SPY

Útěk

Louis:

Začal jsem se k Harrymu přibližovat, ale když jsem byl skoro u něj, zazvonil mi telefon. Omluvně jsem se na něj koukl a telefon zvedl.

"Prosím, kdo volá?"

"Louisi, musíte utéct."

"Cože prosím?"

"CIA na vás poslala svoje agenty. Mají za úkol vás oba zlikvidovat."

"Jak.... Ehm..... Jak je to možné? Postavíme se jim."

"Louisi, neblázni na email jsem ti poslala zašifrovaný soubor. Koukni se na to a odejděte. Máte novou identitu. Louisi bude to jen na čas, než se nám podaří zbavit se jich. Ano?"

"No tak dobře, ale něco mi slibte."

"Ano a co?"

"Všechny je zabijte."

"Neboj se. Zařídíme to."

Bez rozloučení jsem to položil a s grácií se hodil na postel. "Lou, co se stalo?" Zeptal se Harry s nervozitou v hlase. Koukl jsem se na něj a poklepal na místo vedle sebe. "Hazz, budeme muset odjet. CIA nás chce zabít. Máme nové identity a ještě dneska odjíždíme." Harry dosedl a vytřeštil na mě oči. "Cože?" Neodpovídal jsem, jen jsem přikývl. Harry si zakryl pusu rukou a po chvíli přikývl. Svými dlouhými prsty si prohrábl neposedné kudrliny a koukl na mě. "Fajn, kam jedeme?" Vymrštil jsem se do sedu a vzal si svůj notebook, který do teď nečinně ležel na stole. Najel jsem na email a rychle rozšifrovával zprávu. "Jedeme do Itálie. Jsme manželé a já jsem profesor na vysoké škole a ty jsi nový šéfkuchař nějaké nóbl restaurace. Doufám, že umíš Italsky." Mrknul jsem na něj a Hazz přikývl. "To je dobře, protože pozítří máš nastoupit na své nové místo." Opět přikývl. "Máme patrový dům někde v centru a k tomu velkou zahradu. Žijeme spolu dlouho a manželé jsme dva roky. Přistěhovali jsme se protože jsi dostal tuhle úžasnou práci a já jako poslušný manžel jedu s tebou. Vše je zařízeno. Zítra přijdou vyklidit naše byty a hne dpotom je prodají. Peníze nám pošlou na účet ve Švýcarsku a smíme si vzít jen nejdůležitější věci. Ostatek tam máme." Harry se nervózně procházel po pokoji, jako lev v kleci a sem tam na mě střelil pohledem. "Hazz?" Vzhlédl, ale nezastavil se. "Musíme tady zrušit všechny své kontakty. Musíme si zrušit všechny sociální stránky a zrušit své telefony." Harry se zastavil a do očí se mu nahrnuly slzy. "Jako všechny kontakty?" Povzdechl jsem si a přitáhl si ho k sobě. Nyní jsme oba seděli na posteli a Harry čekal co mu na to řeknu. "Za týden máme pohřeb." Zašeptal jsem a Harrymu se zatajil dech. Rychle se vymrština na nohy a začal odemě couvat. Koukal na mě, jako bych byl nějaké monstrum. "Harry, prosím. Pochop to. Musíme zmizet." Harrymu se spustily slzy a nevěřícně kroutil hlavou.

Harry:

