Neber ohled na srdce (3.díl trilogie)

Kapitola 17

Ahoj, jelikož jsem neměla čas a zkolila mě střevní viróza, moc jsem toho nezvládla napsat. Ale aspoň i tu trošku vám sem dám, abych vás netrápila, tím jak mi to dlouho trvá. :D

,,To říká každá, dokud neokusí kus mě.'' usmál se od ucha k uchu a pohnul se směrem ke mně.

Při další vzpomínce na něho, se mi jeho dotek hnusil ještě víc. Ještě před pár dny jsem se těšila z jeho doteků a teď? Děsila jsem se toho, že bych s ním měla něco mít. Snažila jsem se potlačit své zhnusení a strach z jeho osoby, ale evidentně mu to neuniklo.

,,Copak se mě bojíš?'' zeptal se mě nechápavě a znovu si vyžádal můj kontakt.

,,Ne, ne, proč myslíš?'' zalhala jsem mu, jenže ne moc dobře. Zamračil se na mě.

,,Polib mě!'' poručil mi a držel mě za bradu. K tomu jsem se neměla.

,,Řekl jsem, polib mě!'' zopakoval svůj rozkaz, jenže já prostě nemohla. Měla jsem strach. Chtěla jsem utéct, jak nejdál to jen šlo. Nedokázala jsem ani udržet slzu, která si prodlala cestu ven.

,,Tak sakra polib mě!'' zakřičel na mě, ale to už jsem se rozbrečela úplně. Odstrčila jsem jeho ruku a utekla do ložnice. Byl hned za mnou.

,,Isabello!'' okřikl mě, ale stačila jsem před ním zabouchnout dveře a zamknout.

,,Nech mě být!'' křikla jsem přes dveře a opřela se o ně. Svezla jsem se podél nich na zem a objala se kolem nohou. Konejšila jsem se a snažila se uklidnit.

,,Zatraceně Bell! Otevři ty dveře!''

,,Nech mě být.''

,,Tak slyšíš! Otevři!'' pěstí do nich bouchl, až jsem leknutím nadskočila.

,,Ne. Nech mě prosím být na pokoji!'' řekla jsem už zoufale a snažila se uklidnit, ale marně. Ryan bušil do dveří stále a stále dokola, tak jsem raději otevřela. Udělal ke mně jeden rázný krok. Bála jsem se ho.

,,Prosím, neubližuj mi, nech mě.'' žadonila jsem, čímž jsem ho zastavila. Nakonec mě zatlačil na postel, abych se posadila.

,,Prosím, už dost.'' žadonila jsem dál a bála se, že to nepomůže. Ryan se posadil vedle mě. Cukla jsem s sebou, když mě objal.

,,Klid. Já ti přeci nechci ublížit.'' pověděl mi klidně a začal mě konejšit.

,,Omlouvám se. Nechtěl jsem tě vylekat. Promiň mi to.'' rukou mě hladil po zádech, aby mě utěšil. Tiskl mě k sobě v objetí a trochu se mnou pohupoval.

,,Klid. Nikdy bych ti přeci neublížil. Omlouvám se. Tak moc se ti omlouvám. Nevím, co to se mnou je. Promiň mi to. Miluju tě Bell.'' omlouval se mi stále dokola, tak jsem na něho pohlédla. Oči měl plné slz a neměl daleko k tomu, aby se rozbrečel. Neměla jsem slov.

,,Odpustíš mi to někdy?'' zeptal se zničeně. Na vteřinu jsem zahlédla starého Ryana, ale tohle chování nebylo normální. Už nebyl jako dřív.

,,Prosím Bell, nedívej se na mě tak.''

,,A jak se mám dívat? Vůbec tě nepoznávám.'' přiznala jsem a otřela si oči od slz.

,,Mrzí mě to. Už se to nikdy nestane. Slibuju.'' ubezpečil mě a pak mě objal. Objetí jsem mu ale neopětovala.

