Domov za mořem

6.

  Probudila jsem se nevyspalá a značně unavená. Ani jsem si nepamatovala, kdy se mi podařilo usnout. Rozhodně to nebylo brzy.

  Přála jsem si ještě chvíli spát, nicméně budík neodbytně opakoval svůj úkol až jsem si přeci jen sedla a zamáčkla ho.

  Večer jsem hodně přemýšlela. Nad tím čeho jsem ten večer byla svědkem, nad cestou do Čech i nad ledovým mlčením mezi rodiči. Hodiny přemýšlení navíc mi ale nepomohly. Spíš naopak. Stále jsem byla zmatená a teď i unavená.

  Došlo mi, že asi dvě minuty jen sedím na posteli a hledím před sebe. Polovina, ta větší, si chtěla lehnout a zalézt pod peřinu. Ukrýt se tam před celým světem a už nevylézt. Ta rozumnější čast si jen povzdechla a donutila mě konečně definitivně vstát.

  Jediný pohled do zrcadla v koupelně mi prozradil, že dnes se mi má neviditelnost bude hodit. Kruhy pod očima jsem ale nijak neřešila, jen si opálchla obličej a vyčistila zuby. I to trochu pomohlo a alespoň jsem přestala mít pocit, že usnu za pochodu. Maximálně v hodině na lavici, ale to už mě tak moc netrápilo.

  Už po cestě ze schodů jsem pracovala na klidném výrazu. Nechtěla jsem dávat najevo své pravé emoce, když to ani oni nedělali. Ale najednou mi přišlo smutné jak jsme mezi sebou neupřímní.

  "Dobré-" Svůj pozdrav jsem sice dlouho připravovala, nakonec jsem jej ani nedokončila. Jídelna byla totiž prázdná. Podivilo mě to, i přes včerejší událost jsem čekala normální hromadnou snídani.

  Lehce jsem pokrčila rameny a zamířila do kuchyně s úmyslem vzít si alespoň jogurt. Spíše ze zvyku než z hladu, ten se mi dnes ráno v žaludku neusadil.

  Měla jsem štěstí, v poloprázdné lednici se ještě dva kelímky našly. Dlouho jsem neváhala, hmátla po tom čokoládovém a ještě si přivlastnila čajovou lžičku. Společně se svým úlovkem jsem se chtěla usadit v obyváku na gauč, protože ten měl přeci jen k posteli blíže než tvrdá židle u stolu. A co bylo měkké, to mi bylo dnes ráno milé.

  Jenže mé vysněné místečko bylo obsazené.

  "Mami? Proč spíš tady?"

  Překvapeně zvedla hlavu a mžourala na mě skrze slepené řasy jako krtek prohlížející si cizí hromádku. Taky mě tady nečekala.

  Potom jí nejspíše došlo, že jsem se na něco ptala tak se usmála a odhrnula si vlasy z obličeje.

  "Usnula jsem u televize. Pozdě v noci dávali romantickou komedii a-" nejspíš si něco uvědomila, protože ztuhla a úsměv se jí z tváře vytratil.

  "Kolik je proboha hodin?!"

  "Uhm... půl sedmé?" Zalétla jsem pohledem k displeji svého mobilu, abych si svůj tip ověřila, když moji pozornost upotala příchozí zpráva.

  Sejdeme se před školou?

---

  Dalo se říct, že normálně mě škola i bavila, nicméně dnes se mi tam vůbec nechtělo. Postávala jsem před budovou, rukama si třela ramena, abych tělu dopřála alespoň trochu tepla, protože některá rána už příliš příjemná nebyla a rozhlížela se kolem sebe.
 
Spolužáci procházeli kolem mě, občas mi kývli na pozdrav a nebo se jen usmáli a já jim to s jektajcími zuby oplácela.

  Konečně se předemnou zjevila očekávaná osoba. Ani mě nepřekvapovalo, že si oblékla fialový svetr, byla to její oblíbená barva.

  "Ahoj," usmála se. Narozdíl ode mě byla do růžova vyspaná a pod jejíma očima nebylo po kruzích ani stopy. To se ale dalo přikládat korektoru.

