Dívka ohně [X]

6. ★

První, co udělám po té to historicky důležité události, je, že začnu sprostě nadávat tak, že by se za to nestyděl ani slušný námořník.

Vrávorám ze strany na stranu a pak zakopnu o načepýřeného koňoptáka malého jako fotbalový míč. Padám jako podťatá na zem bradou napřed. Rozšířené zorničky s duhovkami medové barvy na okraji více ohnivě oranžové se rozšiřovaly a zužovali do tenké linky podobajíc se zorničkám kočky.

Osvědčila jsem si, že prach a hlína v ústech není příliš chutná.
Vyprsknu hlínu na všechny světové strany, přestože mám vyražený dech. Lapám po dechu.
Kdesi v dáli se smál Lekron, když jsem se snažila dostat tu pachuť z pusy pomocí ušpiněné ruky. Jak hygienické!

Magie mi ve vzteku vzplála v krvi. Můj smysl pro spravedlnost zvítězil. Lekron měl sice ohnivzdorné oblečení, ale mohl by se trochu zapotit. Spustím plamínek k zemi. Plazil se k Lekronovi jako had, který se mu obmotal kolem kotníků. Ubohoučký Lekron se začal potit, chuděrka. Už se zeširoka nesmál, jen se ošíval. Otřel si zpocené čelo a utíral si ruce o džíny.

Hravě mrknu a svalím se k mrňavé chlupaté kouli, která se taky pozorně dívala na tu lumpárnu. Nevědomky jsem tak upevnila pouto mezi hipogryfkou a mnou, což je samo o sobě dost pozitivní. Lekron se k nám vydal. Už se ani nesmál. Čůrky potu se mohly klidně změnit v řeky a ruce si třel rekordní rychlostí. Už to nezvládnu, vyprsknu smíchy. Lekron zavrčel a začal mi nadávat do všech čertů, dračích lejn a říkal něco ještě mnohem sprostějšího. Praštil sebou na zem jako pytel brambor a už se nehl.

„Lekrone?“ starostlivě se k němu nahnu.

Nedostal moc silnou dávku, která by ho mohla doslova uvařit? Lusknu prsty a modrý plamen zmizí.

„Lekrone!“ zatřesu s ním.

Nic se nedělo. Otočím ho na záda. Přiložím ruku nad nos, jestli dýchá. Jestliže je mrtvý, tak budu nejšťasnější osoba na světě, ale zároveň tu jde o život, zatraceně děsná situace! Starostlivě ho poplácám po tváři.

Najednou mě něco stáhne na zem a ocitám se pod Lekronem.

„Tys o mě měla starost?!“ zašeptal mi Lekron nad obličejem tak těsně, že jsme se dotýkali nosy. Zatvářím se velmi, velmi rozzuřeně.

***

Lekron šel za mnou domů a mnul si tvář s červeným otiskem na pravé straně.

„Bylo to nutný?“ mumlal si zmučeně.

Na mé tváři se objeví veselý úšklebek. Bylo to nutný. Takhle mě naprosto zbytečně vyděsit bylo pro něj velmi nebezpečné. Vesele si pískám. Dostal za to nakládačku hodné holky drsňačky. Dlouholetý výcvik bojového umění přináší ovoce a potěšení, že jsem si to mohla vyzkoušet v praxi. Zcela jistě vím, že zítra ráno bude mít pořádnou modřinu na boku, lokti a lýtku. Boule na hlavě už se rýsovala. Můj nemilovanější učitel bude na mě jistě pyšný.

Elsa, jak jsem ji pojmenovala při cestě, si mezitím královsky hověla pod mým kabátkem. Musím říct, že na to, jak je malá, je dost těžká. Bude potřebovat řádnou dietu.

***

„Čágo belo, šílenci! Kde jste se courali?!“ zahulákal můj starší bratr Dan, když otevírám dveře.

Říkám si, proč musím mít za bratra blba.

„Čau bratří- mhm... Bratránku, taky tě ráda vidím!“ otráveně nadzvihnu obočí.

Dan se ležérně opřel o otevřené dveře do kuchyně. Naproti němu stála váza s orchideí. Tetina druhá oblíbená. Měla bych se krotit, jinak budu muset rozbít svoje zlaté prasátko pro všechny případy.

