Dívka ohně [X]

14. ★

Zavrtím se za neklidného spánku.

Chelly...

Šeptá mi surový chladný mužský hlas v mé hlavě.

Pojď ke mě blíž...

Zavrtím se o něco víc. Vidím křičícího muže, který mě prosí o smilování, když ho pálím za živa.

Dej mi tvou sílu...

Temné spáry se přede mnou kroutily jako zmije. S vyděšeným křikem utíkám od temnoty pryč. Není však úniku. Byli totiž všude, dokonce i v mém vlastním stínu.

Znič svoji slabinu má Chelly...

Hlas byl blíž, blíž než jsem si uvědomovala. Černé spáry mi hravě polaskaly tu pevnou zeď, co jsem si vytvořila ve své mysli. S křikem z temné osoby za mnou stále pádím ze všech sil pryč od temnoty.

Pobij své přátelé...

Zasyčel hlas.

Pobij svou rodinu, která brání tvé moci!

Z hrůzou vykřiknu, když se mi drápy vytvořené ze stínu zarijou hluboko do mé mysli.

Procitnu. Z hrdla se mi stále ještě dral křik, který se pomalu měnil v chrapot a sýpání, protože mi jekot rozedral hlasivky.

„Chelly! Chelly sakra nic ti neděje jsi v pořádku! Byl to jen sen!" třásl mnou někdo.

S očima rozšířenýma dokořán se konečně podívám na toho, kdo mě uklidňoval. Byl to můj bratr. Ne, ne už vzpomínám, byl to vlastně můj bratranec. Ať už tak, nebo onak, s uslzenýma očima se mu vrhnu kolem krku. Usedavě mu vzlykám do modrého trička, zatím co mě hladil po zádech a výskal mi ve vlasech. Když už můj pláč nebyl tak usedavý, něco mě drclo do ramene. Otřu si rychle oči do rukávu a pohlédnu do zelených povzbudivých očí mé obrovské drahé Elsy.

„Už je mi líp," řeknu hlasem poznamenaným křikem.

Ucítím spálenou kůži. Polekaně se podívám na Dana. Nic spáleného na něm nevidím, když se pak ale podívám na jeho ruce, zděšeně si je přitáhnu k sobě.

„Nic to není," vytrhl mi je ze sevření.

„Kdes k tomu přišel?" zeptám se, přestože odpověď už znám.

„Nic to není, prostě se o to nestarej," odsekl mi.

Ustaraně se mu dívám do očí. Jeho hřejivé oříškové oči byly tvrdé a nesmlouvavé. Povzdychnu si. Nechám to na pokoji a podívám se, kde se to vlastně nacházím. Byl to malá bytelná místnost postavená ze dřeva. Dřevo tu hodně dominovalo. Dřevěný stůl, židličky, skříně a mnoho dalších věcí. Mou pozornost si vyžádala, však nádherná kytice ve váze na stolu. Nebyla to kytka z našeho světa. Jelikož v místnosti zelo šero osvítilo místnost hřejivé bílé světlo pocházející právě z té kytky.

„To je Luminia, když ji necháš pít vodu z měsíčního kamene, svítí poté skoro jako měsíček, proto se tak nazývá," ve dveřích stál král království, kterému jsem podpálila hrad.

„Zdravím princezno Helleno," pokynul mi hlavou, abych šla za ním.

Zmateně se podívám na Dana. Mám, nebo nemám? Ptám se očima. S úsměvem přikývl. Elsa už si to namířila ven. Byla vážně obrovská. Nevešla by se do dveří, tak jak by se sem - dveře se zvětšily a Elsa bez problémů prošla. Aha tak jo, proč mě to nepřekvapuje? S dalším povzdechem vyjdu za králem a ještě jednou se podívám ztrápeně na Dana. Pozvedl zákeřně koutky od ucha k uchu, jak to jen dokázal právě on. Pak aby dodal třešničku na dortu, zvedl palce nahoru, jako by říkal ti zvládneš padavko. Zmetek. Zvednu svoji ruku a oplatím mu to obzvlášť vulgárním gestem. Král nijak nekomentoval naši gestovou přestřelku. Šel jen dál chodbou do kuchyně. Pokynul mi, abych si sedla na jednu z těch dřevěných mohutných židlí. Když tak učiním, objeví se přede mnou hrnek horké čokolády. Vykuleně se na něj podívám.