More than 99 problems || Harry Styles Fanfiction

9. chapter || Time to THE talk between father and son

Pohled Damiena

Na stupnici trapnosti od jedné do deseti byla tahle situace nejméně sto. Nervózně jsem si pohrával s prsty a díval se všude jenom ne na tátu, který seděl naproti mě na pohovce. Jak se zdálo, tak mu tahle situace byla stejně nepříjemná jako mě, jelikož nějak došlo k tomu, že byl čas na ten trapný rozhovor mezi otcem a synem. Nějak došlo k tomu, že se všichni dozvěděli, že jdu na rande (vlastně jsem ani pořádně nevěděl, jestli to opravdu můžu nazývat rande) a rodiče to začali brát až moc vážně. Nechápal jsem, proč to řešili tak moc, u Andrewa se to tak neprožívalo.

"Tati, myslím, že se nemusíme o tom bavit." pronesl jsem po nějaké chvíle a prohrábl si vlasy, čím jsem si moc nepomohl, akorát se mi dostaly do obličeje ještě víc. "Mám pokoj vedle Andrewa, stěny jsou tenký a slyšel jsem hodně věcí, dokonce i takové, o kterých jsem nevěděl, že je lidi doopravdy praktikujou." mluvil jsem, aniž bych pořádně uvažoval nad tím, co říkám, také jsem máchal rukama kolem sebe.

"Ne, jenom musím přijít na to, jak začít." řekl táta zamyšleně, což mě děsilo. Myslel jsem, že po mých slovech jenom řekne, ať jdu zpátky do pokoje a tím pádem z jeho očí, díky čemu bysme byli spokojení oba. Tiše jsem si povzdychl a čekal.

"No?" pronesl jsem asi po minutě a významně povytáhl obočí, jelikož tohle nikam nevedlo. "Vážně už nemůžu jít do pokoje?" zeptal jsem se táty zoufale. Podíval se na mě a k mé smůle zavrtěl hlavou. Za co mě kdo trestal?

"Tak to vezmeme rychle." oznámil, jako kdyby to tomu mělo nějak pomoc. Jen jsem kývl a připral se na jedny z nepříšernějších minut svého života. Návštěva zubaře proti tomuhle byla nic a to je co říct. Zubaři jsou moje největší noční můra, hned po klaunech. "Víš, že musíš mít vždy ochranu?" zeptal se naprosto vážným tónem hlasu.

"Ehm, jo, vím." zamumlal jsem a krátce sklopil pohled. "Můžu už jít?" zeptal jsem se po krátkém odmlčení. Mé vysněné odpovědi se mi však nedostalo.

"Ne. Seď." pronesl táta s rázným pohledem, díky kterému jsem vždycky zůstal přikovaný na místě. "Měl bys mít kondom vždycky u sebe. Třeba v peněžence nebo tak…“ začal mluvit, načež se odmlčel a krátce se zamyslel. "Máš nějaké? Klidně ti můžu nějaké dát a..." navrhl.

"Ne, díky, tati." skočil jsem mu do řeči a promnul si kořen nosu. Když už jsem tohle musel podstupovat, tak proč si nemohl Andrew zahrát na velkýho bráchu? S ním by to bylo rozhodně míň trapný a lehčí. "Opravdu mi žádné nemusíš dávat." pronesl jsem, během čeho jsem dělal mezi jednotlivými slovy delší mezery, než jsem musel.

"Dobře." vydechl táta, ale nakrčil obočí, nejspíš se mu to nezdálo. "Jinak nechceš dát pár rad?" zeptal se a naklonil se trochu dopředu. "Ještě než jsem potkal tvojí mamku, tak jsem toho zkusil opravdu hodně, vlastně i pot–"

"Odcházím." oznámil jsem plně rozhodnutý a vstal, načež jsem se rozběhl nahoru do svého pokoje, kde jsem za sebou zavřel dveře a vydechl. Tohle jsem opravdu nechtěl slyšet.

"Dále!" křikl jsem, jakmile jsem zaslechl klepání na dveře od kanceláře. Přestal jsem psát na klávesnici a vzhlédl. Na tváři se mi hned objevil úsměv, když jsem spatřil Chloé, která nesla malého skoro ročního Andrewa.

"Ahoj." podzravila mě potom, co zavřela dveře a udělala několik kroků vpřed. "Podzrav tátu, Andrewe." řekla malému s úsměvem. Následně zvedla jeho ruku do vzduchu a zamávala s ní. Stoupnul jsem si a obešel stůl.

"Přišel jsi navštívit tátu do práce?" zeptal jsem se ho a následně si ho vzal do náručí, jelikož začal ke mně natahovat jeho drobné ručky. "Jo?" koukl jsem na něho s úsměvem. Místo odpovědi se mi dostal jenom jeho smích, což mi bohatě stačilo.