To co mi teď Louis řekl mě dost vystrašilo. Takže to už nikdy neuvidím mámu? Ale to nezvládnu. A ona taky ne. Až se dozví, že jsem zemřel, i když je na oko, zblázní se. Když uvidí mou rakev, ve které nikdo nebude a ona se nebude moct kouknout na mé tělo a přesvědčit se zda to jsem opravdu já, zničí ji to. "Louisi, já nemůžu. Moje máma.... zabije ji to." Louis se taky postavil a došel až ke mě. Objal mě a já si položil hlavu na jeho rameno a tiše jsem plakal. Momentálně mi nevadil náš výškový rozdíl. "Notak, neplakej." Hladil mě po zádech a utěšoval mě. Najednou mi hlavou probleskla myšlenak, jak ji toho uchránit. Napřímil jsem se a koukl se do studánkově modrých očí. "Mám nápad. Ještě než odjedeme za ní zajedu a všechno ji vysvětlím. Že se ji ozvu nebo, že bude moct za mnou přijet. Nebo já nevím, ale aby nevěřila tomu, že jsem mrtvý." Louis se na mě koukal, ale po chvíli přikývl. "Dobře, jdu se zbalit a potom pojedeme k tobě, pro nějaké věci. A pak za tvou mámou." Přikývl jsem. Loui vytáhl cestovní tašku a naházel do ní pár věcí. Už jsme chtěly vyrazit, když nás zastavil nějaký muž. "Vy jste pan Styles?" Koukl jsem se na Louise a chytil ho za ruku. "Promiňte, ale ne. Asi jste si mě s někým spletl. Omluvte mě, s mým manželem spěcháme." Rychle jsem spěchal ke svému autu, když po nás muž začal střílet. "Oh, Harry. Nejsem zas tak blbý. Myslíš, že jsem si o tobě nic nezjistil?" Smál se ten muž. Schovali jsme se za auto a já ho pomalu odemkl. Otevřel jsem dveře a oba jsme naskočili. Louis odněkud vytáhl pistoli a stáhl okínko. Dvakrát vystřelil a já jen viděl ve zpětném zrcátku, jak se muž kácí k zemi. Loui si přesedl na přední sedadlo a vydechl.

Dorazili jsme do mého bytu a já si taky zbalil jen to důležité. Ještě jsem si vzal dvě pistole a několik zásobníků s náboji. Spěchali jsme do auta a vyřítili jsem se na silnici. Jeli jsme k mé mámě. Po pár minutách jsme k ní dorazili a ani jsem se neobtěžoval zaklepat nebo zazvonit. Vrazil jsem dovnitř jako velká voda a uviděl mámu, jak sedí na pohovce v obýváku. "Zlatíčko, stalo se něco?" Ptala se nechápavě. Louis šel ohlídnout okolí a já mám pět minut jí vše vysvětlit a rozloučit se s ní. "Ahoj mámi. Nemám moc času. Musím ti vysvětlit dost důležité věci. Jsem agent CIA, vlastně už ne. Začal jsem dělat pro MI6 a poslali na mě a na mého kolegu agenty, aby nás zabili. Celá CIA jde po nás. Musíme se na nějakou dobu uklidit. Nemůžu ti říct kam jedeme, ale neměj strah, ano?" Matka přikývla, ale stále měla v očích zmatení. "Za pár dní bude můj pohřeb. Prosím nevěř tomu. Nic se mi nestane. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív, ale byl jsem v utajení. Mami, miluju tě, ale nesmím navázat s nikým kontakt. Bohužel ani s tebou." Mamce tekly slzy a vrhla se mi do objetí. "Neplakej, prosím. Všechno bude dobrý, uvidí. Na ten pohřeb jdi a nikomu neříkej, že jsem tady dnes byl, ano?" Zase přikývla. "Harry, ale proč? Nevěřím tomu." Povzděchl jsem si. "Dostal jsem za úkol zabít jednoho kluka, který dělá pro MI6, ale nezvládl jsem to. Já..... zamiloval jsem se do něj a nedokázal jsem ho zabít. A teď, díky mě, musíme utéct. Daleko. Ale neboj se, jak jen to bude možné, ozvu se ti, nebo to nějak zařídím, aby jsi věděla, že jsem v pořádku." Matka i když nechtěla, přikývla. Znovu jsem si ji stáhl do objetí, ale vyrušil nás Louis. "Nerad ruším, ale musíme jet." Otočil jsem se na něj a přikývl. "Sbohem mami." Matka si otřela slzy a políbila mě na tvář. "Miluju tě a opatrujte se, oba. A vy mi na něj dávejte pozor." Ukázala na Louiho. "Nemějte strach, madam. Nic se mu nestane." Přitulil jsem se k Louimu a vyrazili jsme k autu. Nikdo nás nesledoval, takže alespoň jedno plus.

