Dívku i vojáka jsme s Rolandem dopravili do hradu. Nebylo to nic snadného. Ten lidský červ se neustále pokoušel utéct a škubal sebou jako ryba na suchu. Schytal ode mě dva další šípy, než jsme se dostali na nádvoří a další dostal v předsálí velkého přijímacího sálu. Na mě nekoukejte, já ten název nevymyslela!
Roland mě pověřil hlídáním víly a toho slizkého člověka. Nelíbilo se mi to, ale co jsem měla dělat. Dělala jsem chůvu pět století staré víle, jednomu lidskému červovi a nějaký strážný zase dělal chůvu mně. Asi se báli, že vezmu dráhu někam daleko. Jenže mám úkol, který musím splnit, takže žádné utíkání další tři týdny. No, musím přiznat, že už mě útěk napadl, ale za denního světla jsem měla minimální šanci. Byla jsem dobrá, ale ne nejlepší. U brány hradu by mě chytili a dotáhli zpátky k Danielovi.
Z velkých dubových dveří vyšel malý podsaditý mužík s velkou holí. Velmi malý mužík. Trpaslík. Trpaslíka jsem dlouho neviděla, byli vzácní. Byli to hrdinové. Ve většině pohádek jsou trpaslíci zlí, pomstychtiví, škaredí, smradlaví, nevychovaní a úlisní. Pohádky nebyly daleko od pravdy. Jen byli urážliví a nebyli smradlaví.
Trpaslík bouchl holí o zem. „Předstupte!" zařval, až se otřáslo celé předsálí. Úchvatný! Nikdy jsem netušila, jaký mají trpaslíci hluboký hlas. Byl celkem roztomilý, když jste opomenuli jeho meč u pasu, nůž v botě a sekeru připevněnou na zádech. Byla jsem větší než on, což bylo pro mě uspokojující. Nepotkala jsem moc menších lidí.
„Kdo má předstoupit?" zeptala jsem se.
Trpaslíci jsou výbušní. „Obryně! Myslíš si, že si na mě můžeš dovolovat, když máš tak dva metry?! Vy vysocí lidi si dovolujete k malým jako já! Jste neuctiví!" Poprvé mě někdo nazval obryní a to u mě vyvolalo úsměv, který jsem ukryla, abych ho nenaštvala.
Poklonila jsem se. „Je mi to moc líto, princi hory, moc se omlouvám. Nechtěla jsem být neuctivá, je mi to líto. Jen... Kdo má tedy předstoupit? Já? Ten lidský červ? Nebo snad ta víla?" Jo, uměla jsem být milá a příjemná a uctivá... občas.
„Ta víla a ten červ." Už byl klidný. Ještě jednou jsem se poklonila a pokynula jmenovaným do sálu.
Osaměla jsem. Sice si se mnou ani předtím nikdo nepovídal, ale teď jsem neměla ani žádný úkol, takže jsem se začala nudit. Nuda a já nejsme zrovna nejlepší přátelé. Začala jsem se procházet po malém sále, dívala se na obrazy a zbraně. Nebylo to moc zajímavé. „Jak se jmenuješ?" zeptal se mě trpaslík. Jeho hlas byl... dejme tomu že zněl nepříjemně.
Napadlo mě, že neodpovím. Pak mi to ale přišlo nezdvořilé, takže jsem mu prozradila své jméno. Trpaslíci byli jedni z mála fae, kterým se dalo věřit. Vílám jste nemohli věřit nos mezi očima, obři byli primitivové, ale lhali, jak jen to šlo. Elfům jste taky nemohli věřit. Byli jsme jedni z fae, takže mluvit s námi bylo ošidné, ale čím mladší fae, tím míň tíhl k tradicím. Já tradice nectila, neměla jsem k tomu důvod. Elfů bylo málo, nedodržovali jsme žádné tradice už od Velké války.
Trpaslík se o mě už dál nezajímal, když znal mé jméno.
„Předstup!"
„Já?" zeptala jsem se s úsměvem, který mi nikdo neoplatil. Nevadí. Vstoupila jsem do sálu. První co mě zaujalo, byla mrtvola ležící v kaluži krve. Chyběla mu půlka hlavy. Nevypadal moc šťastně. Chudinka maličká. „Kdo mu urazil palici?" zeptala jsem se a rozšířila svůj úsměv.
„Nevěděl jsem, že ženy jsou tak morbidní," poznamenal Roland.
Zvážněla jsem, nasadila jsem tvrdou masku. „Záleží na okolnostech." Podívala jsem se Rolandovi zpříma do očí a ani na chvíli nezaváhala. Pak jsem se otočila k víle a vysmekla jsem jí pukrle. „Víš, proč ženy neválčí, Rolande? Ne?" Tohle moje matka milovala – já taky. Podle legend mé rasy ženy nesměly do žádných válek. Nikdy, neexistovaly výjimky. Žena – elfka – nalezena na bitevním poli po boku mužů, byla zabita. Neměli slitování. Jenže názor se jednou musel změnit, a taky se stalo. Začala Velká válka a ženy se přidaly k mužům. Bojovali společně bok po boku. Jenže ženy viděly umírat své muže, své bratry a sestry, své děti... Láska mezi matkou a jejím dítětem je silná, je to nejsilnější pouto na světě. Jedna z nás uviděla, jak zabili jejího syna. Zbláznila se. Povraždila půlku armády a bylo jí to málo, toužila po krvi vrahů svého syna. Nebyla jediná, které se tohle stalo, ale byla nejznámější. Idril. Musela být zabita vlastními lidmi, jinak by zničila svět. Neznáme slitování, pokud jde o naše milované. Jsme nebezpečné, když nám způsobíte jizvy na srdci. Zapamatujte si to.
