Slunce svítili do oken pokoje. Já už nespala, takže mě to nevzbudilo. Seděla jsem na posteli a vymýšlela různé strategie, přemýšlela jsem, jak zabít. Jak zabít vlastní matku. V tomhle jsem si nedůvěřovala, nevěřila jsem, že ji dokážu chladnokrevně zabít. Neměla mě ráda, nikdy mi neřekla nic hezkého, celý život se mnou jednala jako s hloupou a podřadnou. Přesto to byla moje vlastní matka. Nenáviděla jsem ji, ale byla to moje matka.
Dokázala bych ji zabít? Odpověď se mi naskytnula, když jsem se podívala z okna. Tenhle svět nesměl být zničen. Byl nádherný, přes všechny chyby, které měli bytosti na tomto světě, byl svět sám o sobě nádherný. Kdo by mohl nechat zničit lesy a louky? Kdo by chtěl znečistit vody krví? Kdo by chtěl nechat hnít těla mrtvol všude kolem? Kdo? Kdo?! KDO?!
Aretha. Moje matka. Bohyně smrti.
Jak někoho takového zabijete? Zatímco moje hlava byla plná hrůzy a strachu, moje tělo bylo klidné, moje srdce bylo prázdné. Báječný pocit. Někdy je lepší nic necítit, vzdát se všech emocí a jít dál, nezastavovat se. Tuhle prázdnotu jsem využívala jen při zabíjení. Teď jsem se chystala zabít svoji vlastní matku Krev, která tvořila moji krev.
Velmi dlouho jsem nevycházela z hradu, ale když se tak stalo, vypadala jsem jako správná Bohyně pomsty. Luk jsem volně držela v ruce, toulec s šípy mi visel na zádech, vlasy rudé jako ty nejtemnější plameny pekla mi vlály ve větru. A oči i za dne vrhaly stíny na postavy kolem mě. Takhle skvěle jsem se necítila už dlouho.
„Jdeme?" Hlas mi zněl lehce a vesele, což bylo dost podivné, protože jsem se chystala vraždit.
Roland se zasmál. „Lidé zabíjí pro svoji rodinu. Vlci zabíjí pro potravu. Upíři vraždí jedině pro vzrušení z lovu. Víly jsou schopné někoho zničit jenom pro radost. Trpaslíci se rvou pro svoji čest. Pro co zabíjíš ty? Pro koho zabiješ svoji matku? Proč to chceš udělat?" Na někoho, kdo se pořád smál, byl vážně moc chytrý. Nedělal pravou ruku Danielovi jen tak pro nic za nic.
Zastavila jsem se, moje nohy doslova přimrzly na místě. Měl pravdu. Pro koho zabíjím. Proč? Pro co? „Zabiju ji pro sebe. Pro svoji svobodu duše. Pro nic jiného." Nebyla to pravda a vlkodlakům lhát nemůžete, můžete lhát jenom sami sobě.
No, některé věci jsem si musela dát dohromady. Možná i svůj osobní život, který jsem neměla. V mém životě byla spousta proměnných. Jen jediná věc byla jistá. Smrt. S tou se nedalo obchodovat, ta se nedala prodat. Se smrtí jste nemohli smlouvat, nemohli jste ji podplatit. Jistou věcí byla moje smrt.
Jo, já a smrt jsme byly kamarádky. Neberte to špatně, ale mojí jedinou nadějí bylo zničení mé matky. A to nebylo jenom tak. Buď zemřu já, moje matka zabije Daniela a započne válka, nebo zemřu já i Aretha, válka nikdy nevypukne a všichni budou žít šťastně až do smrti. Jiné možnosti neexistovali.
Jiné možnosti jsem neviděla.
Cesta mi unikala pomalu. Celou dobu jsem přemýšlela, myslela na to. Moje mysl byla zaměstnána mnohem důležitějšími věcmi, takže jsem si nevšimla, že ke mně přicválala Morella. Teprve až do mě strčila, tak jsem ji zaregistrovala. „Ahoj, zlato." Pohladila jsem ji po hlavě. Líbil se mi pocit z toho doteku, její srst byla příjemná na dotyk a já se tomu na chvilku úplně oddala.
Měla jsem ráda zvířata, měla jsem je mnohem radši než lidi, vlkodlaky, upíry, víly a trpaslíky. Pomalu jsem hladila svoji klisnu a šeptem s ní mluvila. „Co tady děláš, maličká?" zeptala jsem se jí a ona jenom pokývala hlavou a zadusala předními kopyty. Odpověď byla tedy jasná – přišla mi pomoct.
