Dívka ohně [X]

1. ★

Školní den se pomalu chýlí ke konci a my, žáci základní školy posledního ročníku, se už netrpělivě vrtíme v lavicích. Učitelův dlouhý výklad o matematických rovnicích se zdá nekonečný. Školní zvonek se konečně rozdrnčí a my urychleně uklízíme sešity a učebnice do tašek. Šramot uklízených sešitů a pomůcek se zdá téměř jako nejkrásnější hudba pro naše uši. Kámošky Anna a Julie jsou však rychlejší. Rozesmějí se mým chabým pokusům je rychle dohnat.

„Jak to furt děláte...?" zaskuhrám.

„Zkus své učebnice složit tak, abys je mohla jedním pohybem smést do tašky," poradí mi Julie. Byla to brýlatá hnědovláska s pohledem hořké čokolády. Brýle však měla jen jako módní doplněk. Stejně jako kabelku s křiklavými barvami.

„Tahle hodina byla fakt dlouhá," zívne Anna. Já i Julie jí dáme za pravdu. Skupinka holek a kluků, kteří nám jsou na doslech, taky souhlasně zamručí na souhlas. No, vlastně souhlasí se vším, co řekne geniální, nejoblíbenější holka na celé škole Anna Sparksonová a její kámošky. Je to pohledná bloncka, takže má v kapse každého kluka.

Učitel nám dá jasný pokyn k odchodu a znovu nás napomene, ať neběžíme. Jako obvykle, když se vytratíme z dohledu těch mučitelů učitelů, běžíme rychle, abychom nemuseli být poslední ve frontě na oběd.

Mám štěstí. V jídelně spokojeně dojídají rozdovádění prváci a druháci. Takže jsem první. Jupí! S úsměvem si odnesu oběd ke stolu a dám se do jídla. Hm... Ovocné knedlíky. Mňamka.

Dnes mám narozeniny. To se musí náležitě musí využít. Párty asi sice na mou počest nebude, ale pizza a dobrý film to všechno vynahradí, tlemím se od ucha k uchu. Narozeniny jsou někdy fajn. V tom vycítím čísi pohled v mých zádech. Zvednu pohled na kluka tak o dva roky staršího než já. Zamračím se. Sedmnáctiletý parchanti sem normálně nechodí. A ten jeho pohled je už vážně nesnesitelný.

Pohled mu oplatím. Když si toho všimne, otočí se napochoduje si to směrem k východu. Propaluji mu očima záda, div, že tam doopravdy nemá díru. Když zmizí, pokrčím rameny a dojím ten zbytek na talíři. Prázdný talíř a tác se skleničkou pak odevzdám kuchařkám.

Vydám se domů. Vesele si pískám při cestě kolem obrovského barevného stoletého kaštanu. Park je úžasný jako vždy a hlavně teď, když je podzim. Barvy hýří po všech koutech. Úsměv na tváři mi nemizí, ani když minu napůl zbořený dům. Projdu ulicemi až k našemu starému oprýskanému rodinnému domku. Už by potřeboval natřít.

Odemknu dveře a vyjdu do chodbičky. Sundám si boty.

„Čau tati, mami a pitomče!" zvolám na celý barák. Nic. Spokojeně se uchechtnu. Líně se protáhnu a jdu do kuchyně. Budu tu sama slavit svoje patnáctiny. Dobře, beru to zpět. V kuchyni sedí vážně hledící rodina a... Co ten tady dělá?!

Ten pitomec z jídelny se odvážil vejít přes můj práh?! odfrknu si. Je sice pěknej, ale určitě má hlavu bez mozku. Smrtícím pohledem probodávám jeho pobavený ksicht.

„Chelly. Už je ti patnáct, nastal čas ti říct, že jsi něco víc než obyčejná holka," promluví jako první matka.

„A taky to, že nejseš úplně naše dcera, ale jsi naše neteř," odkašle si otec. Nebo strýc? Počkat. Strýc?!

Zvednu obočí a stoupnu si do instinktivní obranné pozice. Tady to zavání pěkným průserem.

„Chelly, tvoje rodina žije někde jinde."

„Tak proč u nich nežiji?" osopím se na něj, mísí se ve mně vztek a zmatení.

„Chelly, zuří tam válka," povzdychne si otec.