More than 99 problems || Harry Styles Fanfiction

42. chapter || Our uncle is the best Tinker Bell

Pohled Damiena

"Musíme natankovat." oznámil Lex, který řídil už od té doby, co jsme vyjeli. Monica seděla na místě spolujezdce a já s Avery vzadu. Všechno by bylo ideální, kdyby nebyl na sedačce mezi námi brácha Avery. Nešlo o to, že bych ho neměl rád nebo podobně, ale Avery mu musela věnovat téměř celou pozornost. Byl jsem zvyklý, že se mi pozornosti moc nedostávalo, přeci jsem byl druhé dítě ze tří, ale trochu mi to bylo líto.

"A rovnou bychom měli vzít něco k jídlu." pronesla hned na to Monica. Zásob jsme měli sice hodně, ale jsme chtěli nechat na později, nemluvě o tom, že jsme si chtěli koupit flašku nějakého alkoholu na večer. Teď jsme byli asi v polovině cesty a to jsme zatím jeli přes tři hodiny. V plánu jsme měli dojet na jednu pláž, postavit si tam stany a přespat do zítřka, kdy nás čekala návštěva San Francisca. Popravdě jsem se těšil, protože jsem tam byl naposledy jako malý kluk a moc jsem si z toho nepamatoval.

"Jo, to je dobrý nápad." souhlasil Lex, načež odbočil a sjel k benzinové pumpě. Zastavil u jednoho stojanu, a pak vytáhl klíčky ze zapalování. "Za dvacet minut znovu vyjíždíme. Kdo bude pak řídit?" zeptal se a koukl se na nás přes rameno, přičemž povytáhl obočí.

"Já jsem na řadě." odpověděla Avery s úsměvem. Měli jsme rozpis, kdo kdy bude řídit, jinak bychom se nejspíš hádali. Zní to dětinsky, ale bylo to tak. Každý z nás chtěl řídit. Další důvod, proč jsme ho sepsali bylo, aby nikdo neřídil příliš dlouho a nebyl z toho unavený.

"Super." oznámil Lex, a pak vystoupil, aby natankoval. Monica se k němu připojila, což mě ani trochu nepřekvapilo. V autě jsem zůstal s Avery a Timmym, který nadšeně brebentil o nějakém filmu. Ten kluk je jednoduše miloval, znal snad každý, i přes jeho útlý věk.

"Dojdu si jenom zavolat." pronesl jsem po chvíli a koukl na Avery. Udělali jsme si pár pravidel našeho roadtripu a jedno z nich bylo, že žádné telefony. Samozřejmě jsme pro jistotu jeden mobil sebou měli, ale to jenom pro případ nouze, že by se něco stalo. "Hned jsem zpátky." dodal jsem a chystal se vystoupit, ale Avery na mě promluvila.

"Je všechno v pořádku?" zeptala se mě starostlivě a zkoumavě si mě prohlédla. "Zdáš se mi takový...zamlklý." doplnila po chvíli, přičemž váhala nad tím jaké slovo má použít. "Není to doufám kvůli..." ani to nemusela dodávat, bylo mi jasné, že mluví o Timmym. 

"Ne, to ne." ujistil jsem jí hned a nepatrně se usmál. "Řeknu ti to později." pronesl jsem, a nakonec vystoupil. Zkontroloval jsem, jestli jsem měl v kapse drobné a vydal se k telefonnímu automatu, kterého jsem si všiml hned díky velké ceduli.

Jakmile jsem u něho stál, tak jsem dovnitř hodil pár drobných a doufal, že to bude stačit. Nikdy jsem z toho nevolal, ovšem viděl jsem pár filmů a doufal jsem, že mi to bude stačit. Vytočil jsem zpaměti mamky číslo a přiložil sluchátko k uchu. Několikrát to píplo, než to konečně zvedla.

"Haló?" ozval se její hlas, který zněl téměř jako obvykle. Jenom kdo jí dobře znal by poznal, že se něco děje. Tiše jsem si povzdychl, ale pak si uvědomil, že bych měl mluvit, pokud jsem nechtěl, aby mi to zavěsila.

"Ahoj, mami." pozdravil jsem ji a hned na to povídal. "To jsem já. Damien." doplnil jsem, kdyby mě náhodou nepoznala po hlase, ovšem o tom jsem u mamky dost pochyboval. 

"Ahoj." oplatila můj pozdrav, a pak mi položila otázku. "Je všechno v pořádku? Nečekala jsem, že zavoláš tak brzo, vlastně jsem ani nečekala, že budeš volat. Jak to zatím jde?" mluvila tak rychle, až jsem jí téměř rozuměl. Odpověděl jsem jí, že je všechno fajn a také se zmínil o Timmym. Ani jsem si neuvědomil, ale povídal jsem celkem dlouho.