„To víš, tvoje sestřenka naštvala jednoho okřídleného kopytnatce, vyděsila polovičního papouška, získala prvotřídní komunikaci do království Tří a-“

„A mohl bys laskavě zavřít zobák?“ zavrčím.

„Nemrač se, sestřenko, nesluší ti to,“ sladce se usmál.

Nejradši bych ho usmažila, ale vzhledem k tomu, že mé úspory nejsou zrovna ty nejlepší, to ovšem není možné. Nemohla jsem dělat tedy nic. A štvalo mě to. Hodně.

„Vlastně jsem ti chtěl něco dát, možná, že jsem ti to měl dát už dávno,“ vytáhl zpod jeho saka ultramegastarou knihu, co se zanedlouho nejspíš rozpadne na prach.

Podívám se na Dana jako na šílence, což on asi s nejvyšší pravděpodobností je. Obvyklé sako a naprosto rozcuchané vlasy ho dělaly přitažlivého, jak by řekly holky. Ale jinak je to pěkný idiot.

„Kdes proboha tu knihu vzal? Vždyť už se rozpadá na prach," zakroutím hlavou, nejsem moc velký fanda knih a už vůbec ne těch starých, smradlavých.

Dan mi ji vrazí do hrudi tak, že mě přinutil ji okamžitě popadnout, aby neupadla. Zatracený reflexy, on teda ví, jak na mě. Sprostě zakleji, začíná to být tradice, tyhle sprosťárny na všechno, co se začne vymykat z mých už předem najetých drah, tedy zkráceně normálu.

„Když mi bylo sedm a ty si byla ještě batole chodící po čtyřech, naštívil nás tvůj děda, tvoje babi má bohužel důležitější věci na práci, však ji ještě poznáš,“ mávl rukou a pokračoval ve svém monologu.
„Dal mi ji a řekl, že až budu cítit, že jsi připravená, mám ti tu knížku dát. Prý obsahuje všechno, co potřebuješ znát. Zkoušel jsem tu knížku otevřít, ale marně, otevřít jí můžeš jenom ty. O to se děda postaral. A ještě něco, tvoje hipogryfka je zvláštní, jen si nedokážu vzpomenout, co je s ní spojené. Já mám Eliota, je to klokan," před námi se objevil klokan asi tak stejně vysoký jako já, zvláštní na tom ale bylo to, že měl boxovací rukavice na předních prackách.

„Co to sakra!?" vyjeknu a couvnu.

„Eliot se dal na dráhu boxera, tak se cvičí," pokyvoval moudře Dan, který se vydal chodbou k ledničce. Jak jinak.

„Zkáza a mnohá proroctví se blíží, dej si pozor, komu věříš, děvče," promluvil chraplavě klokan.

Odskákal do kuchyně. Stojím jako v transu. Jaká proroctví, jaká zkáza? O čem to sakra všichni mluví?! Lekron do mě jemně šťouchl, abych mu uhnula z cesty. Vydal se po schodech do svého pokoje. Zůstávám tu na chodbě sama. Projdu jí a zahnu doleva. Obývák byl vkusně a útulně zařízen, ale byla tu zima. Krb bez ohně není krb. Soustředím se na svou sílu, najednou z krbu sálá teplo, Elsa vyskočila na sedačku a já s ní. Konečně se po velmi dlouhé době uvolním. Slunce se naklánělo k obzoru. Celý den jsem trčela na farmě dostávala infarkty, prala se s Lekronem... Mám pocit, že mě udupal do země slon a poté ještě parní válec.

Podívám se na knížku. Co v ní mi asi může pomoct? Otevřu ji. Jemný závan vůně staré knížky mi polechtal čichové buňky, pčíknu. Prach se vznesl po obýváku. Odkryl se tak text psaný rukou a ručně malované obrázky. Uchvátilo mě to. Elsa se se zájmem přemístila na můj klín. Usměji se a pohladím jí po hlavě. Byla vyčerpaná, cítím instinktivní potřebu ji vrátit na místo na mé dlani. Tetování se zjevilo v plné síle, Elsa v jemném záblesku světla zmizela. V dlani se zatočila jako pes. Počala spát a na mě dolehlo vyčerpání.

Zavřu oči a usnu.