SPY

Děti mě budou šikanovat!

Louis:

Zítra jdu poprvé do školy. Jo, jako profesor, svoji školní docházku jsem si protrpěl i střední a výšku jsem sfoukl za rok, takže ano, ve škole jsem strávil nejlepší roky svého života. "Loui? Jak se těšíš do školy?" Tak on mi to snad dělá naschvál ne? Hodil jsem na něj pohled jako: děláš si prdel? a otočil se k němu zády. Povzdechl jsem si a uvědomil si, že nemůžu být na Harryho tak hnusný, on za to nemůže. Nikdo za to nemůže. "Promiň. Jsem z toho hodně ve stresu. Mám strach." Přiznal jsem. Harry ke mě přiskočil a začal mě objímat. "Neboj, bude to v pořádku. Čeho se bojíš?" Podíval jsem se na něj a vyfouknul vzduch. Jo, čeho se vlastně bojím? "Děti mě budou šikanovat." Vykřikl jsem a Harry zadržoval smích. Koukal jsem se na něj ukřivděně a do očí se mi vehnaly slzy. Jsem ten nejlepší herec na světě. "Louisi, ale ty jsi učitel." Dodal a lehce se pousmál. Pořád mu to dělalo problém. "Jo já vím, ale to nic nemění na tom, že na mě budou zlí. A co já potom? Vezmu bouchačku a všem jim ustřelím palice? No to asi těžko, hm?" Harry na mě koukal, jako bych spadl z marsu. "No tak to samozřejmě ne, ale nemusíš je pustit ke zkouškám a navíc díky tobě můžou opustit školu. Bude tam Niall, uvidíš nebude to tak zlé." Přikývl jsem, něco na tom bude, i když to s tou bouchačkou se mi zamlouvá víc.

Harry:

Zadržoval jsem smích. Jo, jsem svině. Jo je to můj "manžel", ale jinak to vážně nejde. Vždyť on má strach z toho, že ho budou děti šikanovat. Málem jsem se udusil, jak jsem se snažil nesmát se. Naštěstí jsem se udržel a snažil se ho nějak uklidnit. Protože, když by přišel do školy s pistolí, no nevím, nevím, jak by na to zareagovalo vedení a taky rodiče mrtvých studentů. Momentálně ležíme v posteli a já Louise hladím po zádech, tak jak to má rád. Za tu krátkou dobu, co jsem tady jsme se celkem zžili. Až na pár komplikací, jako vybavování se s cizími lidmi, nemluvím o Liamovi s Niallem, ale o našem sousedovi Zaynovi. Něco mi na něm nesedí. Připadá mi povědomě, ale to v našem vstahu každý. Přece, když by byl vrah, už by bylo po nás. A už tady jsme víc jak týden a nic. Možná se mi nelíbí, jak flirtuje s mým Louisem. Ano, jsem strašně majetnický, ale co je to můj manžel, můj Louis. "Loui? Smím se zeptat na něco osobního?" Louis se uchechtl a přikývl. "Jasně, jsi můj manžel, ptej se na co budeš chtít." Znovu se usmál a otočil se na mě, aby mi viděl do tváře. "Jak zemřeli tví rodiče?" Louisovi zmrznul úsměv na tváři a do očí se mu zase nahrnuly slzy. Tak tohle jsem posral. Louis se ode mě odtáhl a opřel se o čelo postele. Přitáhl si peřinu k tělu a koukal na své kolena, které měl pokrčené a přitažené k tělu. "Promiň, nemusíš odpovídat, pokud je to pro tebe moc bolestivé." Louis se na mě podíval, ale neodmítl, nadechl se a hledal něco v mých očích. "Jsi můj přítel, manžel, to je jedno, žijeme spolu a sdílíme jak postel, tak naše životy. Měl by jsi to vědět. Fajn. Bylo mi něco kolem šestnácti co mě naverbovali, možná jsem byl starší, už si to moc nepamatuju. Rodiče si mysleli, že mám brigádu  atak to šlo až do mých devatenácti, kdy jsem přijel v autě, které jsem si koupil. Rodičům bylo divně, že jsem si pořídil takové auto  atak jsem jim lhal, že mi ho půjčil kamarád a tak. Lhal jsem jim poměrně často. Nicměné, moji rodiče si všimli, že jsem chodil pomlácený, sem tam jsem přišel se zlomenou rukou a jednou jsem přišel s prostřeleným ramenem, které bylo samozřejmě ošetřené. Stále se mě vyptávali a já jim říkal, aby si nedělali starosti, že mi nic není a ani jsem se do ničeho nezapletl. Rozhodl jsem se odstěhovat. Bylo mi devatenáct a práci jsem měl slušnou. Ale jednou, když jsem byl v utajení, jeden chlápek mě odhalil a dovedli mě ke svému šéfovi. Zjistili si o mě úplně všechno. Myslel jsem, že mě chtějí zabít, ale udělali něco horšího. Mučili mě a jediné co si z toho týdne, kdy jsem byl někde ve sklepě, pamatuju je to, že do mě řezali a lámali mi prsty. Nos jsem měl už tolikrát zlomený, že bych to nezpočítal ani na deseti rukách. Polámali mi žebra a bičovali mě přes záda, jen abych jim něco prozradil o MI6. Když jsem urputně mlčel a byl smířený se smrtí, jejich šéfa napadla věc, jak mi rozvážou jazyk. Zavezli mě před dům rodičů a drželi mi pistol u hlavy. Prisl jsem a brečel, ale nic nepomohlo. Muž zazvonil a vyšla máma s tátou. Máma plakala a muž se jenom smál. Všechny mé sestry seběhly dolů a křičeli, aby mě pustili, ale nikdo neposlouchal. Říkal jsem, že jim všechno řeknu, jen ať jim dají pokoj, ale bylo pozdě, moc pozdě. Muži chytili mé rodiče i sourozence a předemnou je vraždili, jednoho po druhém. Naposledy si nechaly mámu, aby viděla, jak umírají její děti. Zabili i malé dvojčata, kterým byl rok. Od  té doby jsem se změnil. Už jsem nebyl ten usměvavý a milý. Byl jsem arogantní a sex měl jen na jednu noc. Je moje vina, že jsou mrtví. Kdybych promluvil nebo se nenechal chytit, ještě by žili. MI6 našla mou rodinu a zapálila dům, aby to vypadalo, jako požár. Jediné co mi po nich zůstalo je naše společná fotka. Nic víc. Jsme na ní všichni. To já je zabil. Když jsem se dostal z mučírny, chtěl jsem taky umřít. Bylo mi všechno jedno. Doběhl jsem na centrálu a všechno jim řekl. O týden později muže chytili a já ho zabil. Bylo mi to jedno, jak moc nemorální to bylo. Bylo mi jedno, že jsem byl jeho soudce, porota i kat. Zabil mi rodinu, tak jsem ho zabil taky, ale neulevilo se mi. Bylo mi ještě hůř. Od té doby vraždím bez slitování a je mi jedno, kdo to je nebo jestli má někde rodinu. Až na tebe. Do tebe jsem se zamiloval, hned jak jsem viděl tvou fotku ve složce. Moje šéfka ze mě byla zoufalá. Zadané úkoly jsem měl rychleji než ostatní. Mise jsem plnil v polovičním čase. Jen díky toho, že jsem s nimi neměl slitování. Moje šéfová veděla, proč poslat mě na tebe. Věděla, že se díky tobě změním a je to tak. Ale kdybych byl v situaci jako minule, nenechal bych tě umřít. Zabil bych ho první." Koukal jsem se na Louise a bylo mi do breku. Tak tohle jsem nečekal. Bylo mi zle a cítil jsem se blbě, že jsem se na to vůbec ptal.