  "Kde vězíš, mrznu," zabručela jsem možná trochu otráveněji než jsem měla v úmyslu, ale Mandy to nerozhodilo. Zatáhla mě do vyhřáté budovy školy, takže mi tělo zase začalo rozmrzat, nicméně má nálada se od bodu mrazu neodlepila.

  "Co se děje?"

  "Musí se něco dít?"

  Amanda protočila oči a s pohledem: Hele já tě znám, tak to vyklop mě pronásledovala až ke skříňkám.

  "Okej, vzdávám se," povzdechla jsem si. "Včera se u nás staly divné věci."

  Ani jsem si neuvědomila, že se během vzpomínání na večer nervózně koušu do rtu.

  "A kdy odjedeme?"

  Má slova na okamžik prolomila další trapné mlčení, během kterého táta chystal na stůl vepřové. Dělal to zbytečně, už jsem na něj stejně neměla chuť.

  "Mám nastoupit začátkem října. Bude bohatě stačit, když odletíme koncem týdne. Vše jsem domluvil."

  Ta věta mě už vytáčela. Táta ji neustále opakoval, jako by snad chtěl naznačit, že je vše v pořádku.

"A co se stalo? Máš zaracha na tu neděli. Řekni že ne! Prosím! O to nemůžeš přijít." Mandy vypadala zoufale. Přestala hledat ve skříňce sešity na dějepis a popadla mě za ramena.

  Jindy bych se asi smála. Amanda vždy považovala tyto večírky, kdy jsme u sebe přespávaly a nebo nákupní výlety, za hrozně důležité. Neúčast by byla tragédie. Ráda jsem si z její hysterie utahovala, ale dnes jsem na to neměla náladu.

  Do Česka jsem se sice těšila. Dokonce i do cizí školy. Mohla by to být velmi zajímavá zkušenost a možnost poznat nové lidi. Ale na druhou stranu... Znamenalo by to opustit domov. Mámu. A hlavně Amandu s jejími nákupními horečkami a její potrhlostí.

  Možná to nebylo na roky, ale šest měsíců byla dlouhá doba. Doba, kterou si budu muset projít sama.

  Hleděla jsem do jejích očí a musela se divit. Ač to zní nemožně, měnily občas barvu. Jednou byly světle modré, jindy šedé. Vyjimečně chytly nádech do zelena, jako teď. Někdy jsem jí je se svými tuctově hnědými vážně záviděla.

  Nadechla jsem se k dlouhému proslovu. Musela jsem jí to říct hned, jinak bych to ze sebe nedostala. Ale nebylo mi přano, někdo nás vyrušil.

  "Same? Co potřebuješ?" Můj hlas zněl skoro zoufale. Po včerejším výbuchu jsem na něj neměla náladu a navíc mi bylo trochu trapně.

  Přešlápl z nohy na nohu a já si uvědomila, že nepůsobí tak namachrovaně jako obvykle. Možná protože jeho partička ještě vyspávala doma a do školy se chystala jako vždy na druhou hodinu.

  "Chci s tebou mluvit. Sám."

  Jediná výměna pohledů stačila a bylo mi jasné co si Mandy myslí. Sledovala jsem jak s vševědoucím výrazem odchází a měla chuť ji zaškrtit. Možná později.

  "Chtěl jsem se omluvit."

  "To už jsi udělal," namítla jsem odtažitě a založila si ruce na hrudi.

  Slabě se usmál. "To sice ano, ale jen esemeskou. Chtěl jsem ti to říct. Vážně jsem to včera přehnal a-"

  "Omluva se přijímá," utnula jsem ho o poznání milej a přemýšlela proč to vlastně dělá. To nebyl jeho styl.

  Vítězoslavně se zazubil a než jsem ho stačila zastavit objal mě. Sice jen krátce a lehce, ale i tak.

  "Díky, Marry Ann," křikl ještě než zmizel ve třídě a mávl mi na rozloučenou.

  On se prostě nezmění.

  Musela jsem se smát, ale vydrželo mi to přesně do chvíle, kdy jsem si uvědomila důležitou věc.

  Za týden budu v cizí škole a nebude nikdo, kdo by mě takto otravoval...

_______________

Něco mi říká, že toho odpuštění bude Anna litovat. :P

Moc děkuju za vaše názory a kritiku. Už teď zírám kolik lidí to čte. :D

Tessie