Nechtěla jsem se vydat s Danielem a jím zvoleným doprovodem do šedé zóny. Bylo to nehostinné místo, kam bych nikdy nevzala malé dítě. V zóně jsem kdysi vyrůstala, proto mě chtěl Daniel s sebou. Znala jsem to tam jako svoje boty. Nebyl problém v tom, že jsem měla doprovodit Daniela a jeho partu idiotů. Problém byl v tom, že mi to zasahovalo do úkolu. Nechtěla jsem své plány posouvat. Daniel a jeho družina se měla vrátit do oslav Velké války.
Ne, neslavili jsme válku, slavili jsme její konec. Oslava byla můj úkol – svým způsobem. Nevěřila jsem, že se vrátíme do začátku oslav. V šedé zóně vždy nefunguje tak, jak si přejete. Proto jsem taky souhlasila. Potřebovala jsem Daniela na těch oslavách. Musela jsem zařídit, že všechno půjde jako po másle. Věděla jsem, že všechno bude problém, protože mi Roland ukázal cestu, kterou by se chtěli vydat.
S tou cestou jsem nesouhlasila. Měli jsme totiž projít kolem mého bývalého domova a potom kolem současného domova. To byly jen dva důvody, které jsem jim nehodlala sdělovat. Řekla jsem jen, že jsem znepokojena jejich volbou cesty. Nejsem já rozený diplomat?
Na hranici šedé zóny a Iris byl les, kterým jsme museli projít. Samozřejmě, že se mi skrz les jít nechtělo, ale co jsem měla dělat? Obejít les by trvalo celou věčnou a jiná cesta na místo, kam se chtěli dostat, nevedla. Museli jsme tedy jít přes les. „Jak dlouho nám to bude trvat?" Podívala jsem se k obloze. Blížila se bouře. Tyhle bouře byly dlouhé a plné blesků, což nevěstilo nic dobrého.
„Za dva dny jsme z lesa venku," oznámila jsem.
„Za dva dny? Nešlo by to dřív?"
„Šlo. Jen kdyby nebyla bouře." Kývla jsem směrem k severu, odkud se bouře táhla, mohla nás zasáhnout asi za hodinu možná dvě. Kývla jsem na družinu osmi bytostí na znamení, že mě mají následovat. První krok do lesa byl velmi nepříjemný, energie se mi otřela o tělo. Na rukou a krku mě štípala. Měla jsem chuť se poškrábat, odolala jsem. Po pár metrech se energie kolem mě rozptýlila a příjemně mě hladila. Poznala svoji dceru. Energie mě přivítala jako stará známá.
Na chvilku jsem se zastavila a počkala, až se kolem mě družina krále Daniela shromáždí. „První pravidlo," začala jsem, „Nic nezabijte, ničemu neubližte. Pravidlo číslo dva je jen doplněk pravidla jedna. Jestli něčemu ublížíte – nebo nedej Bože – zabijete, tak jste sami za sebe." Rozhodně jsem se nechtěla pouštět proti něčemu v tomhle lese. Ne, já měla rozum. Když chcete bojovat s králíky, co se mění v krokodýly nebo něco mnohem horšího, tak ať, ale mě do toho netahejte.
Dokonce ani jako malá jsem neměla potřebu ohrožovat les. Zničíš něco v lese a ono se ti to vrátí. Je nebezpečné zahrávat si s magickými místy jako je Žlutý les. Pojmenovaný byl po zakladatelce. Leni byla elfka ovládající... už vlastně ani nevím co. Asi to ani nebylo důležité. Jak jsem řekla, Leni byla elfka. Měla ty nejkrásnější vlasy a oči v barvě kanárkové žluté. Nikdy jsem si nedovedla představit, jak mohla vypadat. Takže... Leni založila město - spíše malinkou vesnici. Kolem později začaly růst stromy se žlutým listím, nikdo nevěděl, kde se tam najednou objevily, ale všichni věděli, že je budou ochraňovat.
Do vesnice se začali stěhovat elfové ze všech koutů světa. Z vesnice se tak stalo město a potom hlavní město pro všechny elfy. Během války se z toho stalo naše útočiště. Nakonec to bylo jediné město, ve kterém mohli elfové žít. Během Velké války bylo zapomenuto. Elfů je velmi málo, proto je město neobydlené.
Zpátky k lesu. Když Leni zemřela, vlila se její magie do stromů kolem lesa a vytvořilo se tak bezpečné místo. Les ochraňoval všechny, kteří patřili do města pojmenovaném na počest jeho zakladatelky – Leniwe. Znělo to strašně a po pár letech se tomu prostě začalo říkat Žlutý les a Město.
