Animal souls

7) Nech mě být

„Kdy mi řekneš pravdu?" lituju, že jsem se napila. Obsah svých úst (ano, opravdu to zní tak divně jak to čtete) jsem téměř vyprskla, ale raději jsem jenom polkla (pořád stejně divné). Prohnalo se mnou spoustu pocitů - strach, možná radost dokonce jsem byla i naštvaná. Sklopila jsem pohled ke stolu, ale stále jsem na sobě cítila jeho pohled a netrpělivé ticho. 
„Jakou pravdu?" zasmála jsem se tak neskutečně falešně, že by to poznal i hluchý a slepý jedinec. Nechala jsem své vlasy volně padnout z mých ramen tak, že mi zakrývaly tvář a s ním i stud. Jak to může vědět, co tuší? Proč tady se mnou doopravdy chtěl jít? Naštvaně jsem pokrčila obočí a zavřela oči, abych zamaskovala slzy, které se draly na povrch. Najednou jsem cítila, jak se malý dřevěný stoleček trochu prohnul pod váhou, kterou na něj Sebastian náhle kladl, když se naklonil více ke mně a já to cítila. Cítila jsem, že mi je blízko a že se povýšenecky usmívá.
„Jakou pravdu?" zopakoval posměšně mou otázku a já své víčka více sevřela k sobě „Prostě pravdu, Nary. Nikdo není tak hloupý, aby si nevšiml těch uší nebo vašeho chování, jenom to každý ignoruje" tiše vysvětlil, co se děje, i když jsme to všichni věděli. Každý to věděl, jenom... jenom nechtěl. Naklonil se ještě blíže a já hlavu otočila doleva, abych mu nebyla tváří v tvář. Cítila jsem jeho dech blízko mého ucha a neskutečně mě to znervózňovalo, nebudu lhát. „Co jste zač? Proč jste tady?" zeptal se na otázky, které jsem nechtěla za žádnou cenu slyšet. Jeho temný a tichý hlas mi nebyl příjemný stejně jako jeho přítomnost. Mým tělem projel mráz a já se ošila. Po líčku se mi kutálela jedna osamocená slza a já konečně otevřela oči, pohled jsem ale směřovala na zem, špinavou a pošlapanou podlahu.
„Nech mě být" kuňkla jsem potichu a on se zasmál. Zpátky se posadil na své místo, ale jeho otázky stále visely ve vzduchu nad námi a mě to téměř obíralo o kyslík. Těžce jsem se nadechla, postavila se od stolu a bez rozloučení jsem rychlým krokem, ne-li během, zmizela z místa činu. Slza už nebyla jenom jedna ale rovnou moře slaných slz, co mi stékalo po tváři. Utíkala jsem, ale vůbec jsem nevěděla kam. Zahnula jsem tam, kde jsem chtěla, vedly mě nohy, ne hlava. 

„Alex... Alex kde jsi" utírala jsem si potůčky slz, ale stále se tvořily nové. Vzlykala jsem tiše, bez povšimnutí kohokoliv. Nemohl si mě totiž všimnout vůbec nikdo, seděla jsem hluboko v lese, myslím, že to je ten stejný, kde jsme se objevily. Tělo se mi třáslo a hruď se zvedala se vzlyky. Chci zpátky, chci hrozně moc zpátky domů! Lidé jsou krutí a necitliví, už je nechci vidět. Ani Chrise, nebo Elliota a už vůbec ne Sebastiana. Nejraději bych mu něco udělala, nenávidím ho! Koukla jsem mezi větve stromů k nebesům. Viděla jsem zamlženě kvůli slzám, které se stále draly z mých očí. Už zapadlo slunce a svět se pomalu pohlcoval do tmy...

Pohled Alex

„Chrisi! Miluju tohle místo! Můžeme se tady nastěhovat?" nadšeně jsem křičela když jsme vyšli z knihovny a Chris se smál. Jeho blonďaté vlasy jemně čechral jarní větřík a v ruce nesl dvě knížky. Jednu tlustou a ošoupanou a druhou červenou, zdobenou zlatými pruhy.
„To nejde Alex, knihovna je veřejné místo a patří městu" otočil se a jeho blankytné oči mě pečlivě pozorovaly. Tím, že jsem nekoukala na cestu, jsem nešikovně zakopla o svoje vlastní nohy a skoro bych spadla, nebýt Chrisových paží, které mě včas zachytily. Postavila jsem se jako normální člověk, i když jím doopravdy vůbec nejsem, a upravila si sukni. Studem jsem zčervenala a trapně jsem se usmála.

