Tohle se mi stalo poprvé a doufám, že naposled. Byla jsem rudá vzteky. On mě zamkl do klece! Přísahala jsem pomstu. Jeden egoistický vlkodlak mě hodil do klece o rozloze dvakrát dva metry. Visela jsem – klec visela – asi tři metry nad zemí, což mi nedělalo dobře. Nikdy jsem neměla ráda výšky. Na světě pobíhaly tisíce vlkodlaků a jeden z těch maniaků se rozhodne, že budu jeho družkou. Hajzl!
Nenáviděla jsem Dominika. „Mně se neříká ne, holčičko." Chtěla jsem ho zabít a rozsekat na malinkaté kousky, ale železná klec mi v tom bránila. Toužila jsem po krvi toho parchanta. Já se nechtěla stát družkou nějakého psychopata.
Dominik byl neskutečný idiot. Když říkám ne, myslím sakra NE! „Ještě budeš prosit, abys se mnou mohla sdílet lože." Až začnou lidi v pekle bruslit! A taky jsem mu tohle řekla, a proto mě zavřel do téhle klece. Jednou za den za mnou přijde a hustí do mě ty svoje kecy. Nejraději bych ho uškrtila.
Železná klec mi nedělala vůbec dobře. Cítila jsem se slabá. Vlkodlaci nesnášeli stříbro, upíři zase dřevo jasanu a já železo. Pořád jsem chodila, i když mi to vysávalo síly. Byla to moje hloupost, že mě sem zavřeli. Neměla jsem sem totiž chodit.
Vysvětlím. Ráno vstanu, řeknu si, že je moc hezky na to, abych se podívala na trhy v Eris. Zrovna narazím na Nikiho vojáky, kteří mě poznají a chtějí zatknout. Jednou nebo dvakrát jsem zabila někoho z jejich řad. Samozřejmě jsem se pokusila o útěk, ale v davu mi byl celkem houby platný a musela jsem změnit strategii. Po deseti minutách kličkování v uličkách města Alden mě zatkli. Jeden voják mě dost připomínek k mému vzhledu, a když se mi pokusil sundat kapuci pláště, zlomila jsem mu nos... ruku, dvě žebra a klíční kost.
Potom mě dovedli k jejich králi. Tedy k Nikimu. Řekl, že jsem moc hezká na to, aby mě nechal popravit. Naštěstí ho nenapadlo mi odhrnout vlasy a zkontrolovat uši. Takhle si myslel, že jsem víla.
Nevím, jak ho napadlo mě strčit do klece. Pak mi oznámil, že se stanu jeho družkou. A teď víte všechno.
Vzali mi všechny moje zbraně. Můj luk a očarovaný toulec plný šípů. Naštěstí mi nechali můj plášť, takže jsem v něm byla schovaná. Kapuci jsem měl přehozenou přes hlavu, nebylo mi vidět do obličeje, což byl taky účel.
„Ach, tady tě mám, krásko," zavolal Dominik a moje klec se pomalu houpala dolů. Chtělo se mi z toho pohybu zvracet. Musela jsem se chytit železných tyčí klece, abych udržela rovnováhu. Spálila jsem si dlaně.
Klec se otevřela a Dominik mi pokynul, abych vylezla. „Na to zapomeň," odsekla jsem.
„Holčička si chce hrát?" zabroukal.
„Ne." Hlas jsem měla tvrdý. Všechno co jsem uměla, mě naučila matka. Naučila mě, jak zacházet s lidmi. Taky mi ukázala spoustu zajímavých triků, jak se z něčeho vymluvit. Teď jsem na všechny její lekce zapomněla. To nevypadalo dobře.
Dominik ztrácel trpělivost. Byl rychlý. Moc rychlý. Chytil mě pod krkem a zvedl mě pár centimetrů nad zem. „Dal jsem ti na výběr, Srdíčko, ale tys neměla pochopení." Hlas měl silný a přísný, jako by poučoval dítě o tom, co smí a co ne. Zalapala jsem po dechu. Svýma rukama jsem chytla tu jeho a pokusila se ji odtáhnout od svého krku. Nepodařilo se mi to. „Tss," zasyčel Dominik a pustil mě.
Spadla jsem na kolena a lapala po dechu. Ten hajzl počkal, až vstanu a pak mě pevně sevřel v náručí. Nemohla jsem pohnout rukama. Byla jsem zesláblá z železa, které bylo kolem mě. Strhl mi kapuci a chytil mě za bradu, abych nemohla pohnout hlavou. Dravě sklonil hlavu a kousnul mě do krku. Vykřikla jsem. Krev stékala do jeho úst. Chtělo se mi zvracet. Kolena se mi podlomila.
