Neber ohled na srdce (3.díl trilogie)

Kapitola 16

Domů jsem dorazila kolem desáté večer a měla nutkání zavolat Ryanovi. Doufala jsem, že bude ještě vzhůru. Vyzvánělo to docela dlouho, ale v duchu jsem prosila, aby to zvedl.

,,Ano lásko?'' ozval se rozespale. Trochu mi spadl kámen ze srdce.

,,Ahoj, jen jsem tě chtěla slyšet. Už jsi spal viď?''

,,Hm, to nevadí. Jsem rád, že voláš. Začínal jsem si dělat starosti.''

,,Já vím, měla jsem se ozvat dříve. Ale bylo toho na mě moc. Potkala jsem tady známého a řekl mi vše co se stalo. Začínám si vše vybavovat.'' svěřila jsem se mu sklesle. Ryan ale na to nijak nereagoval, což mě zmátlo ještě víc.

,,Ryane, jsi tam?'' zeptala jsem se pro jistotu.

,,Ehm jaký známý?'' udeřil na mě s otázkou tak naléhavým způsobem, že jsem ho skoro nepoznávala.

,,To je jedno, důležité je, že se mi vrací paměť.''

,,Ne Isabell to není jedno. Kdo je ten známý?'' ptal se rozčileně a div do telefonu nekřičel.

,,Logan, ale proč se tak čertíš?'' zeptala jsem se ho zmateně, ale hned na to mi to položil. Zůstala jsem koukat na mobil jako opařená.

,,No to snad nemyslí vážně!'' zabručela jsem si pod nos. V tu chvíli jsem byla vzteky bez sebe! Plácla jsem se sebou do polštáře a zhluboka dýchala, ale byla jsem tak vzteklá, že jsem měla chuť někoho praštit!

O dva dny později

Ráno mě probudil telefonát od Logana, že už mu volal jeho známý. Prý se za ním máme stavit co nejdřív. Rozhodla jsem se okamžitě obléct. Hodila jsem na sebe tepláky a lehkou bundu. Byla jsem tak zvědavá, že jsem skoro pobíhala po pokoji. Jen co jsem ale otevřela dveře pokoje, že už vyrazím, div jsem nedopadla do náruče Ryana.

,,Musíme si promluvit.'' pověděl mi chladně a zatlačil mě zpět do pokoje.

,,To počká, teď mám někde být.'' chtěla jsem ho obejít, jelikož jsem se na něho zlobila. Od chvíle kdy mi položil telefon, mi ho už potom vůbec nebral.

,,Myslíš si, že tě nechám jít za ním?!'' zvýšil na mě hlas a vzal mě za loket.

,,Sakra Ryane, to bolí.'' snažila jsem se mu dát ruku pryč, ale marně. Jeho stisk byl moc silný.

,,Řekl jsem, že nikam nepůjdeš. A už vůbec ne za ním! To ti nedovolím. Jsi moje, rozumíš?!''

,,Copak ti přeskočilo?'' okřikla jsem ho, jelikož jeho chování, přesahovalo meze. Tohle nebyl můj Ryan. Tohle byl úplně jiný člověk. Cítila jsem, jak z něho čiší zloba. A pak mi to došlo. On zná Logana!

,,Počkat, odkud znáš Logana?'' zeptala jsem se ho zmateně. Ryanův výraz mi dal dostatečně najevo, že se prozradil. Přesto se k odpovědi neměl. Měla jsem zlost. Zase mi nechtěl říct, o co vlastně jde. Něco důležitého mi tajil.

,,Tak sakra mluv!'' okřikla jsem ho a praštila ho do hrudi. Tím jsem ale jen podráždila lva. Ani nevím jak, ale jediným pohybem mě přitlačil ke zdi a držel mě pod krkem. Šokem jsem se zajíkla a chytila se jeho ruky. Jeho stisk zesílil. Nemohla jsem dýchat.

,,Tohle si už nikdy nedovoluj. Jsem tvůj muž! A ty jsi moje žena, takže se podle toho koukej chovat! Jinak ti ze života udělám takové peklo, jaké jsi ještě doposud nezažila a věř, že už jsi zažila dost zlé věci, ale teď je to jiné. Jsi moje, rozumíš?!! A s tím Loganem se už nikdy nesetkáš! Nedovolím ti to! Hned teď vezmeš všechny vaše věci a s malým pojedeme zpátky domů! Rozumněla jsi?'' jeho tón hlasu čišel nenávistí a já poprvé za celou tu dobu, měla ze svého manžela opravdivý strach. To jak ke mně mluvil s výhružkou, mi změnilo na něho pohled. Nic nebylo správně. My dva jsme spolu neměli být. V hloubi duše jsem cítila, že je schopen hrozných věcí...

