More than 99 problems || Harry Styles Fanfiction

38. chapter || Be prepared to feel sweet revenge

Pohled Winter

Náhle jsem uslyšela hrát svojí oblíbenou písničku, což mě probudilo z mého klidného a hlubokého spánku. Nespokojeně jsem zamrmlala, abych vypnula svůj budík, ovšem pár vteřin na to jsem si uvědomila, že budík jsem si nezapínala, jelikož jsou prázdniny a do školy nemusím. Posadila jsem a pohlédla na spokojeně spící Poppy vedle mě, abych jí nevzbudila, tak jsem se natáhla pro mobil na nočním stolku.

Myslela jsem si, že jsou to rodiče, aby se ujistili, že jsme v pořádku a žijeme, ale mýlila jsem se. Poté, co jsem si vzala telefon do ruky a koukla se na displej, zjistila jsem, že mi volá Willy. Překvapeně jsem zamrkala, nebyla jsem schopná sebemenšího pohybu. Přišlo mi, že jsem ve snu a za chvíli se probudím, což jsem rozhodně nechtěla.

"Sakra, vypni to." zamrmlala naštvaně a zároveň rozespale Poppy, čím mě donutila se dostat myšlenkami zpátky do reality. Překvapovalo mě, že to Willy ještě nevzdal, přeci jenom to vyzvánělo opravdu dobře. Stiskla jsem zelené sluchátko a přiložila si mobil k uchu.

"Ano?" pronesla jsem, přičemž jsem lezla z postele, abych nerušila Poppy v jejím spánku. Rozhodně jsem jí ho nechtěla odepřít, protože byla potom velice nepříjemný na všechny a to by rozhodně nebylo dobré. Abych našla klidné místo na telefonování, vyšla jsem z pokoje. Bylo mi jedno, že jsem v pyžamu, jelikož to u mě znamenalo černé tepláky a tmavé tílko, akorát jsem se víc obávala toho, jak vypadá můj cop, který jsem si spletla před spaním.

"Ahoj, Winter." pozdravil mě. Kousla jsem se do rtu, teprve teď jsem si uvědomila, jak mi chyběl jeho hlas, vlastně jak mi chyběl úplně celý. Prošla jsem obývacím pokojem a koukla se na Tommyho, který spal na pohovce. Kdybych nevolala, tak bych si ho rozhodně vyfotila, jelikož by to byla bez pochyb vtipná fotka. Ležel rozvaleně a jeho vlasy byly neskutečně rozcuchané.

"Ahoj, Willy." oplatila jsem mu pozdrav a otevřela vstupní dveře od pokoje, přičemž jsem vyšla na chodbu. Ani trochu mi nevadilo, že jsem v pyžamu. Posadila jsem se na schody, po kterých stejně nikdo nechodil, protože všichni zajisté raději využívali výtahy. "Proč voláš? Děje se něco?" položila jsem mu rovnou několik otázek, pořádně jsem se nedozvěděla, jak to dopadlo s nemocnicí, proto jsem měla značné obavy.

"Ne, všechno je v pořádku." ujistil mě, přičemž mi spadl kámen ze srdce. Posadila jsem se tak, že jsem seděla na jednom shodu. Nohy jsem měla natažené a zády se opírala o tmavě hnědé dřevěné zábradlí, což bylo překvapivě vcelku pohodlné. "Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš." povídal jakoby nic. Cítila jsem dobře známý pocit jako kdyby motýlci napadly můj žaludek, lhala bych, kdybych řekla, že to není příjemné.

"Mám se fajn." odpověděla jsem a snažila se neznít zase tak moc nadšeně. Nechtěla jsem vypadat jako nějaké zoufalka, se kterou se rozejde, ale po prvním telefonátu hned za ním poběží, i když jsem od toho popravdě neměla moc daleko. "Co ty? Od té doby, co jsi byl v nemocnici jsem s tebou nemluvila." přiznala jsem, během čeho jsem si pohrávala s pramínkem svých vlasů.

"Já taky." řekl stejně jako já a na krátkou chvíli se odmlčel, což pro mě značilo, že něco není v pořádku. "Chodím ještě na nějaké testy, ale nevypadá to na nic extra vážného." snažil se to zamluvit. Zamračila jsem se pro sebe, opravdu jsem si teď přála být u něho a obejmout. Cítit jeho vůni a přítomnost, znamenalo by to pro mě všechno. Věděla jsem, že jsem zněla jako nějaká zamilovaná teenegerka, ale to jsem přesně byla, tudíž mě to omlouvalo.

"Nic vážného?" zopakovala jsem po něm a zhluboka se nadechla. "Mně to zní spíš naopak." dodala jsem, během čeho jsem své každé slovo myslela naprosto vážně. Poznala jsem i přes jeho hlas, že něco nehraje, přeci jen jsem ho znala až tak dobře.