Louis:

Dorazili jsme na letiště a auto nechali na odlehlém parkovišti nedaleko letiště. Možná to bude znít blbě, ale vkradli jsme se do márnice a vzali nějaké dva kluky, co vypadali, že jsou stejně staří jako my. Nechali jsme jim tam naše doklady a naše zbraně. Harry nastavil bombu na zadním sedadle a když jsem byli v letištní hale, bombu odpálil. Bylo tam všechno, zbraně, těla, doklady, mobily. Vše. Aby to vypadalo věrohodně. S jistotou vím, že tohle na nějakou dobu CIA zaměstná. Na smluveném místě jsme našli papírový pytlík a v něm nové doklady a nové telefony. Nové identity a nový život. Podali jsme letenky nějaké slečně, která je skontrolovala a usmála se na nás. Vešli jsme do letadla a usadili se na svá sedadla. Po pár minutách letadlo vzlétlo a teď máme čtyři hodiny čas. Koukl jsem se na Harryho, který se slzami v očích koukal na naši vlast. "Bude to v pořádku." Harry si nenápadně steřel slzy a otočil se na mě. "Ano, já vím. Ukaž ty papíry, přečteme si něco o sobě." Lehce se usmál a já přikývl. Z mého příručního zavazadla jsem vytáhl obálku a vytáhl naše nové životy. Nejdříve jsme si přečetli pár věcí o Harrym. "Dobrá, takže mé jméno je Phellipe a jsem šéfkuchař v restauraci Il Vezzo. Nějaká malá restaurace přímo ve Florencii. Jsem ženatý auž druhým rokem. Ale ne, budu se muset nechat ostříhat." Odfrknul si. "No, ale pořád lepší než kdyby tě zabili, ne, Phellipe." Vyplázl jsem na něj jazyk. "Dobře vtipálku a teď ty." Vytáhl další papíry a na ní jsem měl informace já. "Jmenuješ se Antonio, velice Italské, a jsi pan profesor. Musíš nosit brýle, takže čočky pryč a musíš si nechat narůst vousy." Protočil jsem očima. Vousy? A brýle? Och bože. "Fajn, co tam je dál?" Harry se koukl do papárů a četl dál. "Budeš učit na Florentské univerzitě a podle adresy to je jen pět minut od mé restaurace. Jsi nejmladší profesor univerzity a vedeš Dantovský seminář. Takže hodně štěstí. Pokud nemáš v lásce Danteho a jeho Božskou komedii, raději se zabij teď." Och Dante a Beatrice. Tohle dílo miluji. Četl jsem to snad stokrát a dokonce tu knihu mám i teď sebou. "Dobře a dál?" Harry se zase zaměřil na papíry a listoval. "Byl jsi jednou ve vážném vtahu, ale tvůj přítel zemřel." Lehce se zadrhl a já také. Teď nevím, zda to byla náhoda nebo to tam dali schválně. "Jmenoval se Patrick." Vydechl jsem a vzal mu papíry. Začal jsem si je projíždět a opravdu. "Bydlíme asi patnáct minut od našich prací, to je dobré, obzvlášť, když mají Italové tak malé autíčka. Teda nepočítám Ferrari, ale pochybuji, že zrovna tenhle kousek nám stojí v garáži." Zasmál se Harry. Přikývl jsem. "Stalo se ti něco?" Zeptal se mě a chytil mě přitom za rameno. Z malé obálky jsem vyndal naše snubní prsteny a chytil Harryho za ruku. Nasadil jsem mu prsten a koukl se mu do očí. Harry udělal totéž a oba jsme přiložili naše ruce k sobě. Zahleděl jsem se do prstýnků a vzpomněl si na svémo snoubence Patricka.

Poznámka autorek:

Zdravíčko, tak jak si myslíte, že to s nimi dopadne? DXS :-*