,,Tak rozumnělas?'' okřikl mě, tak jsem kývla na souhlas. Stisk povolil, abych se konečně mohla nadechnout. Nasála jsem zhluboka vzduch do plic.

,,Hodná holka.'' pousmál se na mě a pohladil mě po tváři. Nedokázala jsem se na něho podívat.

,,Teď jdi sbalit věci. Já počkám dole.'' rukou mi vjel do vlasů a natočil si moji tvář tak, aby mě mohl políbit. Jen jsem mu kývla, že rozumím. Bála jsem se ho. Bála jsem se, že pokud neposlechnu, ublíží našemu synovi a to jsem nechtěla.

,,Hodná holka.'' pošeptal mi znovu a odešel z pokoje. Uvědomila jsem si, že jsem zadržela dech, tak jsem vydechla. Po tvářích se mi spustily slzy, proto jsem je utírala hřbetem ruky a začala balit. Měla jsem to hotové během několika minut.

Sešla jsem schody do haly, kde se Ryan bavil s Avou, která se vrátila z obchodu. Vysvětloval jí, proč nás veze domů. Samozřejmě řekl, že se mu už moc stýskalo. Usmála se na něho a objala ho na rozloučenou. Nakonec jsem se rozloučila taky a nasedli jsme do auta. Jen co jsme byli z dohledu, úsměv na tváři mi zmizel a přepadla mě úzkost. Ryan se soustředil na řízení a mluvil občas na malého. Nedokázala jsem předstírat. Sledovala jsem raději krajinu za oknem.

,,Hey!'' okřikl mě Ryan, tak jsem se na něho podívala.

,,Zlato, zvoní ti telefon.'' pověděl mi, jako by se to předtím ani nestalo. Měl pravdu, mobil mi zvonil v kapse od kalhot, tak jsem ho vyndala. Volal mi Logan. Ryan to viděl. Zamračil se.

,,Musím to vzít, jinak bude volat pořád dokola.''

,,Fajn, urychli to.''

,,Ahoj, Logane.'' pozdravila jsem ho co nejvíc klidným hlasem, jak jsem to dokázala.

,,Hey jsi ok? Proč jsi nedorazila? Čekáme tu na tebe.''

,,Promiň. Musela jsem na rychlo odjet domů. Rodina je přednější. Necháme to být, je lepší se přestat šťourat v minulosti. Je to za námi.''

,,Jsi si jistá?''

,,Ano jsem. Nezlob se, ale musím končit.''

,,Ok, tak se asi teda měj.''

,,Pa.'' ukončila jsem rozhovor a mobil strčila do kapsy. Pohled jsem zase stočila k oknu a snažila se uklidnit. Moc mi to ale nešlo. Měla jsem zimnici, kterou jsem nedokázala zastavit. Ryan na půli cesty pro jistotu zastavil v motelu, abychom si odpočinuli.

Další den jsme dojeli domů. Ryan volal s bratrem po telefonu a já dala malého do ohrádky v obýváku a šla vybalit věci. Dala jsem si rychlou sprchu. Převlékla se do domácího a šla se usadit k televizi do obýváku, aby tam malý nebyl sám. Ryan pořád volal, už ani nevím s kým. Svůj telefon jsem si dala vedle sebe. V duchu jsem si přehrávala, co se stalo u Avy. Nedokázala jsem to dostat z hlavy. Měla jsem to před očima jako stále promítající se film. Ten jeho pohled a tón hlasu.

,,No, můžu ti slíbit, že budeš ještě nějakou dobu žít.'' řekl mi pobaveně a natáhl ke mně ruku.

Hlavou mi probleskla další vzpomínka. Tentokrát byla ale jasná, jako ještě žádná.

,,Jsi v pohodě?'' promluvil na mě Ryan, tak jsem se na něho podívala. Mobil akorát dával do kapsy a posadil se vedle mě. Měla jsem tendenci se od něho odtáhnout.

,,Na něco jsem se ptal!'' upozornil mě hrubým hlasem.

,,Jsem v pohodě.'' odpověděla jsem mu, aby mi dal pokoj. Jemu se na tváři objevil široký úsměv. Vzal mě za bradu, aby si vyžádal oční kontakt.

,,To je moje holka. Proč se trochu neuvolníš?'' naklonil se, že mě políbí, proto jsem mu uhnula. Evidentně si z toho nic nedělal, jelikož mě políbil na krk.