„Víla nebo siréna."
„Ani jedno."
„Tak mi to pověz, moje malá lučištnice." V břiše se mi rozlétli motýlci. Ta přezdívka se mi moc líbila, možná by mi ani nevadilo, kdyby mi říkal zlatíčko, srdíčko, holčičko. Musela jsem se vrátit ke své logické části, protože ta druhá přetékala city a z úst jí kapaly sliny nad tímhle vlkodlakem.
Zhluboka jsem se nadechla a odhrnula jsem si vlasy z uší. „Nic?" Chvíli si mě prohlížel, potom natáhl ruku. Chtěl se dotknout špičky mého ucha. Ucukla jsem, když jsem ale uviděla jeho výraz, naklonila jsem se dopředu a dovolila mu položit prsty na špičku mého pravého ucha. Lechtalo to, takže jsem uchem střihla. „Vážně nic?" Zavrtěl hlavou. „Jak dlouho jsi neviděl elfa?"
„Já nikdy neviděl žádného elfa a ani elfku. Takže ty jsi..."
„Ano."
„Jsi roztomilá." To mě namíchlo.
„Já nejsem roztomilá!"
„Ale jsi," tvrdil si svoje, „měříš metr padesát, máš rudé vlasy skoro pod zadek, oči ti hoří tak, že vypadáš nádherně, a když se zlobíš, vypadáš vážně k sežrání." Měla jsem strach, aby na mě nezačal šišlat. Založila jsem si ruce na prsou a našpulila rty. „Vidíš, vypadáš jako malá krásná rudá koule."
„Rudá koule? To má být roztomilé?!" Zasmál se a vstal z postele.
„Ne. Ale ty jsi roztomilá," zacvrlikal a já naštvaně zavrčela. On taky na oplátku zavrčel, trochu jsem se přikrčila. Byl strašidelný, když chtěl. Většinou mi bylo všechno jedno, ale tentokrát jsem měla úkol, který jsem musela splnit. Jindy bych se hádala.
Bod jedna: dostat se do Citadely – hotovo!
Mým úkolem bylo... To je teď jedno. Prostě jsem se sem musela dostat.
„Takže?" zeptala jsem se potichu.
Daniel se začal smát. „Předtím ses mi líbila víc. Teď se mě bojíš."
„Nebojím," odporovala jsem.
„Ne?" zeptal se posměšně a začal se ke mně blížit krokem typickým pro vlky. Natiskla jsem se víc na čelo postele, když jsem si to uvědomila, vrátila jsem se do původní polohy. Danielovi hrál na rtech úsměv. Byl nádherný, a když jsem se podívala do jeho očí, viděla jsem les, hluboký les, ve kterém je možné se ztratit. Jeho zelené oči se přimhouřily a já se usmála.
Stále se ke mně blížil, jenže strach mě opustil. Jediné, co jsem teď chtěla, byla zábava a tu jsem si vždycky uměla zařídit.
Smyslně jsem se usmála, zamrkala očima a pohodila hlavou, takže mi vlasy spadly na záda. V jeho očích jsem uviděla první známky chtíče, a když se ke mně naklonil, aby mě políbil, řekla jsem: „Mám několik otázek." Jeho zájem okamžitě povadl. „Kde budu spát? Co budu dělat? Co přesně znamená být tvoje? A to je jenom začátek."
Daniel si odfrkl a naštvaně zkroutil rty. „Jsi..."
„Co?" vyštěkla jsem na něho uprostřed věty.
„To ještě nevím." Začínala jsem si myslet, že ho baví, když se vytočím. Mračila jsem se, což ho pravděpodobně ponouklo, aby mi odpověděl. „Budeš spát tady, nic dělat nebudeš a budeš mě poslouchat, vařit mi, uklízet po mně a spoustu dalších věcí."
„Ne!" odmítla jsem kategoricky. „Na to zapomeň, miláčku. Já nejsem ničí služka." Hlas se mi stále zvyšoval, byla jsem tak naštvaná, že mi začaly žhnout oči. Zvedla jsem se z postele a řvala na Daniela. Spousta vlkodlaků mě musela slyšet, protože se začali shlukovat pod okny jeho pokoje a před dveřmi. Byla jsem neuctivá vůči jejich králi. To si nikdo nesměl dovolit. Nikdo, dokonce ani elfka jako já. Věděla jsem, že mě postihne trest, ale bylo mi to jedno. Já se nenechám komandovat od egoistického vlkodlaka ani kvůli úkolu.
