě přikývneme. ,,Dobře, tak by jste si pro ně mohly teď zaběhnout. Zajděte si do skladu, který je v přízemí" 
Obě jsme vstaly a rychlým krokem zamířily ke dveřím. Otočila jsem se na kluky, kteří vypadali, že nejsou moc nadšení z toho, že jdeme někam samy. Alex si toho taky všimla, ale vypadala, že jí to je fuk. Otevřela mi dveře a já vyšla na chodbu.

Bylo tady chladněji než ve třídě, což bylo nepříjemné. Naskočila mi husí kůže. Alex vypadala, že jí taky není zrovna teplo. I přesto jsme šly dál, dolů po schodech, do přízemí. Hledaly jsme nápis ,,SKLAD", který nebylo příliš těžké najít. Dveře byly pootevřené a tak jsme prostě vstoupily. Uvnitř bylo rozsvíceno. Sklad smrděl jako staré knihy a shnilé dřevo. No prostě nic skvělého. 

,,Co tady pohledáváte?" zeptal se starší muž, který učebnice třídil. ,,Uh... my jsme tu.. nové... potřebujeme učebnice" pronesla Alex sebevědomě. ,,Který jste ročník?" zachraptěl muž a sledoval nás tmavýma očima. Mezitím se prohraboval v těch starých učebnicích. 
,,Třetí" odvětila jsem a on se narovnal. Zamířil dozadu, k jedné polici. Pokynul rukou, abychom k němu šly a a tak jsme také učinily. 
Muž nám podával knihu za knihou. Dvě matematiky - geometrie a aritmetika, Tři češtiny - Mluvnice, Literatura a sloh, učebnice přírodopisu, zeměpisu, chemie, fyziky, dějepisu a další věci.

Nakonec jsem v ruce měla asi tisíce knížek těžké jako činky. ,,Tohle je lepší jak posilovna" zazubila se Alex. Uchechtla jsem se. 

Ten vysoký svalnatý chlápek na nás jen blbě čuměl. Asi myslel, že jsme dvě křehounké dívenky, které neunesou pár učebnic a tak nám půlku knih vzal a nesl to k naším skříňkám, kde jsme uložily nepotřebné učebnice pro tento den. Ten muž nám ještě dal jakési tašky, ve kterých byly sešity, do každého předmětu. Poděkovaly jsme a zamířily se sešity a zbytkem učebnic do třídy.

Zaklepaly jsme na dveře, jelikož hodina byla již v plném proudu. Učitelka nám dveře otevřela a my jsme s plnýma rukama došly až ke svým lavicím, kde jsme si vzaly jen učebnici matiky a taky sešit. Učitelka na tabuli zrovna psala jakési čísla a všechno možné. 
Vzala jsem zbytek knih a dala si je do batohu. Začala jsem vnímat učivo. 

-

,,Konečně" povzdechl si Elliot ,,Konečně je konec toho pekla" s úsměvem si sbalil všechny věci a počkal na nás u dveří. Také jsme si sbalily a společně s Chrisem a Sebastianem jsme se vydali ven z tohohle proklatého místa. 

Já se Sebastianem jsme se rozhodli jít do nějaké kavárny. Zajímalo mě, jaké to tam bude. Chris vzal zase Alex do knihovny. Alex miluje knihy a hlavně historii, takže to místo pro ní bylo jako nebe. Elliot zamířil na jakýsi fotbal, což vysvětlil jako hru, kde se lidé honí za míčem. Připadalo mi to zábavné, ale Elliot mi řekl, že v jeho družstvu hrají pouze kluci, takže já se nemohu zúčastnit. 

