More than 99 problems || Harry Styles Fanfiction

5. chapter || Tie under bed

Pohled Winter

"Táta je tady!" zamumlala jsem vyděšeně potom, co jsem položila Willymu ruce na jeho odhalenou hruď a trochu zatlačila. Okamžitě se ode mě odtáhl a přimhouřil oči. Hudba najednou nehrála, ovšem místo ní byl slyšet tátův křik.

"Sakra!" řekl William a posadil se, načež si rychle začal zapínat knoflíčky košile, ale nakonec přestal, jelikož mu došlo, že na tohle zrovna nemá teď čas. "Musím vypadnout!" oznámil věc, kterou jsme moc dobře věděli. Přikývla jsem, a potom hned vstala z postele.

"A rychle! Táta jde nahoru!" pronesla jsem, jelikož jsem slyšela tlumené kroky. Vzhledem k tomu, že jsem tady bydlela odmalička, jsem dokázala hravě poznat, kdo šel. "Oknem!" sykla jsem na Willyho, který si sbíral všechny svoje věci z podlahy. "Šup šup" pobídla jsem ho a otevřela okno, abych mu aspoň částečně pomohla.

"Nikdy jsem nemyslel, že v tomhle věku budu muset utíkat od svojí holky oknem." říkal si pro sebe nespokojeně Willy, když prolézal ven okenním rámem na střechu, ze které potom musel skočit. Nebylo to zase tak vysoko, Andrew to jednou skočil a nic se nestalo. O Williemovi jsem si teď nebyla moc jistá, jelikož se ozvala podivná ráda, když dopadl na zem.

"Jsi v pořádku?" položila jsem otázku s obavami v hlase. Vyklonila jsem se z okna a snažila se Williho zahlédnout, ovšem byla moc velká tma, nemluvě o tom, že jsem měla i špatný úhel. Netrvalo dlouho a Will se ozval.

"Jo." ozval se, načež jsem si oddychla. "Skočil jsem do křoví." oznámil a já chtěla něco říct, ovšem kroky táty byly už moc blízko. Potichu jsem zavřela okno, rychle si přetáhla tričko přes hlavu, jelikož jsem byla jenom v podprsence, a skočila na postel. Zrovna v moment, kdy se ozvalo klepání, jsem popadla do ruky knížku, aby to vypadalo přesvědčivě.

"Winter?" oslovil mě táta, potom, co vešel do pokoje. Jeho hlas už nebyl naštvaný, spíš naopak. Vzhlédla jsem směrem k němu od knížky, přičemž jsem se tvářila, jako kdybych byla ještě před několika vteřinami začtená. "Proč jsi nezavolala?" položil otázku s povzdychem, během čeho mířil k posteli. Sledovala jsem ho a nakonec se trochu posunula, aby měl táta víc místa na to, kam si sednout.

"Nechtěla jsem vám kazit víkend." odpověděla jsem a zavřela knížku, načež jsem jí položila vedle sebe. Nevěděla jsem, co víc říct. Nervózně jsem se kousala do rtu a sledovala tátu, který se díval před sebe a frustrovaně si prohraboval vlasy.

"To je sice od tebe hezké, ale teď máme celý obývak vzhůru nohama." prohlásil, ale takovým způsobem, že jsem věděla, že neviní mě. "No nic, budeme to řešit až zítra. Neměla bys náhodou spát? Je pozdě." řekl starostlivě, když se koukl na hodiny na mém nočním stolku.

"Jo, nejspíš bych měla." odpověděla jsem, ale přitom mi bylo jasné, že spát opravdu nepůjdu. Dalo by se o mně říct, že jsem byla noční tvor. Teprve v dobu, kdy všichni šli spát, jsem já začínala něco dělat, úkoly do školy a podobně. "Je už fakt pozdě." zopakovala jsem, lehla si, a pak se zachumlala do deky.

"Dobrou noc, Winter." popřál mi táta potom, co se ke mně sklonil a dal mi pusu na čelo. Nepatrně jsem se usmála nad tím, jak dokázal rychle měnit nálady. Ještě před chvílí křičel, ale teď to byl zase milující otec.

"Dobrou." zamumlala jsem a zavřela oči, přičemž jsem čekala na moment, kdy táta zhasne a odejde z pokoje, ovšem k tomu momentu nedošlo. Pomalu jsem otevřela oči a moje srdce vynechalo úder, jelikož jsem spatřila, jak se táta ohnul a vytáhnul něco zpoza postele.

"Winter, co dělá pod tvojí postelí kravata?" zeptal se táta, během čeho si prohlížel tmavě modrý kus látky v ruce. Posadila jsem se a nutila svůj mozek okamžitě něco vymyslet, protože podle jeho reakce jsem usoudila, že hned nemyslel na ten nejhorší scénář.