Já v Městě žila posledních sedm let. Moje rodina patřila k vládnoucím. Každá žena narozena v naší rodové linii měla schopnosti jednoho z živlů. Moje matka ovládala zemi. Já měla oheň. Myslím, že babička se narodila s vodou jako svým živlem, ale jistá si nejsem, protože zemřela dvě stě osm let před mým narozením a matka o ní moc nemluvila.
Čtyři domy ve Městě byly vytvořené pro naši rodinu. Já žila v tom uprostřed celého lesa. Byl vlastně vůbec prvním domem, který se postavil pro potřeby Ohnivé elfky. Dům pro Vodní elfku stál u řeky. Dům pro elkfu ovládající vzduch zničili za Velké války – nevím proč. A dům, ve kterém by měla žít moje matka, jsem nikdy nenašla.
Pomalu jsem procházela lesem a dávala si pozor na housenky buruguku, jsou totiž jedovaté a smrt je velmi pomalá. Byly to malinké housenky velikosti palce v nejrůznějších barvách. „Fuj!" uslyšela jsem, což mě donutilo se otočit. Daniel, který šel za mnou, se také otočil. Po jednom z naší družiny lezla housenka buruguku. To nebylo dobré. Housenky nekoušou lidi, vlkodlaky a ani nikoho jiného, jenže tohle byly jiné housenky.
„Nesmí tě kousnout."
„Proč?" zeptal se, vypadal v klidu, zatímco já panikařila. On umře a Daniel z toho bude vinit mě.
„Jsou jedovaté a na jejich jed není lék, zemřeš do dvanácti dnů na velké bolesti, nebo - což je asi lepší – vykrvácíš z očí uší a nosu za tři dny. Záleží na tom, jak bude tvoje tělo reagovat." Teď už začínal panikařit. Došla jsem k němu a usmála se. „Housenka buruguku, jsou roztomilé, někdo je v šedé zóně chová jako domácí mazlíčky." Tahle housenka byla jasně modrá se žlutými proužky, velké černé oči měla přes celou malinkou hlavičku. Byla nádherná, měla jsem, co dělat, abych na ni nezačala šišlat. Pohladila jsem ji po hřbetu, takže se stočila do klubíčka a vzala jsem ji do dlaně.
„Kdo je hezká housenka? No kdo? Maličká," šeptala jsem tomu klubíčku v mé dlani. Vlkodlaci se na mě dívali jako bych se zbláznila. Opatrně jsem položila to klubíčko na nejbližší list. Je děsivé, že něco tak malého je schopné zabít. Dál jsme pokračovali v klidu, nikdo nikoho nesnědl a nikdo nikam nespadl. Vedla jsem je přímo do Leniwe.
Čím blíž jsme byli města, tím více žlutých stromů nás obklopovalo. Zbývalo nám možná deset minut, než dojdeme na místo, kde se schováme před bouří, když se objevila klisna. Dva Danielovi muži natáhli luk. „Ne!" vykřikla jsem. Klisna se nelekla, zůstala tam stát a zírala na mě. Pak ke mně přiklusala a mně to došlo. „Ahoj, zlato," zašeptala jsem a pohladila klisnu po hlavě. Měla krásnou barvu – hnědou skoro až do ruda.
Skoro jsem si ji nepamatovala. „Skloňte zbraně," přikázala jsem ostře. Někteří vlkodlaci zavrčeli. Nelíbilo se jim, že rozkazuje žena a ještě k tomu taková, která má metr padesát a vypadá jako porcelánová panenka. Chlapi hold neradi poslouchají ženské.
Nikdo nevystřelil, takže jsem předpokládala, že jim Daniel pokynul, aby poslechli, protože já u nich neměla sebemenší autoritu. Koně jsem stále hladilo po hlavě, přitulila jsem se k němu. Chyběla mi. Tak dlouho jsem ji neviděla. „Jak se máš, Morello?" zeptala jsem se klisny a ona si odfrkla. Její jméno mi měkce sklouzlo ze rtů.
„Co by muži dali, aby slyšeli svoje jméno splynout z tvých rtů stejným způsobem," poznamenal smutně Daniel.
Ta věta, ten jeho pohled a ten hlas přímo volaly o škádlení. „Danieli," zašeptala jsem svůdně a usmála se, „co mi za to dáš?" Podíval se na mě tak, že mi úsměv zmizel ze rtů a musela jsem polknout. Strach mě zaplavil, když jsem se mu podívala do očí barvy jantaru. Jeho vlk – vnitřní bestie – byla blízko a já ho provokovala.