„Pojď, vezmu tě do mojí oblíbené kavárny, mají tam úžasné servírky" úchylně se zasmál Sebastian a já si plácla rukou do čela.
„To abych tam začala pracovat" dloubla jsem do něj ramenem a on horlivě přikyvoval „Ani nevím, jak bych takové věci mohla nést" zasmála jsem se a dále ho následovala po chodníku mezi lidmi.
„Takže jsi nešikovná?" zvedl tázavě obočí Seb a já potupně přikývla. Procházeli jsme hezkým menším parkem, uprostřed byla fontána se sochami andělíčků na bocích. Lehce foukal vítr a pohrával si se Sebastianovými světlými vlasy. Nebylo moc teplo, je přece jenom teprve jaro. Přitiskla jsem si bundu více k tělu a koukala na stříkající vodu ve fontáně. V kapičkách vody se odrážel sluneční svit.
„Jak dlouho ještě? Začíná být vcelku zima" zeptala jsem se nedočkavě a Seb si povzdechl.
„Už jenom zahneme tady za roh a budeme tam" ukázal na roh ulice a já jemně přikývla. Ne, že by se mi v tom parčíku nelíbilo, ale na můj vkus tam běhalo až moc hlasitých dětí. Aby jsme si rozuměli, ne že bych děti neměla ráda, ale občas bych je i prohodila oknem, jako většinu věcí. Blonďák zatlačil do dveří natřených už lehce ošoupanou zelenou a nechal mě jako první projít. Sedli jsme si k poslední volné sedačce u okna a objednali si. Já si dala horkou čokoládu, kluci mi tvrdili, že to je snad nejlepší hnědý nápoj vůbec. Sice hnědým nápojům věřit nechci, ale za zkoušku nic nedám, ne? Seb si objednal jenom kávu s mlékem nebo co to.
„Takže. Abych to pochopil, jste známé od těch dvou?" podepřel si hlavu jednou rukou a s tázavě zvednutým obočím si mě prohlížel. Jemně jsem přikývla a čekala na další otázky. „A jak dlouho tady budete?" pronikavě zelené oči do mě vypalovaly jednu velkou díru. Nechci lidem tady lhát, ale pokud bychom někomu řekly pravdu, asi nás pošlou do nejblížšího blázince.
„To nevím. Dokud rodiče budou na služební cestě, ale asi rok by to být mohl" šeptla jsem a sklopila pohled k zemi. Vůbec netušíme co se s námi bude dít. Jestli se budeme vracet, kdy se o to pokusíme... Prostě nic. Servírka nám naši horkou čokoládu a kávu položila na stůl, přičemž nezapomněla Sebovi věnovat úsměv. On si ji nějak nevšímal. Hlavně že o nich básnil jako o zlatém praseti, že.
„Fajn, to stihneme spoustu věcí" šibalsky se usmál a usrkl si své kávy. Jo, třeba probádat svět, věř mi, to se fakt stane. Mluvila jsem sama se sebou. Možná jsem fakt zralá na blázinec, co? „A co máš ráda za zvířata?" nedůvěřivě si prohlížel mé chlupaté ouška, která se očividně dost otáčela za hlukem kavárny.
„Nejvíce gepardy a potom kočky. Celkově asi kočkovité šelmy" mile jsem se usmála a koukala se na postupně tající šlehačku na moji horké čokoládě.
„Kočky jsou hodně tvrdohlavé, že?" uchechtl se sám pro sebe „Já se spíš zajímám o psy" usmál se na mě a já se snažila napít čokolády, ale asi jsem měla více té šlehačky na tváři než v puse, soudě podle Sebového smíchu. Oblízla jsem si všechnu šlehačku a křivě se usmála. Sebastian udělal nějaký neidentifikovatelný vážný obličej a znovu si usrkl kávy.
„Dobře. A Nary?" propaloval mě pohledem, znovu. Možná mě za chvilku zapálí.
„Hmm?" upila jsem sladkého čokoládového nápoje a on se šibalsky usmál.
„Kdy mi řekneš pravdu?" lituju, že jsem se napila...

Jsme zlé 3:D Ale snad se kapitolka líbila :) Těšíme se na vás u další kapitoly!
- LiAne