Neber ohled na srdce (3.díl trilogie)

Kapitola 13

Ahoj lidičky, vím, vím moc jsem se s přidáváním nepolepšila, jenže prostě není čas. Nicméně, tohle je poslední co mám napsané, takže se pokusím co nejdříve napsat další stránky, abych vás neošidila, jak to vůbec vše dopadne. :)

Oblečená do pohodlných tepláků a tílka jsem si zalezla do koupelny a čistila si zuby. Při tom jsem se dívala do zrcadla. Přesněji řečeno...na odraz svého ramene, které mi už tři roky zdobila jizva od kousnutí Troye. Kdykoliv jsem ji viděla, viděla jsem i ten den, kdy se to stalo. Nenáviděla jsem se za to. Ale nemohla jsem si pomoct. Jak už jsem se jednou zmínila...bylo to prostě ve mně...hluboko uvnitř zakotvené. Nakonec jsem nad sebou protočila oči a opláchla kartáček, který jsem hned uklidila do zrcadla. Ještě jsem si vypláchla ústa a pak zrcadlo zavřela. Jenže jsem začala křičet. Hned za mnou stál Jason. Propaloval mě pohledem a já málem dostala z něho infarkt!!!

,,Kruci! To se nemůžeš ozvat?! Málem mě trefil šlak!'' křičela jsem na něho dotčeně. Mé srdce mi bušilo v krku šokem.

,,Nemůžu a co si tak protivná?'' pronesl nevzrušeně. Sakra! Ten kluk mě poslední dobu dopaluje a jak!

Podívala jsem se za sebe a zhluboka se nadechla. Pak jsem se znovu zadívala na svůj odraz. Oči jsem měla vytřeštěné v šoku. Musela jsem se opřít rukama o umyvadlo. Zhluboka jsem se znovu nadechla a pak se zase na sebe podívala. Co to bylo? Vzpomínka? To není možné. Doktor říkal, že není možnost, aby se mi paměť vrátila. Jason! Ty dva dole mluvili o Jasonovi. Pane bože!

Rychle jsem seběhla schody dolů. Pořád seděli na gauči a povídali si. Byla jsem zmatená. Musela jsem na vzduch. Vyběhla jsem ven na terasu. Slyšela jsem za sebou kroky. Věděla jsem, že jeden z nich šel za mnou. Musela jsem to rozdýchat. To nemůže být možné. Prostě nemůže. Lekla jsem se psa, který ke mně najednou přiběhl, div na mě nechtěl skočit.

,,Rocky sedni!'' zavelela jsem mu a on se posadil. Spokojeně vrtěl ocasem, při tom měl nakloněnou hlavu, jako by čekal, že ho pomazlím. A pak mi to došlo. Uvědomila jsem si, že jsem sama vešla do obýváku, sama našla koupelnu a sama věděla jméno toho psa!

,,Pane bože!'' rukama jsem si překryla pusu a podívala se ke dveřím. Stál v nich ten muž se ženou. Držel ji kolem ramen a ona měla ruku kolem jeho pasu. Oba se usmívali.

,,Věděli jsme, že si vzpomeneš, už jak si sama našla obývák.'' pověděla mi ta žena.

,,To ale nemůže být pravda. Vždyť si na nic nevzpomínám! Tak jak to, že to znám?'' zeptala jsem se polekaně. Žena ke mně přistoupila. Ruce položila na má ramena a pak mi dala stranou vlasy.

,,Já věděla, že jsi to ty. Už jak jsem otevřela dveře. Ta jizva to jen dokazuje. Jsi Isabella Kurtová. Jsi má neteř zlato. Vzpomínky ani nepotřebuješ. Tvé podvědomí to zná a to je další důkaz toho, kdo jsi.'' lehce mě objala. Já jí ale nebyla schopná objetí opětovat. Nemohla to být pravda.

,,Omlouvám se.'' odtáhla jsem se od ní a šla rovnou k autu. Slyšela jsem, jak jí ten muž řekl, aby mě nechala, když chtěla jít za mnou. Rychle jsem odjela pryč. Vrátila jsem se do motelu, kde jsem si lehla na postel. Sledovala jsem strop a snažila se ten rozhovor vstřebat.

Ryan (Troy)

,,Však já nevím, co tak vyšiluješ Troyi. Dalo se čekat, že si vzpomeneš na to, cos provedl, když už sis vzpomněl na mě.'' řekl mi brácha jakoby nic a uvelebil se s malým v náručí na gauči. Nesnášel jsem to jméno...

,,Neříkej mi Troyi. Jsem Ryan, R-Y-A-N!'' zdůraznil jsem mu vztekle a pochodoval sem a tam po pokoji.

,,Vidíš, tohle je starý Troy, jak ho znám.'' pověděl malému a posadil si ho na klín. Hodil jsem na něho vražedný pohled. Jared mě tím začal rozčilovat.