Prošli jsme přes stěnu energie, která chránila Město. Vrátila jsem se domů, tam kam jsem taky patřila. Ach, ty pocity se nedaly popsat. Energie Města se mi příjemně otírala o pokožku jako měkká deka nebo kožíšek kočky. Chtělo se mi plakat. Chtělo se mi vrnět jako kočce. Ach, jak ráda jsem se vrátila.
Naklonila jsem hlavu na stranu, vlasy mi sjely po zádech. Bylo mi skvěle, dokud nezahřměl hrom. Nadskočila jsem. Nesnášela jsem bouřku a bouřka neměla ráda mě. „Snad se nebojíš?" dobíral si mě Daniel. Bála jsem se. Jenže vlkodlakovi nemůžete lhát, jsou schopni sledovat reakce těla. Dýchání můžete ovlivnit, ale pokud nejste vážně dobří, nedokážete ovlivnit tlukot svého srdce. Já tlukot nedokázala ovládat, tak jsem Danielovu poznámku prostě přešla a věnovala se jiným věcem.
Chtěla jsem se věnovat jiným věcem. Třeba svojí posteli. Prvním znakem, že tu nejsme sami, byl kůň. Ne moje drahá Morella, ale jiný kůň. Přesněji hřebec. Dalším znakem byly dva šípy, které se zabodly do hrudí vlkodlaků. Nestačila jsem reagovat, byla jsem daleko od skupiny, která následovala svého krále. „Odejděte! Nejste tady vítáni!" zahřměl hlas.
„Atolsi?" zavolala jsem.
„Maeve?" ozvalo se odněkud ze stromů. Luk a šípy jsem měla připravené. Byla jsem připravena vystřelit, ne zabít ale vystřelit. „Mae?"
„Zabil jsi dva vlkodlaky pod mojí ochranou!" zaječela jsem. Šípy elfů jsou očarované, dokážou zabít skoro kohokoli. Já slíbila, že je provedu žlutým lesem, slíbila jsem, že je dovedu na nějaké setkání a dva Danielovi vlci zemřeli. Král bude chtít život za svoje vlkodlaky. Atolse jsem měla celkem ráda, nebyli jsme sice zrovna nejlepší přátelé, ale nechtěla jsem ho vidět mrtvého.
Šustění listí mi prozradilo, že Atols seskočil ze stromu. Já byla ozbrojená – lukem. Daniel a jeho parta měli svoje zuby a drápy. Elf se vynořil zpoza domů. Všechno se seběhlo moc rychle. Tři vlkodlaci se proměnili. Skočili po Atolsovi, moje reakce byla okamžitá. První šíp proletěl hlavou nejbližšího vlkodlaka, Atols mečem setnul hlavu dalšímu vlkovi. Třetí vlk byl chytřejší, skočil po mně. Vystřelila jsem tři šípy a doufala, že neminu. Černého vlka jsem trefila při skoku, takže dopadl na mě. Spadla jsem na záda a vlk ležel na mě.
Bolelo to, bylo těžké se nadechnout. „Pomůže mi někdo?" zeptala jsem se. Tělo mrtvého vlka mi tlačilo na hrudník, takže jsem se začala dusit. Daniel ze mě sundal vlkodlaka a pomohl m na nohy. Trvalo mi, než jsem zhodnotila situaci. Daniel a jeho zbylí vlci stáli kolem, vrčeli, ale nezasahovali. „Proč nebráníš svoje lidi?" zeptala jsem se krále, pokorně jsem při tom sklonila hlavu.
Daniel zavrčel. Všechny moje instinkty na mě křičely. Jenže tentokrát nechtěly útěk, chtěly boj. „Když si to zasloužili," poznamenal a já to nechápala. „Tohle je váš svět." Teď už mi to došlo. Přivedla jsem je do svého světa, do mého domova a oni – jeho podřízení – to nechápali. Daniel ano. Respektoval mě i Atolse. Atols bránil svoje území, místo kde bydlel. Já bránila Atolse a sebe, protože to bylo správné. Bránit své lidi.
Ach, Danieli, ach. Jen kdybys věděl, jak moc tě obdivuju. Udělala jsem jedinou věc, kterou jsem mohla. Sklonila jsem hlavu, odhrnula si rukou vlasy, abych odhalila krk a ucho. Luk jsem upustila na zem „Cerunne," zašeptala jsem.
„Nikdy bych neuvěřil, že uvidím naši malou Mae pokleknout."
„Ty buď zticha!" Atols byl svéhlavý a vždycky se mnou měl problém. Možná proto, že moje matka vycvičila i ho. Vycvičila ho stejným způsobem jako mě a já byla prostě lepší, což nedokázal překousnout. Nedokázal se přenést přes to, že jsem prostě mnohem lepší. Vždycky jsme mezi sebou udržovali jakousi dohodu. Neublížíme si navzájem, pomůžeme si, ale tím to končilo.