,,Nechám tě odpočinout. Jdu se postarat o malého.'' políbil mě do vlasů a odešel. Zavřel za sebou i dveře. Zmatená jsem si lehla do postele a snažila si odpočinout. Byla jsem z toho všeho nějak unavená, takže jsem usnula během chvilky.

Další den ráno mě probudily paprsky ranního sluníčka, které se dostaly přes záclonu. Neochotně jsem se protáhla a posadila se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ryan v pokoji nebyl. Trochu jsem cítila úlevu. Byla jsem se podívat, kde jsou, ale Ryan s malým doma nebyl. Toho jsem rozhodně využila. Popadla jsem svůj mobil a vytočila Logana. Vzal mi to skoro okamžitě.

,,Bell?'' ozval se starostlivě.

,,Potřebuji tvoji pomoc. Myslíš, že bys mohl přijet za mnou do NY?''

,,Ehm, jo bez problému, můžu tam být zítra na večer. Co se děje?''

,,Víš, Ryan je jiný, mám z něho strach. Potřebuju o něm zjistit víc.'' svěřila jsem se mu a on souhlasil. Ve chvíli, kdy jsem odložila mobil na stolek, vešel do bytu Ryan s Jaredem, který držel malého v náručí. Oba se smáli a náramně se bavili. Nervózně jsem si přešlápla na místě. Ruce se mi okamžitě roztřásly a nešlo to zastavit. Cítila jsem, jak mě popadá panika se strachem. Přešla jsem raději rychle do kuchyně a přes pult je pozdravila. Pokusila jsem se i úsměv, ale spíš to byl úšklebek.

,,Ahoj Bell, je ti dobře?'' pozdravil mě nazpět Jared se starostlivým pohledem. Podívala jsem se na Ryana, který se tvářil neurčitě.

,,Ovšem. Jen jsem vstala levou nohou.'' ujistila jsem ho a dala postavit na kafe. Slyšela jsem je, jak se uvelebili v obýváku. Ozvaly se hlasy z televize. Zády jsem se opřela o linku a čekala, než se uvaří voda. Všimla jsem si, jak Ryan s úsměvem na tváři, jde za mnou. Trochu jsem si odkašlala, abych se zbavila knedlíku v krku. Byla jsem nervózní.

,,Ahoj lásko, jak ses vyspala?'' políbil mě na tvář a choval se jako kdysi, před tou změnou. Jeho pohled na mě byl vřelý a laskavý.

,,Dobře.'' odpověděla jsem pohotově a obrátila se zpět čelem k lince a sledovala varnou konvici. Přišlo mi to najednou jako věčnost, než se ta voda uvaří.

Ryan

Sledoval jsem, jak se Bell ode mě odvrátila. Neunikl mi ani třes jejích rukou. Když promluvila, třásl se jí lehce hlas. Vypadalo to, že se mě bojí.

,,Bell.'' promluvil jsem k ní opatrně a dotkl se jejího ramene. Okamžitě leknutím nadskočila. Radši jsem dal ruku zpět.

,,Omlouvám se. Kdybych mohl, vrátím čas zpět.'' pošeptal jsem k ní, aby to brácha neslyšel. Přerývavě se nadechla, jakoby brečela. Rvalo mi srdce ji takhle vidět. Sám jsem nedokázal pochopit, co to do mě vjelo. Nechtěl jsem se tak zachovat, ale nedokázal jsem se ovládnout. Ten vztek mě ovládl.

,,Prosím neplač.'' postavil jsem se přímo k ní. Trochu se na mě natočila. Využil jsem toho. Otočil jsem ji čelem ke mně, abych ji objal.

,,Omlouvám se.'' pošeptal jsem znovu a tiskl ji ve své náruči. Chvíli váhala, ale nakonec mi objetí opětovala, jen jsem netušil, jestli ze strachu. Úzkostí se mi stáhlo hrdlo. Zničil jsem všechno, na čem mi záleželo. Zničil jsem její lásku ke mně. ZATRACENĚ posral jsem to na celé čáře!!!