SPY

Panebože, oni taky!!

Harry:

Včera večer jsem solidně zlechtal Louího. Teď je teprve půl šesté a já musím vstávat do práce. Louis ještě poklidně spí, tak ho nebudu rušit. Vykradl jsem se v tichosti do koupelny a udělal ranní hygienu. Potom jsem vzal nachystané věci ze židle a běžel do kuchyně, udělat si silný kafe a něco na snídani. Vyběhl jsem schody a znovu zavítal do ložnice. Nahl jsem se k Louimu a políbil ho. "Hmm.?" Zabrušel. "T onic, spinkej, já už musím jít." Šeptl jsem mu. "Nechoď. Nchci tu být sám." Zakňoural a já ho znovu políbil. Sedl jsem si k němu a hladil ho dokud znovu neusnul. Opatrně jsem vyšel z ložnice a běžel po schodech. Ano měl jsem zpoždění. To by přece nebyl Styles, kdyby neměl zpoždění a něco si nezapoměl. Zastavil jsem se u hlavních dveří a zašmátral v kapsám. "Mobil, peněženka, klíče.... klíče? Kde ksakru jsou?" Mrmlal jsem si pro sebe. Koukl jsem se kolem sebe a jak jinak. Klíče videli. Vzal jsem svůj svazek a zamířil do garáže. Otevřel jsem dveře a čekal všechno, ale ne tohle. Byl tam malý scooter. Povzdechl jsem si, a i když jsem nechtěl, nasadil jsem si helmu a vyjel. Tak tohle si ještě budeme muset vyřídit, MI6. Bědoval jsem si v hlavě a zaparkoval své vozítko před prací.

Vešel jsme dovnitř a čekal na mě nějaký kluk. "Zdravím. Ukážete mi kancelář?" Kluk přikývl a dovedl mě do místnosti co měla být má kancelář. Panebože. No tak tohle teda ne. Jestli mám být šéfkuchař, fajn, ale jestli mám být v téhle krabici od bot, tak to ať semnou nepočítají. Všechno to tu budu muset předělat. Povzdechl jsem si a hodil klíče na stůl a bundu jsem si pověsil na věšák. "Pane?" Zakuňkal kluk a já se na něj otočil. Nevypadal, že je starší než já. Celý se klepal, bál se mě? "Ano?" Postavil jsem se a koukal na něj. Těkal očima po místnosti a snažil se mi vyhnout pohledem. "Přišel personál. Ehm.... chcete je jít poznat?" "Samozřejmě." Kluk otevřel dveře a čekal až projdu první. Vešli jsme do kuchyně a bylo tam asi dvacet lidí. Všichni stáli v pozoru a čekali co jim řeknu. Koukali se do země a čekali jako na popravu. Co to bylo za toho minulého kuchaře, že mají i ze mě respekt. "Zadravím, jsem Phellipe Alberti a jsem nový šéfkuchař." Řekl jsem a všichni vzhlédli. "Dobrý den šéfe." Řekli sborově jako vojáci. "Dobře, tohohle se budeme muset zbavit." Povzdechl jsem si. "Dobrá, takže přistěhoval jsem se s manželem. Pokud někdo nemá rád homosexuály, támhle jsou dveře." Ukázal jsem na dveře jimiž jsem vešel. Všichni se na mě koukli, ale nikdo neodešel. "Fajn, tohle by jsme měli. Teď chci vědět vaše jména, věk a vaši pozici v kuchyni." Všichni kývli. "Ostatní mi připraví své nejlepší jídlo a já ho zhodnotím. Otevíráme zítra. Kdo jde první?" Ukázal jsem na kancelář a nečekl až někdo půjde zamnou. Rovnou jsem zamířil k sobě a sedl si do křesla za stůl.

Louis:

Vzbudil jsem se do prázdného domu. Na polštáři jsem našel vzkaz od Harryho. Bylo na něm, že jel do práce a že se bude snažit přijet co nejdříve. Povzdechl jsem si a odešel do koupelny udělat ranní hygienu a obléknout se. Seběhl jsem do kuchyně a chtěl se najíst, jenže tady nebylo jídlo. Povzdechl jsem si a vzal nějaký košík a chtěl jít na trh, ale nevěděl jsem, kde to je. Rozhodl jsem se zajít za našimi sousedy a trochu se jich poptat. Vyběhl jsem ven a zkontroloval, zda mám všechno. Vyrazil jsem a u dveří našich sousedů jsem se zastavil a zazvonil. Slyšel jsem rychlé kroky mířící ke dveřím. "Kdo je tam?" Znělo to celkem nervozně. "To jsem já Antonio." Než jsem si vzpomněl na své jméno, zakuckal jsem se, aby to nevypadalo tak blbě. Otevřel mi drobný blonďáček a smál se. "Ahoj, co potřebuješ?" Zeptal se a už to neznělo tak nervozně. "Chtěl jsem jít nakoupit, ale nevím, kde je tržnice." Zamračil jsem se. "Navedl by jsi mě?" Usmál jsem se a Niall přikývl. "Pokud mi dáš dvě minuty, půjdu s tebou. Taky tu nic nemáme." Usmál se a já přikývl. Alespoň si popovídáme.

"Kde je vůbec Liam?" Niall kráčel hned vedle mě a kopal do kamínku. "Je v práci. Mě začíná škola až za týden, takže jsem doma sám." Přikývl jsem. "Proč jsi byl tak nervózní, když jsem zazvonil?" Niall se na mě koukl a nechal kámen kamenem. "Protože jsem se bál, že je to někdo jiný." Díval jsem se na něj a nechápal. "Jsme totiž agenti v utajení." Mrknul na mě. "Jo, to určitě." Zasmál jsem se, ale co když mluvil pravdu? A zrovna oni nás chtějí zabít? "Můžu ti věřit?" Zastavil se. "Jistě." Niall si povzdechl a rozmluvil se. "Je to pravda. Ale nejsme v utajení, ale skrýváme se. Bydleli jsme v Anglii, ale před rokem nás chtěl někdo zabít. Teď žijeme tady a museli jsme se dát dohromady. Neříkám, že sex s Liamem je nějak špatný, ale než jsme si na sebe zvykli, chvíli to trvalo. Každý máme svou roli a jiná jména. Ale nikomu to nesmíš říct, protože potom by nás našli a zabili nás. Chápeš?" Přikývl jsem. Tak oni nás nechtějí zabít. " Nialle, víc čím procházíte. S Phellipem to máme stejně i s těmi jmény. A nejsme manželé, jen spolu spíme a žijeme. Takže jo tvoříme pár, ale ne manželský." Niall se zarazil a začal se smát. "Mě to bylo hned divný, proč máte tak divný jména." Oba jsme se začali smát a já přikyvoval. "Tak dobře. Jdeme pro to jídlo?" Zeptal jsem se a Niall mě zase vedl na trh.