„Nerozkazuj mi, zlatíčko, nejsi moje královna a nejsi ani tvoje matka - "
„Díky bohu," povzdechla jsem si.
„Nepřerušuj mě! Jsi obyčejná malá coura!"
„To už jsem někde slyšela." Jo, něco velmi podobného mi řekl Dominik. Nevadilo mi to. Sralo mě to.
„Budeš už držet hubu?" zeptala jsem se s namířeným lukem. Byla jsem ozbrojená a pořádně naštvaná, což je nebezpečná kombinace.
„Ne!" zaječel Atols, byl jako malá holka. Ječel a bouchal kolem sebe pěstičkami. Možná by mi přišel roztomilý, kdybych ho tolik nesnášela. „Jsi stejná jako Aretha! Jsi stejná! Ona z tebe udělala dokonalého vraha bez citů, stala ses její kopií." Ze řvaní přešel do výhružného šepotu, i když mi nevyhrožoval, znělo to jako kletby, odsouzení a pohrdání. „Nikdy ses neměla narodit. Teď se pakuješ s vlkodlaky a přivedla jsi je do Leniwe. Jsi obyčejná zrádkyně." Poslouchalo se mi to docela dobře, protože jeho slova přikrmovala můj vztek. Zhluboka jsem dýchala a udělala to jediné, co mi šlo. Vypnula jsem. Přestala jsem poslouchat ty urážky, přestala jsem vnímat své okolí a nezbylo nic víc než vztek. Žhnoucí vztek, žhavé uhlíky hněvu – všechno to ve mně hořelo.
Dosáhla jsem bodu, ze kterého není návratu – podle mojí drahé matky Arethy. Kůže se mi zahřívala, oči rozhořely skoro až bílým plamenem. Luk v mých rukou zvýšil svou teplotu a šíp vzplál. Oheň v mém těle chtěl ven, chtěl krev a já věděla, že mu to neupřu. „Tvoje matka z tebe udělala zrůdu, udělala z tebe úkladného zabijáka, který nic necítí ke svým obětem. Jsi zplozenkyní pekla, nikdy ses neměla objevit na tomhle světě, a už vůbec ne jako elfka. Tuhle čest si nezasloužíš, nezasloužíš si být jednou z nás, špinavá děvko! Šukáš s vlky a bereš je do našeho světa, kam nepatří."
„Zachránila jsem tě před vlky. Je škoda tě teď zabít, ale nedáváš mi na výběr." Hlas mi zněl klidně a vyrovnaně, jenže pod tím vším hořel, hořel vztekem a nenávistí. Mezi mými lidmi – elfy – mě vždycky odsuzovali. Neměla jsem se narodit, byla jsem chyba a moje matka mě na to nikdy nenechala zapomenout. Nepromarnila žádnou příležitost mi připomenout, že jsem jen chyba, jen nehoda, jen přebytečná věc. Ona – nejlepší z elfů, elfka vládnoucí přírodě – totiž nemohla překousnout, že se vyspala s vlkodlakem. Svoji podstatu jsem získala po matce a po otci jsem zdědila křivky. Vím, že to zní divně, ale všechny elfky jsou krásné, štíhlé, vysoké, bez prsou a boků. Já byla malá, prsatá a bokatá.
„Máš stejný pohled v očích jako Aretha. Ten prázdný pohled slibující krev, bolest a smrt. Kdybys nežhnula jako plamen, řekl bych, že jsi její dvojče."
„Neberu to jako poklonu. Beru to jako urážku." To byla poslední věta, kterou slyšel. Nevystřelila jsem, ne, tu radost bych mu neudělala. Místo toho jsem povolala svoji magii, která zde měla svoje kořeny. Tady se narodily první elfky živlů.
Magie se ve mně vzedmula a vyšlehla ze mě jako přílivová vlna. Spálila jsem Atolse, pokoušel se mi bránit vlastní magií, ale já byla silnější. Se mnou ani nehnulo, že jsem zabila miláčka mé matky. Nic. Ve mně bylo prázdno. Nic. Pusto. Hluboká studna. „Připomeňte mi, abych ji nikdy nenaštval."
Z Atolse zbyla jen hromádka popela a mě příšerně bolela hlava, to znamenalo, že ráno mi bude strašně blbě. Ráno budu zvracet, budou mě bolet klouby a vypadat strašně. Jak Daniel trefně poznamenal, vypadám jako porcelánová panenka a jsem strašně roztomilá. Většinou se nemusím starat o svůj vzhled, vstanu a nemusím se zajímat, jestli jsou moje vlasy dokonalé a moje pleť září – prostě jsem vypadala skvěle při všech příležitostech. Zítra ráno budu nepoužitelná.
Ignorovala jsem tři vlkodlaky kolem mě a rozběhla se ke svému domu.
8"28Vy7
