Domov za mořem

9.

Musím říct, že cesta nakonec byla i zajímavá. Po chvilce zvažování jsem si totiž nasadila sluchátka a ponořila se do vzpomínek na poslední návštěvu Čech.

Držela jsem se mámy za ruku a vedla ji na konec babiččiny zahrady. Rostly tam ovocné stromy, převážně švestky a jabloně, ale úplně vzadu stál majestátní ořech. Určitě zažil mnoho let, ve věku babičky se musel cítit jako dítě. Za ty roky utržil spostu škrábanců a jizev a po tom všem ztratil chuť plodit nový život. Podle dědy na něm uzrála jen hrstka ořechů, které ani nestály za to.

Babička už ho mockrát chtěla nechat porazit a horní zahradu využít pro růže, ale děda jí vždy přemluvil.

A teď jsme s mámou zastavily pod jeho rozložitou korunou, obě trochu udýchané, protože kus kopce jsme běžely. Tedy já běžela, mámu jsem za sebou táhla.

"Tak proč mě sem vláčíš?" zeptala se mamka když popadla dech a s rukama v bok si prohlížela výhled, který se nám naskytl.

Já ji nedočkavě zatahala za rukáv. Už od prvního dne jsem toužila vylézt do toho stromového chrámu, kde je chlad a ticho posvátné, kde by mi společnost dělali jen ptáčci a hmyz.

Bohužel mé fyzické výkony nebyly nic moc, tedy když nepočítám rekreační plavání.

"Vysaď mě!"

Mámino protočení očí mi dalo jasně najevo co si o mém nápadu myslí. Nakonec ale s povzdechem přišla ke stromu a chytla mě za boky.

"Můžu?"

"Jo."

Odrazila jsem se a téměř okamžitě mě polapila zemská přitažlivost. Rychle jsem chňapla po nejbližší větvi, ale minula jsem. Kontakt se zemí byl nevyhnutelný.

Naštěstí tam ještě byla mamka, která mě podepřela a s vypětím veškerých sil mě vytlačila k větvi, které jsem se konečně chytla a vytáhla se na ní.

Zhluboka jsem oddechovala a v hrudi se mi vytvořil silný pocit hrdosti. Jsem tady! Teď už to nebude těžké.

"Nespadni, prosím," zamumlala máma, hlavu majíc zakloněnou. Její slova jsem ignorovala, protože jsem byla nadšení bez sebe.

Tak moc jistá si tím, že dál už to bude snadné jsem začala lézt. Větve pod mou váhou tiše lupaly, země se vzdalovala. Myšlenkama jsem bloudila ve vzduchoprázdnu.

Najednou mě zaujala prazvláštně tvarovaná jizva v kůře. Dokonce mě donutila zastavit a sklouznout zpět na nižší větev.

Pevně jsem se chytla kmene a prsty přejela přes násilím vyryté jizvy. Místy už byly zarostlé mechem, ale i tak ta písmena šla snadno rozluštit. Jejich význam nebylo těžké pochopit.

"Mami, něco jsem našla!"

Už jsem chápala, proč děda nechce ořech porazit.

L&R

Ludmila a Radek.

Museli být hodně mladí, když to tam vyryli. Jejich láska mi najednou přišla strašně silná, ta písmena totiž byla důkazem, že trvala od útlého mládí.

A já zatoužila takovou lásku někdy prožít.

Rozespale jsem zamrkala a snažila se zorientovat. Ze všech těch myšlenek, brzkého vstávání a stresu z balení jsem nejspíš usnula.

Zaostřila jsem na mobil a snažila se odhadnout, jak dlouho moje "přemýšlení" trvalo.

"Jsi vzhůru? Skvělé, už tam budeme." Táta mi věnoval úsměv a já mu ho mírně zmateně oplatila. V rozespalém stavu jsem měla velký problém pochytit češtinu. Táta na mě ale nebral ohledy, zřejmě už se přeladil do rodného jazyka a nehodlal se otravovat s angličtinou.

Protáhla jsem se a s kyselým úšklebkem si uvědomila, jak moc budu po této jízdě rozlámaná. Obzvlášť otlačenina od pásu začala nepříjemně bolet.

Sledujíc ubíhající cestu za oknem jsem si pohrávala s mobilem v ruce a myslela na rodiče. Něco se mezi nimi změnilo, něco se stalo a proto právě sedím v autě, které jede po české silnici. Nevěřila jsem, že by to byla náhodná nabídka praxe.

Nakonec jsem odemkla tahem mobil a začala vyťukávat SMSku mámě. Táta se ani neobtěžoval jí po přistání zavolat a to byla další podezřelá věc.

Let byl v pohodě, ani jsem nezvracela.

Po očku jsem mrkla na tátu a rozhodla se připsat ještě něco, takovou menší lež.

Let byl v pohodě, ani jsem nezvracela. Chybíš nám.

---

Ve chvíli, kdy auto začalo brzdit u krajového domku jsem zpozorněla a vytáhla si sluchátka z uší.

"A jsme tady," oznámil mi táta celkem zbytečně a vystoupil z auta, aby mohl vzít naše kufry.

Já ho napodobila, ale k zadní části auta jsem nedošla. Od branky k nám totiž spěchala babička a o kousek dál ji následoval děda. Oba se usmívali a mávali a já si uvědomila, jak moc mi oba chyběli.

"Aničko, ty jsi vyrostla!"

"Babi, udusíš mě."

"Tak už jsi zase doma, Matěji."

"Stýskalo se mi, táto."

Konečně jsem se osvobodila z babiččina sevření a zpracovávala jsem všechna ty slova kolem mě. Padly klasické fráze jako: "Ta holka roste do krásy!" a nebo: "Vy jste vyhublí, copak se za mořem nejí?"

Katka vše sledovala se škodolibým úsměvem, ale ten jí brzy zmizel, protože i na ní došlo.

"Ne mami, nezhubla jsem..." zamumlala naoko naštvaně a vrhla ke mně zoufalý pohled. Musela jsem se smát.

Jako generální výprava jsme vyrazili do z venku trochu oprýskaného, ale útulného domku. Působil malince, ale rozhodně jsme se nemuseli bát, že bychom se dovnitř nevešli.

"A kde máš anglánku?" zeptal se děda v chodbičce, kde jsme se vyzouvali.

Překvapeně jsem koukla na tátu a ten s nervózním pohledem vysvětlil dědovi, že má máma moc práce. Mé podezření ještě zesílilo.

"Nech ty kufry, Aničko. Děda ti je odnese do pokoje. Už jsem ti tam povlékla postel, můžeš si po jídle zchrupnout."

Slovo zchrupnout jsem sice nemohla zařadit, ale i tak jsem s milým úsměvem kývla.

_________

Po delší době kratší kapitolka, ale jsem trochu ve skluzu. :c Nicméně každý večer přidávám kapitolu ke svému mini příběhu Zůstaly jen vzpomínky.

Za názor budu vděčná. :)

Tessie