Dívka ohně [X]

8. ★

„Je mi zima a bolí mě hlava," zamručím v polospánku.

Instinktivně a ztěžka se natáhnu po dece. Silně to zachřestí, jako kdybych měla na rukou okovy s řetězy. Zamžourám do šera a podívám se na ruku. Znovu to zachřestí, to snad...

Vyletím do sedu a prohlížím si reznoucí masivní okovy na rukou i nohou. Zasténám a chytnu se za třeštící hlavu. Takže pěkně od začátku. Byla jsem doma. Jedla jogurt, přijelo příbuzenstvo, popopadl mě troll a jsem tady. Počkat! Ještě předtím... Zrudnu. Eh... T-to snad neudělal, je to jen výplod mé choré mysli. Ano, tak to je. Výplod choré mysli.

Zatímco tu v hlavě žvatlám nesmysly, uslyším šouravý krok. Bože, co když je to ten troll? Automaticky se odsunu do rohu. Co to vyvádíš, ty idiote? Vždyť máš oheň, ne? nadávám si. Divně šourající krok se přibližoval a nakonec ho spatřím v záři louče, či cože to je.

Žárovky jim pravděpodobně došly.

Troll měl huňatý kožich vypadající jako plíseň. Byl tlustý, ale ten dojem asi jen umocňoval ten kožich. Tak jo, ten troll vypadá jako, mno, tlustý knot, takže ho prostě nechám vzplanout. Lusknu. Nic se nedělo. Aha, asi jsem to udělala špatně. V panice začnu luskat všema prstama jak totální blbec. Zhluboka se nadechnu. Ten troll na mě civěl jak otravná moucha na džus.

„Na co civíš? Mám snad nudli u nosu?!" zaječím na něj, když mi rupnou nervy, možná i už v bedně, kdo sakra asi obvykle mluví s trolly v kobce s loučí místo žárovky, že?

Nikdo, správně.

Troll zmateně zamrkal, pak se však stalo něco, co vůbec nečekám. Troll otevřel pusu a zařval na mě na plný pecky. Celou mě oslintal a ještě k tomu mu smrdělo z pusy.

„Měl jsi někdy v puse kartáček na zuby, kámo? Smrdí ti z pusy," zhnuseně se ušklíbnu, zatímco si utírám z tváře sliny.

Hystericky se rozesměji, ta situace je tak absurdní, že by to dohnalo člověka k šílenství. Jako třeba například mě. Dobře, budu se muset štípnout, protože tohle celý začíná být dost strašidelný. Srabe.

Troll opět pokračoval v chůzi kamsi do útrob tohohle děsnýho snu. Štípnu se do ruky. Zasyčím bolestí. Dobře, takže tohle není sen, já jsem já a pravděpodobně blouzním.

Je na tom nějaké pozitivum? Nejdu do školy.

Spokojeně zamručím. Aspoň tohle mě může prozatím udržet naživu. Zamnu si ruce a hledám nějakou zábavu...

Dobře, v tomhle jsem neuspěla. Čučím jen tak pro nic za nic do zdi. Ano, nekonečná zábava, hra pro jednoho, hra, která se hraje nekonečně mnoho hodin. Musím si pogratulovat, takovou hru nikdo nevymyslel. Chci za to Nobelovu cenu. Kruci, jsem v háji. To snad ne! Já si to uvědomila až teď? Dobře, tohle vážně není nic pro mě, dělá mě to ještě zmatenější a blbější. Bože, proč plácám takovéhle kraviny?

„Vstávej, panno, můj Pán by tě rád viděl," zavrčel do šera mé velectěné královské komnaty.

Sakra, musím se fakt rozesmát, kdo ve 21. století říká holkám panno? Očividně to ale myslel vážně. Povzdychnu si a začnu se zvedat. Dokopat se k němu mi trvalo snad miliardu let, zdřevěnělé nohy dolouhodobým ležením taky nejsou nic pěkného.

„Nezdržuj, panno, Pán nemá rád čekání," popohnal mě ten blboun z jinýho století.

Je mi skoro osmnáct, co mi rozkazuje?

„Tak si tomu tvýmu velectěnýmu "pánovi" řekni, že si bude muset počkat," odseknu.

Odněkud zezadu to schytala moje záda. Zaječím a spadnu na zem.