„Promiň, jsem holt nešikovná" sklopila jsem pohled k zemi, abych koukala na to, jak jdu. Chris se uchechtl, ale nic k tomu už nedodával a nastolilo mezi námi trapné ticho. Hádám, že jsme byli už jenom kousek od bytu, protože je mi to tady povědomé. Knihovna nakonec není nijak daleko od... našeho? domu. Nevím jestli tomu dokážu říkat náš domov. Náš domov je jinde, ne tady. Ale kdoví, jestli se tam vůbec někdy vrátíme. Žmoulala jsem mezi prsty konec sukně a přemýšlela. Přemýšlela jsem, jestli se... jestli se tam máme vůbec jak dostat. 
„Děje se něco, Alex?" Chris se zastavil a jeho dlaň se dotkla mého ramene, což mě z přemýšlení vyrušilo. Jemně jsem zčervenala a zastrčila si pramen vlasů, který mi padal do obličeje, za ucho.
„Myslíš, že když si něco někdo bude hodně, ale opravdu hodně moc přát, že se mu to vyplní?" zeptala jsem se tiše a pohledem vyhledala jeho oči. Na malou chvilku se zarazil, ale poté se na okamžik pousmál.
„Záleží na tom, co si přeje. Pokud je to jednoduché a není to sobecké, tak možná ano" odpověděl a jeho pohled směřoval na mě, ale spíše se koukal někam za mě. Jako by se všechny moje funkce na sekundu zastavily, jako bych na chvilku ztratila život. Jakýsi záchranný provaz, který jsem od něj očekávala, se přeřízl a já spadla zpátky na dno. Čekala jsem, že řekne pouhopouhé ano, ale... vlastně řekl, že se mi to nesplní. Jednoduché přání to určitě není, a sobecké je stoprocentně. Je to vůbec přání? Chci se dostat domů? Není mi tady dost dobře? 

„Jdeme?" probudil mě z transu Chris a já, stále nepřítomně, přikývla. Pomalu jsme se rozešli rušnou ulicí k bytu, kde jsme se s Nary nasáčkovaly.

„Nary už asi bude doma, co?" zeptala jsem se na otázku, na kterou jsem věděla odpověď. Chris jednoduše kývl hlavou a hlasitě oddechl. Pokynula jsem směrem k němu, aby pověděl, co mu leží tak těžkého na srdci. Sám pro sebe se uchechtnul a po krátké, tiché pauze si odkašlal.

„Bál jsem se ji nechat samotnou se Sebastianem, občas je krutý nebo úchylný, má divné choutky" nervózně se podrbal na zátylku a já na něj vykulila oči. Chudák Nary!

„Choutky? Proboha! Dělej!" popoháněla jsem ho a on se potutelně usmál. Moc bych se nesmála, hochu. Nary je citlivý typ osobnosti, nechat ji s někým takovým osamotě, je jako dát sebevrahovi do ruky nabitou pistoli. Tahala jsem ho za paži do výtahu a nervózně jsem mačkala tlačítko s číslem, které vždycky mačká Chris.

„V klidu Alex! To, že to tlačítko dvacetkrát zmáčkneš, ti nepomůže" odtáhl mou ruku od tlačítka a já na něj naštvaně zavrčela, což jsem neměla v úmyslu. Cukl sebou a očividně ho to hodně... překvapilo? Nevím, jaké by bylo správné slovo. Ruce dal do úrovně své hlavy, na znamení, že se vzdává a já se vítězně usmála. Zmáčkla jsem pro své potěšení tlačítko ještě jednou a on si hlasitě a těžce oddechl, znovu. Když jsme odemkli, hodili jsme knihy na jídelní stůl a já se koukla do všech pokojů, ale má kamarádka nikde nebyla.

„Není tady, nikde" zajela jsem si naštvaně do vlasů, a protože už byla venku zima, tak jsem si na sebe hodila novou bundu, tak se tomu říká, a jednu vzala i pro Chan. Chris udělal to samé, ale z kapsy u kalhot vytáhl divnou placatou věc, která se rozsvítila a následně začala divně pípat. Chris si tu věc přiložil k uchu a já uslyšela Elliotův udýchaný hlas.
„Elliote. Nary se někam poděla, tak ani nechoď domů a sejdeme se před školou" vyplivl na něj tak rychle, že kdybych ho pozorně neposlouchala, tak to nerozluštím. Je hodně starostlivý...

A po třech měsících se napsala nová kapitola *dramatická hudba v pozadí*
Pardon, ale nebyla chuť a když byla, tak ta druhá nechtěla psát a blablabla.
Prostě a jednoduše, psala to jenom jedna z nás, tak snad to tolik nevadí.
Snad nová kapitola bude dříve než za tři měsíce, Ahoj! - Anne