Neber ohled na srdce (3.díl trilogie)

Kapitola 11

,,Co tohle ksakru je?!'' vzbudil mě Ryan, který div nekřičel. Zřejmě jsem musela usnout. Zmateně jsem si promnula oči.

,,Tak co to je?'' křikl znovu, tak jsem se na něho ospale podívala. Držel navztekaný postoj a v ruce jsem spatřila bílé útržky. V tu chvíli jsem neměla slov. Zůstala jsem na něho zírat. Za to on se začal mračit ještě víc.

,,Nic mi k tomu neřekneš? Kdes to vzala? Proto jsi byla u Jacka?'' začal s výslechem. Rozhodla jsem se, že to na mě nehodí. To on je ten, co má co vysvětlovat.

,,Nemám ti co vysvětlovat Ryane. To ty bys měl. Jack to našel u tebe. Proč si mi o tom neřekl? Podle všeho se to týká mě!'' řekla jsem mu s důrazem.

,,Proč? To si vážně myslíš, že kdybych na 100% věděl, že jsi to psala ty, že bych ti to neřekl? Jak se zdá, Jack je asi vážně ten důležitější. Kurva!'' vzteky odešel z pokoje a nezapomněl třísknout dveřmi. Tou ránou ale vzbudil malého. Rychle jsem ho vzala do náruče, aby přestal plakat. Horší ale bylo, že jsem slyšela, jak Ryan stále nadává a měla jsme i pocit, že do něčeho praštil. Na to jsem se musela posadit. Troy naštěstí přestal po chvilce brečet...

Do ložnice jsem se vrátila zhruba po hodině. Ryan ležel na boku a pravidelně oddechoval. Zdálo se, že už spí, tak jsem si vlezla na svoji půlku. Chvíli jsem mu sledovala záda, jenže mi to nedalo. Proč jsme se ksakru museli furt tak hádat? V jednu chvíli se div nerozbrečí, že o mě přijde a pak tohle...za posledních několik dní jsem si opravdu připadala jako cvok.

,,Přehnal jsem to, asi bychom si měli dát menší pauzu.'' promluvil po nějaké době, jenže to už bych byla radši, kdyby mlčel.

,,Co?'' optala jsem se ho zmateně a tak se na mě otočil. Posadil se jako já a tvářil se vážně.

,,Potřebujeme být chvíli bez sebe. Budu spát u Willa, už jsem se s ním dohodl.''

,,To myslíš vážně? To mě s malým opouštíš?''

,,Neopouštím, jen se chvíli neuvidíme.'' zase si lehl na bok a víc se o mě nezajímal. Naštvala jsem se. Vzala jsem si polštář i peřinu a šla vedle na gauč. Urovnala jsem si na něho polštář, nachystala peřinu a pak se položila na záda. Dívala jsem se nějakou dobu do stropu a přemýšlela nad Ryanem. Copak byl tak moc zranitelný s vrácením paměti? A ten jeho bratr. Jared. Tvářil se, jako by mu opravdu chtěl usnadnit vše přiznat, čehož on se bál. Nemohla jsem díky tomu usnout, tak jsem se přetočila na bok. Skoro jsem se lekla, když jsem viděla stát Ryana ve dveřích do ložnice. Zadívala jsem se mu do očí. Doufala jsem, že v nich uvidím lásku a to jak, se na mě dokázal dívat jen on. Jenže to bylo jiné. Jeho pohled byl plný bolesti a strachu. Nic mi ani neřekl. Vrátil se zpět do ložnice. Měla jsem zlost. Vyskočila jsem na nohy a šla se znovu začíst do těch článků. Zůstaly u malého v pokoji, tak jsem si pro ně došla. Usadila jsem se do křesílka naproti postýlce. Pak jsem se dala znovu do čtení. Snažila jsem se v tom něco najít, ale nic. Nakonec jsem se vrátila do obýváku, kde jsem si zapnula notebook. Na googlu jsem si vyhledala Isabellu Kurtovou. Nic moc mi to nenašlo, ale měla profil na facebooku. To odkud pochází, měla viditelné, dokonce i přátele. Víc ale ne. Napsala jsem si na papírek její adresu a pár jmen jejích přátel a pak si přes internet rezervovala pokoj v motelu, abych se tam zítra mohla vydat. Chtěla jsem najít tu dívku, co vypadala jako já. Chtěla jsem znát pravdu o Ryanovi.

