Daniel odešel a nechal mě samotnou stát u stěny. Několik minut jsem se nepohnula. Přemýšlela jsem. Svět se mi hroutil před očima. Znovu se chystala válka. Já musela splnit jeden úkol. Nechtěla jsem to udělat. Sesunula jsem se podél zdi. Slzy mi stékaly po tvářích. Nemilovala jsem Daniela. Dokonce jsem k němu nechovala ani moc velkou náklonnost. Nechtěla jsem válku.
Konečně mi došlo, že můj život ovládala moje matka. Ona rozhodovala o všem, co jsem kdy udělala. Dokonce i můj úkol byl z její hlavy, dokonce i válka byla její nápad. Moje matka.
Nechápala jsem, že mi to došlo tak pozdě. Všechny moje myšlenky byly vlastně myšlenkami mojí drahé matky. A abych na tohle přišla, musel mě opustit král vlkodlaků, po kterém jsem ani moc netoužila. Bylo to jako by mi z očí spadly brýle a já svět viděla jasně.
Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Tohle bylo zbytečné. Nemohla jsem zrovna teď přemýšlet, co udělám. Musela jsem se dát dohromady a vzít Daniela, Rolanda a toho třetího vlkodlaka, jehož jméno jsem si nepamatovala. Jediné, co jsem teď potřebovala, byla láhev alkoholu. Velká láhev alkoholu.
Žádnou láhev alkoholu jsem neměla, takže jsem si jenom oblékla kalhoty, halenu a přes to si přehodila svůj plášť. Luk jsem nechala zmizet a vydala se hledat vlkodlaky. Bouře už přešla, ale několik stromů mělo vytrhané kořeny nebo byly v půli zlomené. Večer to musela být síla. Celkem jsem byla ráda, že jsem byla mimo.
Na náměstí už stáli vlkodlaci, teda jeden seděl. „Připraveni?" zeptala jsem se a ani se na Daniela nepodívala. Daniel něco zachrčel, Roland se vědoucně smál a ten-jehož-jméno-si-nepamatuju se šklebil. Nějak jsem se dneska necítila na cokoli. Chtěla jsem si zalézt do postele a schovávat se pod peřinou. To jsem ale udělat nemohla.
Moje jediná možnost byla vypnout. Vypnula jsem svoje emoce, svoje vnímaní a zapnula autopilota. Možná na mě mluvili, ale já je neposlouchala. Bylo to trošku jako je ignorovat jen o moc efektivnější. Nemělo cenu se zatěžovat Danielem a včerejším večerem. Nemělo cenu přemýšlet vůbec nad ničím, ale stejně mi v hlavě vrtala spousta otázek. Co se stalo v noci? Proč mi nikdy nedošlo, že mě moje matka ovládá? Splním svůj úkol nebo mě moje matka zabije a udělá to za mě? Zabije mě, když splním úkol? Vážně to udělá? Vážně jsem byla tak blbá, naivní, ubohá hlupačka?
Procházela jsem elfím městem a nevěnovala pozornost vlkodlaků. Bylo mi jedno, jestli jdou za mnou. Dneska mi bylo všechno jedno. Můj jediný cíl byl odvést Daniela a jeho partičku na hrad Surtesey v šedé zóně. Nevěděla jsem, co přesně se tam bude dít, ale měla jsem tušení. A doufala jsem, že se mýlím, protože předstoupit před Radu.
Byli to vlastně nejsilnější vůdci. Dominik, Daniel, Shane a Christopher. Věděla jsem, taky že musí přijít s poradcem. Začala jsem se obávat, že Danielovým poradcem budu já.
Cesta neubíhala podle mých představ, takže jsem přidala do kroku. K hradu Surtesey jsme dorazili s hodinovým předstihem. Byla jsem naštvaná a uražená. Naštvaná na sebe kvůli tomu, že jsem nepoznala, jak se mnou matka vždycky manipulovala. Uražená kvůli Danielovi. Nemohla jsem se chovat jako malé děcko. Musela jsem se vzpamatovat.
Celou cestu jsem přemýšlela. Trvalo mi to, ale dospěla jsem k rozhodnutí. „Jsme tady," prohlásila jsem spíše pro sebe, protože ostatní neposlouchali. „Dál nejdu," řekla jsem rozhodně.
Daniel mě surově popadl za paži. „To teda jdeš!" táhl mě za sebou, vzpírala jsem se, zarývala paty do země. Bylo mi to houby platné. Proti Danielovi jsem neměla šanci. Skuhrala jsem, vzpouzela se, ječela jsem, škrábala. Nepomohlo to.