Louis:

Harry se mě ptal na rodinu. No co jsem mu na to měl říct než pravdu? Lhát mu? Tak jako ostatním? Ne to ne. Musel jsem mu říct pravdu. Miluju ho a proto to musel vědět. Nenávidím se za to, co jsem udělal a co jsem neudělal. Bylo mi zle ze mě samotného, al ekdyby se mělo stát něco mému kudrnatému princi, vraždil bych zase bez slitování, jen aby byl v bezpečí. Harry na mě koukal a sem tam mrknul. "Promiň, neměl jsem se ptát." Vzlykl. Asi ho to dojalo. Jo není to med. Mě bylo úplně stejně. Myslel jsem, že je to můj konec, že se z toho nikdy nevzpamatuju. "Hazz, neplakej. Myslel jsem, že se z toho nikdy nedostanu, ale když jsem tě uviděl nejen na fotce, ale i na živo, věděl jsem, že ty mi změníš život. A podívej, kde jsme? Máme nádherný dům, jeden druhého. Co víc bych si mohl přát? Mám pravou lásku ne jen tu na jednu noc. Mám tebe a nikdy se tě nevzdám." Usmál jsem se na něj a i když jsem před chvíli brečel, jako želva, musel jsem se vzchopit a být silný, pro něj. Pro mého Harryho.

Harry:

Ráno jsem se probudil v Louiho objetí. Ještě jsem neotevřel oči, protože svítilo slunce. A komu jinému než mě, do obličeje. "Nekoukej se na mě, je to nepříjemné." Louis sebou cukl a pak jsem uslyšel jeho zvonivý smích. "Ty nespíš?" Uchechtl se a políbil mě na rty. "Ehm... Ne, protože tady někdo se na mě celou dobu koukal." Usmál jsem se a lehce pootevřel oči. Přitáhl jsem si ho do polibku, který jsem prohloubil. "Dobře Casanovo, musím vstávat. Nedrž mě tady násilím, stejně musím jít. Studenti na mě čekají." Snažil jsem s eho zadržet svou rukou, ale marně. I když byl menší, měl větší sílu. Jak to? "Pche, ještě včera jsi mi tady málem brečel, že tě děti budou šikanovat." Zparodoval jsem jeho hlas a oba jsme se zasmáli. "Tak takhle já nemluvím." Louis našpulil spodní ret a založil si ruce na hrudi. Natáhl jsem s ek němu a do jeho našpuleného rtíku jsem ho kousnul. "Auvajs. Víš, jak to bolelo?" Snažil se zase zamračit, ale přesto se usmíval. Louis vstal a až teď jsem si všimnul, že je oblečený a nachystaný do práce. "Ty už jdeš?" Přikývl. "Ano, za třičtvrtě hodiny mi začíná přednáška a musím tam být včas." Zamračil jsem se. Mě se do práce nechtělo. "A co akademická čtvrthodinka? Ještě by jsme stihli věcí." Zamrkal jsem tak nevině, jak to jen šlo, ale on byl neoblomný. "Ne ne, musím jít. Venku bude čekal Niall." Zase jsem se zamračil. "Ty jsi ale zarpuilec. Tak si běž za Niallem, když je lepší než já." Jo, klesl jsem až tak nízko, abych to zkoušel přes city. "No tak to teda ne. Nevydírej. Ty taky celé dny trávíš s Liamem a říkám ti snad něco? Ne. Beru to tak, že mě snad s ním podvádím? Ne. Ale chraň tě ruka páně, aby jste spolu něco měli. Jinak zabiju jeho a pak tebe, ale nejdřív ti ufiknu ptáka a narvu ti ho do pusy a až pak tě zabiju." Nasucho jsem polkl a třeštil na něj oči. To by jako vážně udělal? "To by jsi vážně udělal?" Louis se zastavil s brašnou v ruce a otočil se na mě. "Kdyby jsi mě podvedl? Hmm.... Myslím, že jo, možná bych vymyslel ještě horší trest, ale jo, asi bych tě zabil i jeho. Ale teď už musím jít, ty ještě nejdeš do práce? Miluju tě, tak večer." Naposledy mě políbil a pak pádil do práce. Já měl ještě chvíli čas. Není kam spěchat, restaurace dneska otevírá až odpoledne, takže nevidím důvod někam spěchat, když je teprve čtvrt na sedm. Zase jsem si lehl do peřin a přivoněl si k Louisovu polštáři. Voněl stejně jako on sám.

Poznámka autorek:

Zdarec. Dneska trošku doják, ale určitě jste se ptaly samy sebe, jak jeho rodiče zemřeli no a pokud ne, tak tady máte alespoň vysvětlení. Mějte se. DXS :-*