Ráno jsem vstala brzy kvůli malému Troyovi. Musela jsem ho nakrmit, přebalit, obléct atak podobně. Když jsem s ním byla hotová, tak z ložnice vyšel Ryan. Byl jenom v teplácích na spaní a mnul si oči.

,,Ahoj.'' pozdravil mě, a když kolem mě prošel, pohladil malého. Při tom se tak krásně usmál. Byla jsem z něho na nervy. Nic jsem mu neřekla a předala mu Troye. Pak jsem se šla nachystat já. Jen co jsem byla hotová, přehodila jsem si batoh přes rameno a vešla do obýváku. Ryan se na mě zadíval s nechápavým pohledem.

,,Rose? Ty někam jdeš?'' zeptal se nechápavě. Při tom pohupoval malého v náručí, který začal popotahovat. Něco se mu zřejmě nelíbilo.

,,Jo. K Willovi chodit nemusíš. Jedu na služební cestu. Zapomněla jsem ti to říct. Pár dní nebudu v New Yorku.'' řekla jsem mu jako by nic a vzala si poznámky ze stolu.

,,To myslíš vážně? A kdo se postará o Troye? Já musím do práce. A kdy ses vrátila ty do práce?''

,,Je mi líto Troyi, budeš si muset poradit.'' rychle jsem se vydala ke dveřím a teprve když mě okřikl, mi došlo, jak jsem ho oslovila. Otočila jsem se na něho a viděla ten jeho zběsilý pohled.

,,Uvidíme se za pár dní.'' oznámila jsem mu a odešla pryč z bytu. Ryan ještě za mnou volal, ale vzala jsem to co nejrychleji pryč.

Seběhla jsem schody až do garáží a natáhla ruku, abych odemkla automatickým klíčem naše auto. Zablikalo na mě a tak jsem si věci hodila do kufru. Potom jsem si sedla na místo řidiče, připoutala se a do navigace si dala souřadnice Memphisu, abych mohla vyrazit. Cesta byla dlouhá, ale byla jsem pevně rozhodnutá, že si dám jen malou pauzu cestou a pak pojedu dál. Nechtěla jsem se nikde zdržovat. Už jsem to chtěla mít z krku. Chtěla jsem znát pravdu! Chtěla jsem vědět, kdo doopravdy jsem...

Ryan (Troy)

Rose zmizela tak rychle, že jsem nemohl nic udělat, abych ji zastavil. Držel jsem malého v náručí, který se na mě díval se zaujatým pohledem. Zadíval jsem se na něho také. Nepamatuji si, že bych si ho za tu dobu, co se narodil, prohlížel. S jistotou jsem mohl říct, že má oči po mě, ale rty a nos měl po Rose. Byl dokonalý. Byl to nejlepší, co se mi v životě mohlo povést.

,,Tak co Troyi, co budeme bez maminky dělat?'' optal jsem se ho, na což hned začal zívat. Musel jsem se pro sebe usmát. Mžoural ospale očima a při tom se mu pomalu zavíraly. Položil jsem ho do postýlky, aby měl pohodlí. Usnul ještě dřív, než jsem ho stačil uložit. Ještě chvíli jsem ho sledoval, ale pak jsem zavolal do práce a vzal si volno, abych se mohl o něho starat, než se Rose vrátí.

Usadil jsem se do křesílka vedle postýlky a v mysli se přehraboval minulostí. Co jsem to byl za člověka? Jak jsem mohl dělat tak strašné věci nevinným lidem? Byl bych raději, kdyby se mi paměť nevracela. Byly to jen útržky, ale tak strašlivé, že jsem tomu ani nechtěl věřit.