SPY

Epilog

O pět let později:

Louis:

Před pár lety jsme měli s Harrym krásnou svatbu. Co dodat. Ještě teď se nad tím rozplývám. Každé ráno se koukám na naši fotku ze svatby, kde se oba usmíváme, i když máme zaslzené oči. Ale to vše je jen štěstí. Už dlouhých pět let nás nikdo nechce zabít. Díky tomu jsme tak nějak neoficiálně opustili MI6. Ale komu by to vadilo? Harry má svou restauraci a je celkem známý v Itálii. Jezdí sem mnoho lidí, jen aby ho zahlédli nebo se u něj najedli. Zrovna nedávno získal Třetí Michellinskou hvězdu. Ještě dvě a bude to. Já stále učím, ale nevadí mi to. V létě mívám volno a sem tam si odvykládám něco o Dantovi. Samozřejmě já jsem jediný, kdo vede tento seminář. A vypadá to, že jsem jidiný v této zemi, protože každý týden se mi zdá, že mám o pár studentů navíc. Je jich tam přesně 359. Takhle to bylo minulý týden, ale kdo by to počítal? Nicméně jsme šťastní. Zapoměl jsem se zmínit, že jsme si adoptovali chlapečka. Jsou mu čtyři a je prostě nádherný. Typoval bych, že si Harry odskočil a udělal si dítě, protože Alex, tak se jmenuje, je Harrymu neskutečně podobný. Stejné zelené oči i s tím pronikavým pohledem. Stejné kudrlinky i ta barva by seděla. Jediný rozdíl je v tom, že Alex má jiný nos a jen jeden dolíček. Jinak je to Harryho přesná kopie.

Harry:

S Louisem jsme se vzali. To už ale víte. Adoptovali jsme si chlapečka Alexe. Loui tvrdí, že jsem ho podvedl a udělal si dítě, protože mi je prý strašně podobný. Ale nějak se nepamatuju, že bych dělal děti, obzvášť ne ženě. To mi přijde divné. Ale Loui mi to stejně nevěří. Alex je dokonalý, stejně jako Loui. Díky tomu, že nás nikdo nechce zabít, jsme odešli z MI6, ale jsme stále na pozoru. Každý den cvičíme, aby jsme nevypadli z formy a taky aby jsme měli krásná těla do plavek, jak Louis rád říká našemu synkovi. Ten se pokaždé zahihňá a utíká pryč. S mou mamkou se vídáme ceklem často. Teda podle možností. Ze země nevyjíždíme, proto ona jezdí za námi. Je to sice jen občas, ale lepší než nic. Doma, myslím Anglii, samozřejmě nikdo neví, že žijeme. A myslím, že je to tak lepší.

Zrovna jsem ve své kanceláři, když jsem z kuchyně zaslechl šílený hluk. Vyběhl jsem a koukal co se stalo. Před nedávnem jsem přijmul nového pomocníka, ale je to poleno. Neumí nic. "Zbláznil jsi se? Víš jak je to drahé? Nemůžeme si dovolit chyby." Křičel jsem na něj. Cítil jsem, že jsem pořádně červený, ale bodejť by ne, když zhodil asi půl kila lanýžů, které se samozřejmě nedají použít, protože i s nimi vylil nějaký hnus na mytí nádobí. Paráda. "O- omlouvám se." Zašeptal. "To mi ty lanýže nevrátí zpět." Chlapec se postavil a se slzami v očích vyběhl z kuchyně pryč. No super. "Jsi v pořádku?" Zeptal se mě Liam. "Ale jo. Jen jsem nějaký přetažený. Jdu ho najít. Prosím dohlédni na to, aby mi ostatní nezbourali kuchyni. Prosím." Řekl jsem a nečekal jsem na odpověď. Koutkem oka jsem zahlédl jak Liam přikývl a dal se do práce. Byl zvyklý na to, že jsem arogantní, alespň v práci. A taky si zvykl na to, že nikdy nečekám na odpověď. Došel jsem až k zadnímu vchodu a vyšel ven. Bylo příjemně teplo a foukal krásné teplý vánek. Na posledním chodu seděl maldý chlapec a plakal. "Co tady děláš?" Zeptal jsem se až moc přísně. Chlapec se polekal  a postavil se. Setřel si slzy do rukávu a kouakl na mě. "O-Omlouvám se, za to, co - co jsem způsobil." V ten moment mi ho bylo strašně líto. "Nic se nestalo. Jen jsem byl naštvaný. Vylekal jsem se. Není ti nic?"

Posadil jsem se vedle něj a vyčkával. "Proč se semnou bavíte? Vy jste tak slavný a oblíbený. Jste můj vzor. Vám se jistě nic nestalo, nic takového jako mě, určitě. Jsem nemehlo, proto se mě rodiče vzdali. Jsem k ničemu." Sedl jsem si k němu a koukla na něj celkem zmateně. "Měl jsi vidět mě, když jsem začínal. Těší mě, že jsem pro někoho vzor. Proč jsi vlastně žádal o tuto práci?" Zase si setřel slzy a nevěřícně na mě koukal. "Vy mě chcete vyhodit?" Zhrozil se. "Ne, ale jestli chceš... Nedělá mi to problém." Polekal se. "Ne ne. To je v pořádku." Uchechtl se. "Když jsem byl malý, moje babička semnou pelka dorty a bábovky a naučila mě vařit. Bydlela kousek od nás a tak jsem tam trávil každý den. Vyl jsem ji sotva po kolena a měl jsem na sobě jeji zástěru. Vždy mě vyzvedla na židli, kde jsem stál a pomáhal ji mýchat těsto nebo něco takového. Jenže když zemřela, rodiče se mi nevěnovali a asi jsem jim byl na obtíž. V šesti jsem se dostal do děcáku. Týden před tím, než jste mě přijal mě propustili s tím, že se mám o sebe začít starat sám. No a tady to vonělo stejně jako kdysi u babičky. Proto jsem tady chtěl pracovat. Abych byl stejný jako vy a jako má babička." Zase se mu spustily slzy.