Dívka ohně [X]

15. Umění v krvi

O několik týdnů později...

Vítr zakvílel v písni smrti. Šedé mraky se měnily od severu v černotu. Zaburácel hrom.

Na louce stály v černých hábitech dvě postavy, které vypadaly jako smrt přinášející stíny. Hluboko v záhybech hábitu skrývaly úšklebek, jež si liboval v krvi. Zírali na chatu, která tu osamoceně vyčnívala. V záblesku blesku osvítila dvě nehybná těla, z nichž se ještě stále hrnula stříbrná krev královské rodiny. Druhý blesk osvítil nápis napsaný z inkoustu krve, na který se tak potměšile osoby dívaly.

Jdu si pro tebe

V posledním zaburácením a blesku oba zmizeli ve změti peří a křídel.

***

„Chelly! Krucifix!" zaklel děda, když mi z ruky vyletělo už páté vajíčko.

„Promiň," zamumlám a pak si povzdychnu. Od svého přistání si připadám jako slon. Ničím tu nábytek, sekám sebou o zem a nedokážu udržet v ruce ani to pitomé vejce. Lekron pro dobro nás všech radši odešel, abych si udělala místo pro své myšlenky. Jenže mně připadá, jako by se tím vše zhoršilo.

„Potřebuješ změnu," náhle zamyšleně prohlásil stařík.

„Změnu?" papouškuji připitoměle jeho slova, přičemž žmoulám v rukách zástěru.
Je to jedna z další věcí, které mě docela trápí. Nedokážu ruce příliš dlouho nechat nezaměstnané.

„Ano, potřebuješ změnit prostředí a společnost, která plně zaměstná tvé myšlenky," přikyvoval si hlavou děda.

„Myslím, že klany Okiham by tě mohly přijmout. Nejenom, že by tě naučily věci, které já sám nesvedu, ale zároveň by sis srovnala svoje myšlenky, a to máme potom dvě mouchy jednou ranou," zamnul si ruce.

„Jaká Oki hamka?" zmateně zamrkám na dědu.

„O-ki-ha-ma je inteligentní tvor s kožnatými křídly a dlouhýma ušima. Jejich zbarvení závisí na tom, z jakého jsou klanu. Samozřejmě se najdou i jedinci dvojbarevní, či v netradiční barvě, takoví jedinci však příliš dlouho nepřežijí. Stejně jako tvá babička se dožívají úctyhodného věku šesti set let," máchl děda rukou s lžící naplněnou cukrem. Moučkový cukr se vznesl do vzduchu a počal pomalu padat jako sníh. Omylem ale ten poprašek vdechnu, čímž zapříčiním obří kýchnutí, které rozvíří cukr na stole. Děda se zamračí.

„Pověz mi," mávnu rukou, abych odstranila tu bílou zkázu „proč zrovna ony?"

„Je to zcela jednoduché. Je to převážně klan žen, tudíž ti nehrozí nervové zhroucení jen z pohledu na mladé muže. Za druhé je to důležité pro tvoji sebeobranu, abych byl upřímný, tvoje kondička je opravdu špatná," otočil se ke mě zády a začal si dělat kávu. Popadnu svůj šalek s nedopitým čajem.

Zabručím. Proč ho zajímá moje kondička? Tady nás přece nikdo najít nemůže, tak proč se dělat starosti se sebeobranou?

„Zbal se, jdeš za nimi už zítra," usrkl si z hrníčku dovařené kávy.

Upustím svůj oblíbený porcelánový šalek. Jako ve zpomaleném filmu hrníček dopadá s ránou na zem. Čaj a střepy se roztříští na malé kousíčky.

„Co - Cože?! Zbláznil si se dědo? Já nikam nechci, co když mě tam najdou - já, já... Já prostě nemůžu, prosím, nenuť mě..." vrtím usilovně hlavou, přitom krok po kroku ustupuji ke vchodu chaty. Děda ke mě natáhl ruku, otevíral pusu, jakoby chtěl něco říct, ale nevěděl co. Když narazím do dveří, popadnu rychle kliku a vyběhnu ven.

