Zasmála jsem se. „Ne. Nejsem. Jsem jeho dcera," ukázala jsem na Rolanda, „a když se ho pokusím zabít. Ty se mi v tom pokusíš zabránit, protože je to tvůj nejlepší přítel a tvoje pravá ruka. Já tě přitom zabiju. Tvůj bratr se tě pokusí pomstít, a taky zemře. Takže ne nejsem tvoje ani Dominikova dcera, Danieli."
„Jsi domýšlivá. Nebyla bys schopná nás zabít. Nejsi dost silná."
Vysmála jsem se mu. Roland zatím nijak nereagoval. „Já nejsem domýšlivá, Dominiku. Jsem realistka."
Otočila jsem se zády k těm, kteří měli zůstat zavřeni v Derivé! Rolandova ruka mi dopadla na rameno. Neotočila jsem se, když jsem promluvila. „Nech mě jít. Bude to lepší."
„Ty... jsi moje dcera? Vážně?" Jak dokážete vlkodlakovi, že jste jeho krve, když jste tu část zavrhli?
„Krev je krev. Je neměnná. Je trvalá. Je to potrava. Je to smrt. Krev je život. Krev je rodina. Krev nezničíš," zašeptala jsem a řízla se mečem přes zápěstí. Zápěstí jsem nabídla Rolandovi. Namočil špičku ukazováčku do krve a olízl ho. Pak si k mé krvi přičichl.
Byla jsem kamenná. Nedýchala jsem. Stála jsem jako solný sloup. „Dcero," zašeptal a chtěl se mě dotknout. Nedovolila jsem mu to. Špička meče se mu zabodla do měkké tkáně na krku.
Vytekla kapka krve. Usmála jsem se, ale pochybovala, že to byl příjemný úsměv. Byl to úsměv spíše ve stylu: pohni se a rozsekám tě na kousíčky. „To bych nedoporučovala. Nikdy, za žádných okolností se nedotýkej naštvané elfky ohně. Nebylo by to dobré pro tvoje zdraví."
Ruka se mi netřásla. Meč jsem držela volně ale pevně. Neměla jsem problém mu ublížit. „Byla jsi... milá. Před pár dny jsi byla jiná," obvinil mě.
„Ano. Teď jsem lepší."
„V čem lepší?" zeptal se a zatlačil krkem na meč. Nepohnula jsem se ani o kousíček. Jako socha. Uvnitř jsem byla stejně prázdná jako sochy. Najednou jsem neměla v sobě nic.
Tentokrát se mi po tváři rozlil šťastný úsměv. „Stala jsem se plnohodnotnou elfkou. Stala jsem se prázdnou, i když to není přesné. Nic necítím. Stala jsem se lepším zabijákem. Lepším elfem. Stala jsem se ohněm. Krví."
Nechápavě na mě zíral. Nikdo se nehýbal. „Proč?"
Povzdechla jsem si a sklonila meč. „Dlouhý příběh. Ale zasloužíš si ho... Zabila jsem svoji matku, abych zabránila válce. Zabila jsem část sebe – tu část, kterou jsem dostala od tebe. Zabila jsem v sobě city. S ohněm v těle jsem se narodila, ale nikdy ho plně neovládla. Zničila jsem tu část sebe, která měla city a naplnila ji ohněm, krví, vztekem.
Jsem jinou bytostí. A můj úkol je jasný. Musím se vrátit do Leniwe. Musím se postarat o les. Nikdo o něj nepečoval už skoro dvě stě let. Je na čase něco změnit. Je čas změnit svůj svět. Musím to napravit. Napravit všechna ta místa, která uvadala. Derivé. Skály. Jezero slz. Všechno jsou to místa elfů. Kdo se o ně postará, když ne já?
Chtěla jsem tě zabít, protože jsem byla plná vzteku. Plná nenávisti. A pořád jsem. Potřebuju klid. Klid od smrti. Pokoj od zloby."
Pokýval hlavou. „Kolik je ti let?"
„Dvacet sedm."
Zasmál se. „Jednou možná ovládneš svět."
„Jednou možná."
