More than 99 problems || Harry Styles Fanfiction

37. chapter || Travel trouble

Pohled Andrewa

"Vážně ti tohle stačí na celou dobu?" zeptala se mě nevěřícně Lacey, načež si neustále prohlížela mojí sportovní tašku. Měl jsem tam pár triček, náhradní kalhoty, tepláky, které jsem nosil jako pyžamo, a pár dalších důležitých věcí. Nic víc jsem nepotřeboval, byl jsem v tomhle ohledu opravdu skromný.

"Jasně." odpověděl jsem sebejistě a přehodil si tašku přes rameno, protože za chvíli jsme už měli pomalu vyjet na letiště. "Popravdě bych si toho měl vzít ještě méně. Však víš, projevil bych všem velkou službu, kdybych chodil neustále bez trička." řekla jsem s menším úšklebkem na tváři a mrkl na ní. Viděl jsem, jak Lacey protočila oči. "A poléval se každou chvíli vodou." dodal jsem.

"Jo, to určitě." zamumlala si pro sebe Lacey a tiše si povzdychla. Chtěl jsem říct něco ve smyslu, že si mě určitě teď představuje bez trička politého vodou, ovšem skočila mi do řeči. "Sneseš dolů i můj kufr, prosím?" zeptala se mě nakonec a mně bylo jasné, proč přišla za mnou do pokoje.

"Ehm, samozřejmě." odpověděl jsem a vydal se s taškou přehozenou přes rameno do jejího pokoje. Popravdě jsem byl překvapený, když jsem viděl velký černý kufr uprostřed pokoje. "Vážně máš tak obří kufr?" zeptal jsem se jí a tázavě na ní pohlédl.

"Jo." odvětila nezaujatě a pokrčila k tomu rameny jako kdyby o nic nešlo. Jelikož mi nic jiného nezbývalo, tak jsem kufr vzal a vydal se na chodbu. Raději jsem ani nezmiňoval, že už během těch několika vteřin mi upadávala ruka z toho, jak je to těžké. "Nechci radši ani vědět, jak budou vypadat kufry Winter a Poppy, když i ty máš takový velký." zamumlal jsem a v ten moment se otevřely dveře od pokoje Winter jako kdybych to snad přivolal.

"Sakra!" vykřikla naštvaně moje sestra, když se snažila vytáhnout kufr z pokoje, ale ten se zasekl o práh. Měl jsem pravdu, její kufr byl opravdu obrovský. Vypadalo to, jako kdyby si sbalila celý svůj pokoj a přidala k tomu ještě několik dalších věcí.

"Víš, že existuje něco jako maximální váha zavazadla?" neodpustil jsem se jí zeptat významně. Otočila se na mě a věnovala mi nepříjemný pohled, který byl nejspíš způsobený i tím, že pořád nemohla přejet kufrem přes práh. Možná bych se i překonal, byl hodný bratr a pomohl jí, ovšem měl jsem plné ruce.

"Bohužel vím." odpověděla mi po chvíli Winter a frustrovaně si prohrábla vlasy, které měla stejně už rozcuchané. "Snažila jsem se vyřadit co nejvíc věcí, ale jednoduše to nejde. Zavírala jsem to přes hodinu a to jsem na tom seděla!" postěžovala si. Ušklíbl jsem se pro sebe, někdy bylo jednoduší být kluk.

"Klidně si můžeš dát pár věcí ke mně." navrhl Lacey ochotně, ovšem já zavrtěl rázně hlavou. poslední, co jsem potřeboval bylo, aby začaly ještě přibalovat další věci a já to pak musel tahat. "Určitě by se tam něco vešlo." dodala, během čeho se tvářila jako že mě nevidí. Winter se úplně rozzářily oči, což pro mě znamenalo, že jsme musel zakročit dřív než bude pozdě.

"Ne, už musíme jít!" oznámil jsem, načež jsem se na obě krátce podíval. "Mamka už bude určitě chtít vyrazit na letiště." objasnil jsem, a pak se raději vydal dolů ze schodů, abych dostal kufr Lacey do bezpečné vzdálenosti od Winter. Navíc jsem už opravdu necítil svojí ruku, nejspíš v tom tahala zase hromadu knížek. Kam jsem se to dopracoval?

"Měli bychom už vyrazit, pokud nechcete, aby vám uletělo letadlo." pronesl táta, jakmile si mě všiml. Seděl v křesle, přičemž si nervózně pohrával s klíčky od auta. Položil jsem kufr a tašku na zem, a potom se na něho otočil.

"Proč to říkáš jako kdyby ses nás chtěl zbavit?" neodpustil jsem se ho zeptat a povytáhl jedno obočí. Táta vstal a zastrčil si klíče do kapsy.