Innocent

Same Old Things

Už zase prší.
Bez mokrých učebnic jsem do školy došel naposledy před týdnem.
Vleču se po chodbách se sklopenýma očima a občas jen zvednu hlavu, abych odpověděl na hlučné pozdravy svých spolužáků. Všichni si vesele povídají a ječivý smích holek z druháku nikoho nevytáčí. Slyším za sebou dusavé kroky funící osoby, ani se nemusím otáčet, abych zjistil, kdo to je.

,,Ahoj-ach-fuj-uch, Wolfe,'' zasípal můj kamarád a bouchnul mě svou silnou pěstí do ramene.
Tohle byla jediná věc, kterou jsem na něm nesnášel; vůbec si neuvědomoval svou býčí sílu a já měl díky jeho přátelským poplácáním neustále modřinu na levé paži. Mockrát jsem si už stěžoval, ale on stejně každé ráno přikráčel a první věcí, kterou udělal, bylo vytvoření nové modřiny.
Larry ale zaujímal pozici mého jediného kamaráda, a tak jsem se na něj jen usmál. Dveře učebny, kde jsme se měli přivítat s naším třídním, byly dokořán, ale díky Larryho objemnosti jsme se jimi prosmekli s menšími obtížemi.
Poslední volná místa byla hned obsazena běžícím Jasonem Harveym a jeho všetečným kamarádíčkem, který do mě vrazil takouvou silou, že jsem se málem sklátil k zemi. Znechuceně jsem se rozhlédl po štěbetající třídě a konečně objevil dvě volné židle úplně v rohu třídy. Se zamračeným Larrym za zády jsem se okamžitě vydal k nim. Položil jsem si na učebnice poloprázdnou plechovku coly (ano, správně, jsem pesimista; nikdy bych neřekl poloplnou) a vyhrábnul jsem ze zadní kapsy sluchátka a mobil. Zbývalo ještě osm minut do zvonění, to znamenalo celých osm minut hudby. Kliknul jsem na svůj oblíbený playlist, který jsem si sám udělal, a do uší mi začaly znít první tóny Wake Me Up When September Ends od Green Day a pak následovaly chvíle bezmyšlenkovitého ticha. Ne, že bych Green Day nějak přehnaně obdivoval, ale byla to prostě jen písnička, která se k dnešku hodila. Nevnímal jsem vůbec nic, dokonce ani text písničky nebo mluvícího Larryho, proto jsem zbrkle vyskočil, když do dveří vstoupil psofesor Johnson i se svými blýskavými obroučky na nose.
Byl to celkem starý muž, ale smysly měl stále v pořádku, a tak hned přikázal otevřít okno, sundat nohy z lavic, být ticho...
Začal si nás ironicky prohlížet a u malého Alana se s úšklebkem zastavil.
,,To jsi nám to ale povyrostl, Hookwarde. Tak co, o kolik milimetrů jsi se zase potopil do země?''
Alan se jenom víc nahrbil, takže teď vypadal jako jeden ze sedmi trpaslíků, profesorovi sahal sotva po ramena, a to jen díky svým nahoru vyčesaným vlasům.
Celá třída se ještě chvíli chechtala poníženému Alanovi a pak si všichni na příkaz Johnsona sedli.
Becca Feltmanová si začala ohryzávat zelený lak ne nehtech a po chvíli si stoupla. ,,Pane profesore, prej k nám letos přibude někdo novej, je to pravda?'' zaštěbetala a Johnson zamračeně kroutil hlavou.
,,Becco, doufám, že stejně jako tě zajímá nová spolužačka, tě bude zajímat i matematika a chemie. Věřím, že jsi celé prázdniny věnovala studiu a letos ti budu moci zapisovat pouze áčka.'' Profesor se zašklebil a kývnul hlavou směrem k tabuli. ,,Jistě znáte svůj rozvrh, tak mi hned napište, kdy máte volno. Letos zase provozuji kroužek matematiky. Kdo chce z matematiky áčko, měl by jej navštěvovat. Někdo mi na tabuli napište, kolik z vás má zájem. Uvidíme se zítra a představím vám naši novou studentku,'' oznámil nám a vzápětí vstal ze židle. Posbíral si své papíry a minutu před zvoněním se za ním zaklaply dvěře.
Po třídě se rozléhal šum a zvědavé otázky si křížily cestu, všichni byli nedočkaví, kdo si zaslouží osobní uvítání profesora Johnsona. On totiž nikdy obyčejné nově příchozí žáky nepředstavoval. Inu, však uvidíme...

Tohle je první část mé úplně první povídky na Wattpadu, takže budu moc vděčná za každé jediné přečtení, koment atd. Děkuji. :)