Večerní vánek se mi opře do tváře. Moje spešné kroky mě táhnou pryč od chaty, pryč od problémů, které se na mě hromadí už přes týden, což jen vedlo k dalším problémům. Plíce mě už pálí, dokonce i můj bok protestuje ostrým pícháním proti dalším krokům. Pomalu se tedy zastavím. Popadám dech. Jakmile je můj dech uklidněn, pohlédnu na obzor. V dáli stáli osamoceně špičaté hory. Slunce se již dotklo jejich vrcholků a pomalu sjíždělo dolů mezi hory. Poslední zlatavé paprsky osvítili mou tvář. Na nebi zasvítila první hvězda. Pak druhá, třetí, nakonec jich byla plná obloha. Zářili všemi barvami. Třpytily se a odrážely v mých očích - odráželo se v nich tisíce světelných roků celičkého vesmíru, jenom pro mě...

***

Slunce už dávno usnulo. Nyní se Luna ve svém stříbrném voze projížděla oblohou. V oné chvíli havraní král osamoceně stál v nejvyšší věži a pozoroval hvězdy. Jeho zelené oči plné temnoty již získaly odstín hřejivé zahloubané luční louky. Když tam tak stál a vítr si pohrával s jeho černým pláštěm, vypadal jako obyčejný muž hledící na hvězdy, doufajíc, že jednoho dne mu bude po boku stát někdo koho by mohl milovat, pokud by teda toho mohl být schopen.

Havraní král vytáhl malý medailonek, který se zaleskl ve svitu Luny. Lehce ho pohladil a jediným stistnutím jej otevřel.

Luna kdyby jen byla trochu lépe postavena, byla by viděla fotografii krásné dívky. Dívala se na svět s modrýma hřejivýma očima. Ta láska, kterou se na svět dívala byla neobyčejná, a také byla výjimečná. Patřila však skutečně jenom jednomu osamělýmu srdci, dívající se na hvězdy. Tomu, který ji svou chamtivostí uvrhl do náruče smrti.

Na medailonek dopadla slza, která se pomalu vydala na příč sklíčkem až na zem, kde se rozprskla na beton. Medailonek byl prudkým stisknutím zaklapnut.

Havraní král se naposledy podíval na hvězdy svým pravým Já. Jakmile se však otočil zády ke hvězdám splynul se stíny. Jen ty zářívé jedovaté oči svítily do temnoty noci.

***

Záblesky slunečních paprsků vycházejícího slunce mi polaskaly něžně tvář. Chvíli však ještě ponechám oči zavřené, neboť tohle ráno bylo neobyčejně krásné. Ptáci zpívali různorodým zpěvem, cvrčci cvrlikali jako o život.

A se zakřupnutím větvičky zasuštila tráva.

Polekaně se výtahnu do sedu. Očima hledám zdroj hluku, který tak nešetrně ukončil krásné ráno. Jenže příroda kolem mě byla naprosto prázdná. Taky tu bylo absolutní ticho. Mlha, která se pomalu plazila kolem mě, mi znemožnila vidět na krok.

Všude kolem mě se začali, ale ozývat hlasy. Nerozumím jim, nedokážu rozluštit jediné slovo. Konečně však rozluštím první věty, které mě vyděsily k naprosté hrůze. Stojím tu jako zkamenělá socha. Moje srdce přestalo v té hrůze být a můj dech byl přerývaný.

Chelly...

Syčeli hlasy.

Tvý přátelé zemřou...

Srdce po druhé vynechá úder.

Všichni zemřou...

Osamělá slza zkane z tváře.

Nezachráníš je...

Šeptaly hlasy dál.

Všichni, všichni, všichni...

Opakovaly z každým úderem mého srdce.

Zahlédnu konec ocasu bílého hada. Pak i hlavu a celé jeho velké šupinaté tělo ovíjející se kolem mě. Jeho hlava byla ve výšce mých očí, takže jasně vidím jeho slizce zelené oči, které mi někoho připomínaly. Kmitající jazyk jasně signalizoval, že je rozrušen. Cítím jak utahuje svůj stisk. Ještě jsem se mohla vymotat z jeho stisku, jenže mi v tom bránil jeho hypnotizující pohled. Když pomalu otevíral tlamu s jedovými zuby, z hrdla se mi vydere křik. Zmije se napnula jako struna. Teď přijde ten okamžik, kdy mi utrhne hlavu...

Syčení ustalo - hlava hada byla utnuta. Nevěřícně sleduji hříšně svalnatého madíka, jak zastříhal nedbale svýma černýma kočičíma ušima. Zatáhl zkrvavené drápky zpátky do kloubů. Naposledy na mě pohlédl modrýma očima hledícíma kamsi do mé duše, odhalujíc tajemství, o kterých nemám ani tušení a s malou, avšak s elegantní grácií kočky se sešvihnutím ocasu, uklonil. Pak třemi skoky skočil k nebližší větvy, zmizel, aniž by se ohlédl.