Nechtěla jsem se svojí matkou bojovat někde poblíž města nebo Citadely. Potřebovala jsem odlehlé místo, kde nic nebylo. Chtěla se vyhnout nehodám, jako třeba vypálení města nebo zabití kolemjdoucích.
Ponořila jsem se do své hlavy a vyslala k matce myšlenku. „Před soumrakem tam kde se setkávají skály a řeka."
Odpovědi se mi dostalo okamžitě. „Jak si přeješ, Maeve."
Cestu jsem si stále pamatovala. Bylo to už tak dlouho. Jakmile jsem přijela ke Skalám, překvapilo mě, že se to tam vůbec nezměnilo. Černé břidlicové skály se tyčily do nebe a vrhaly stín na širokou řeku, která se kroutila pod skalami.
Bylo to nádherné a temné místo. Stíny skal se táhly až ke vzdálenému lesu. Nejvyšší skály na světě. Vznikly magicky, jak jinak.
Legenda vypráví, že jednu víle při cestování od města k městu napadli zrovna na tomto místě. Nikdo nevěděl, že byla těhotná. Při přepadení o to dítě přišla. Žádný příběh neříká nic konkrétního.
Víla byla tak zdrcená, že začala plakat. Plakala dlouho a vznikla řeka. Rozbouřená voda zabila každého, kdo do ní vstoupil. To jí nestačilo. Svůj hněv vlila do země a vnikly skály – černé jako její zlost.
Byla to jen legenda. Hezká legenda, ale pořád jenom pohádka pro děti. „Vždycky se ti tady líbilo, nechápala jsem proč."
Její přítomnost mě nevyděsila. Čekala jsem ji. „Ano."
„Víš, že ta víla ty skály nestvořila, že jo?" Věděla, na co jsem myslela. „Chceš znát ten skutečný příběh?"
„Ano, ráda bych."
Povzdechla si a posadila se do trávy. Teď nás nečekal souboj. „Kdysi tady byla vesnice. Jednou se tímhle údolím prohnala bouře. Nic tady nezůstalo. Všichni zemřeli, všechno zmizelo. Jeden elf tady měl svoji milovanou. Člověka. Miloval ji nadevše.
Když to zjistil, jeho vztek vzedmul hladinu vody v jezeře, které je dnes pouští. Sám se sem vydal, aby zde bydlel. Jeho vztek nakazil tuhle zemi. Během jeho života zde vyrostly tyhle černé skály – stejně temné jako jeho smutek.
Když umíral, plakal pro svoji milovanou. Zemřel sice o hodně staletí později než ona, ale stále pro ni plakal. Z jeho posledních slz se stal potůček, potom říčka, následně říčka a nakonec se z tohohle stala tahle rozbouřená řeka.
Řekla bych, že země nasála jeho smutek a žal. Ty hory jsou každým dnem, týdnem, rokem větší a řeka je stále prudší, nestálejší a širší."
Povzdechla jsem si a lehla si do trávy. „Nádherný příběh."
Elfové byly ze všech bytostí nejvíce spjaty se zemí, proto většinu magických míst vytvořili právě oni. Zahrada Derivé je tím důkazem. Tam byla pohřbena těla všech mrtvých elfů z Velké války. Tady země nasála pocity nešťastného elfa. A ani nechtějte vědět, jak vzniklo Jezero slz.
„Promluvme si," navrhla jsem.
„Měly bychom si promluvit, než se pokusíme navzájem zabít." Přikývla jsem. Měla pravdu. „Nevím, jak začít. Možná tvým otcem."
Překvapeně jsem zamrkala. Moc jsem toho nevěděla a chtěla jsem se něco dozvědět. Nečekala bych, že vytáhne tohle téma. „Dobrá. Začneme mým otcem."
„Bylo skoro po válce, v některých městech se ještě vedly boje, ale velká města už měla určené vůdce a stranu. Měla jsem za úkol zabít jednoho vojevůdce, vyvraždil skoro celou vesnici elfů!
