Dívka ohně [X]

2. ★

Nastupuji do přeplněného autobusu s plnými tašky s nákupem, který jsem nazvala Nákup poslední záchrany. Obsahoval sladkosti, pár energy drinků, chipsy a podobné věci a aby se neřeklo taky pár salámů, sýrů, jogurtů, čokoládové zmrzliny a rohlíků do naší lednice.

Těsnila jsem se mezi tlustým staroušem, páchnoucím potem a ocelí a kosnatou ženou, které jsem mohla vidět až do žaludku s jejím vyzývavým oblečením. Dělalo se mi špatně, ale ta zkrácená cesta za to stála. Kdo by se tahal se dvěmi obřími taškami, přeplněnými až po okraj, téměř kilometr cesty? Nikdo, kdo by věděl, že by si cestu mohl ukrátit o polovinu času jízdou autobusem.

Když autobus dojel k mé zastávce, zel prázdnotou. S tichým pobrukováním vylezu ven a ujdu těch posledních minut cesty pěšky. Přičemž nemyslím na nic jiného než na dobrý film a postel s popcornem.

Náš baráček je pro tentokrát prázdný. Vlastně není. Ten podělaný fracek by měl mít jménem všech bohů položenou hlavu na špalku, protože jsem měla pocit, že pokud neodfrčí, brzo mu jí setnu.

„Koukám, že máš dneska chuť se dívat na filmy, ten popcorn se nedá přehlédnout,“ nevinně zamrká svýma štěněčíma očima.

„Jak si se sem proboha dostal?“ vyjedu na něj. „Nebo víš co? Neříkej mi to a vypadni stejnou cestou, jakou jsi přišel.“

„Jenže já se ztratil,“ jeho štěněčí oči mě teď spíš víc rozzuřily, než dostaly do kolen. Taky jsem stála dost blízko šuplíku s příbory a hlavně nabroušenými noži.

„Varuji tě ještě jednou, vypadni z mýho baráku, nebo skončíš zle,“ zavrčím.

Jen se potměšile usměje a zamíří ke mně. „Přece by ses nevztekala...“

Má tu smůlu, že mám rychlý reflexy. Dupnu mu na nohu a obrátím se k němu tak, že mu 'omylem' nakopnu jeho nádobíčko. Se zaúpěním se svalí na zem, kde si bolestivě tiskne rozkrok.

„Ještě jednou narušíš můj osobní prostor, bude tě to stát tvoje budoucí děti,“ hravě vytáhnu čokoládu a rozbalím ji. „Nevím jak ty, potomku samotného Ďábla bez mozku, ale já si dám čokoládu,“ zakousnu se do tabulky.

S těmito slovy popadnu tašky a klidným elegantním krokem si to vycupitám do svého pokoje. Po několika filmech se mi začnou klížit oči, a tak se propadám do neklidných snů, kde mě honí tisíce ohnivých jednorožců na jejichž hřbetech sedí tisíce Lekronů.

~ · ~

Probouzím se zpocená a udýchaná v půl pátý ráno. Je mi jasný, že už neusnu, a tak se vydám se svými chlupatými bačkorkami do kuchyně. Sejdu schody docela v pořádku, což se mi zdá podezřelé, protože obvykle zakopnu o poslední vystouplejší schod.

Jak očekávám, vrátí se mi to v podobě ukopnutého palce. Nadávky plivám jako rozzuřená dračice. K lednici se dostávám jako postižená. Půl minuty rozespale zírám do téměř prázdné lednice. Se zavrčením ji zavřu a otevírám mrazák. Nenapadne mě ovšem, že ten mrazák bude naplněný k prasknutí. Nemilosrdně se na mě vysype celý jeho obsah.

Tentokrát už vybuchnu vzteky. Vztekle házím zmrzlé věci do mrazáku. Jediné, co si nechám, je extra velká čokoládová zmrzlina na zchlazení nervů. Zhluboka se nadechnu a otočím se s tím, že si půjdu sednout ke stolu. Pohled se mi však stočí na rozespalého Lekrona, jenom v kraťasech, jeho vypracovanou hruď a... Zrudnu, nad čím to sakra přemýšlím?

„Co tady u všech divokých lejn děláš?“ vyjedu na něj rozzlobeně.

„Bydlím tu,“ zívne.

„A to jako od kdy?“

„Od včera.“

„Ty pitomče, co to zatraceně plácáš? Hejbni svým zadkem, spakuj si všech šest švestek a vypadni,“ zavrčím.

„Ty zase zavři svoji klapačku a dávej bacha na svojí zmrzku, roztává se ti pod tvým plamínkem,“ podotkne pobaveně.

Co to plácá? Podívám se na zmrzlinu, kterou do téhle chvíle držím. Z mých prstů šlehá malý nezbedný plamínek. Zavřísknu, kruci, jak jsem si sakra mohla podpálit ruce? Moje ruce urychleně skončí pod proudem studené vody, kde plameny uhasnou, zatímco moje zmrzlina skončí rozteklá na zemi. Rozechvěle se dívám na roztřesené prsty. Co bych teď dala za tunu čokolády a horkou koupel!

„Klídek, to je normální, až začneš ovládat svoje emoce, získáš nad tím nadvládu. Ty plameny ti stejně nemůžou ublížit,“ uklidňuje mě.

„Klídek?! Kámo, právě jsem hořela a mám být v klidu?“ zavrčím. „Víš co?! Kašlu na to, jdu si dát horkou koupel.“

„Žádný takový, nejdřív bys měla uhasit svůj oheň.“

„Cože?!“ vyjeknu, mám toho až po krk.

„Trošinku připomínáš pochodeň.“

„Jestli je tohle tvůj další vtípek, tak...“ vyhrožuji.

„Otoč se,“ pobídne mě klidně.

„Co to zase plácáš?“ odmítám ho poslechnout.

„Ježíši, to ti dělá problém poslechnout aspoň jediný můj příkaz? Prostě se otoč,“ zabručí otráveně.

Nasupeně se otočím a ztuhnu. Myslím, že Lekron má s tou pochodní tak nějak pravdu. V zrcadle na mě kouká docela obyčejná zrzka se zářivě zelenýma očima, ale co na jejím odrazu nebylo úplně normální, byly plameny.

Zaječím.

Jako doslova úplně normální hysterická holka. Plameny zmohutní, mozek mi však připomene zásadní věc. Vůbec mě to nepálí, ani mi nehoří oblečení. Není to snad - můj oheň?

„Sundej to ze mě,“ zaprosím.

„A co za to?“ ušklíbne se pobaveně.

„Úplně všechno. Jen to sundej!“ žadoním, jako normální holky, když vidí pavouka.

„V tom případě začínáme výcvikem, tohle vyřešíme potom, a teď se drž.“

Jediným ladným máchnutím otevře kohoutek a voda vystříkne do všech směrů krom Lekrona. Probodávám Lekrona vražedným pohledem, moje rozcucháné vlasy a pyžamo se teď staly nepoužitelnými kvůli velkému množství vody.

„A teď se jdi vypadnout převlíknout, přesně za půl hodiny tu budeš stát.“ A zmizí.