Innocent

The First Word

V noci na pondělí jsem opět nemohl spát, v hlavě se mi honilo tolik věcí a nechtělo se to zastavit. Na můj příšerně strávený víkend jsem se snažil docela úspěšně zapomenout a přemýšlel jsem hlavně o Larrym, jestli je na mě pořád naštvaný, nebo do školy nechodí proto, že se mu něco stalo.
Před odchodem do školy jsem se rozhodl, že se za ním po vyučování zastavím, omluvím se mu a snad bude zase všechno v pořádku.

Potom v autobuse jsem si uvědomil, že se usmívám, chápete, nikdo se na cestě do školy netváří vesele, ale já ano.
Dneska konečne nepršelo, učebnice jsem do třídy dopravil naprosto suché, posadil jsem se na místo dlouhou dobu před tím, než mělo zvonit, ve třídě ještě skoro nikdo nebyl a tak jsem si užíval ticho, klid a výhled z okna.
Měl jsem vážně dobrou náladu, dokonce jsem si otevřel sešit na literaturu a přečetl si zápisky pro případ, že bych mohl být vyzkoušen.
Když zazvonilo, chvíli jsem si prohlížel obličeje spolužáků, jestli náhodou některý napatří Larrymu, ale pravděposobně zase do školy nešel. Na jeho místě, vedle mě, už totiž seděla ta nová holka, o které jsem zatím věděl jen to, že je to ta nová, o které mluvila před dvěma dny Becca.

Ta holka dneska vypadala zvláštně. Oblékla si stejné kalhoty, jaké měla včera, neforemné šedé triko měla pokrčené, na zápěstích dvojnásobné množství všelijakých náramků a okolo krku si omotala černý šátek, což bylo celkem nepochopitelné, jelikož bylo venku pětadvacet stupňů plus a slunce už od rána hodně hřálo.

V literatuře jsem se hodně nudil a řeknu vám to narovinu, knihy nikdy nebyly mou silnou stránkou, kdyby byla možnost vyměnit povinnou četbu třeba za sledování akčních filmů, bral bych ji všemi deseti.
,,Ehm, tebe to baví?" zašeptal jsem, jak nejtiššeji jsem uměl. Chtěl jsem s tou novou holkou navázat kontakt, abych neusnul. Ona se ke mně otočila, dala si před pusu prst a s výrazem obtěžuješ, troubo sykla pšššt. Pak kývla jakože ano, baví a tvářila se zase jako andělíček.
Na hodině biologie seděla zase se mnou. Byl jsem unavený a bál jsem se, abych neusnul, což by byl obrovský průšvih, tak jsem se znovu snažil nějak promluvit na holku, zabírající místo na Larryho židli.
Poklepal jsem jí na rameno a ona se zmateně otočila. Pokusil jsem se na ni usmát, ale nevěděl jsem, co bych jí mohl říct. Nic mě nenapadlo a tak jsem ze sebe vysoukal ubohou poznámku: ,,Víš, že máš, éé, moc hezký oči?"
Smutně na mě koukla, ,,Heterochromie," zašeptala po chvíli a odvrátila ode mě obličej.

Byl jsem zmatený, myslel jsem, že když holce složíte kompliment, měla by být potěšená, ne smutná. Kousnul jsem se do špičky jazyka a zamračil jsem se. Něco mě kleplo po předloktí. Tužka. Její tužka. Ukázala na levý roh mého sešitu, kde bylo drobným písmem napsáno Děkuju. Nechápavě jsem se na ni podíval.
Za co? Napsal jsem škrabopisem pod slovo, které napsala.
Za kompliment, načmárala rychle.
To je v pohodě, jsou fakt hezký, odepsal jsem a ona se plaše usmála.
Dál už nepsala nic, tak jsem si celý zbytek hodiny prohlížel jen těch pár slov napsaných černou tenkou propiskou. Náš první rozhovor, pomyslel jsem si a ironicky se usmál, kdyby někdo někdy mohl slyšet moje myšlenky, zbláznil by se smíchy, anebo, co je pravděpodobnější, nepromluvil by se mnou už ani slovo.

Na třetí hodinu jsem se musel posadit k Becce a prvních pár minut jsem nedokázal jsem odtrhnout oči od jejích nově obarvených vlasů.
Měly brčálově zelenou barvu, což u profesora Johnsona vyvolalo hodně negativní reakce a rozhodl se s námi napsat opakovací test z chemie.
Pod nosem mi přistál papír formátu A4 a byl úplně prázdný. Panebože.
Pak jsem dostal ještě jeden stejně velký, z obou stran popsaný papír, na němž se nacházelo asi třicet strukturních, racionálních i molekulových vzorců.
Musel jsem určit názvy všech těch odporných sloučenin a to nebylo ani trochu jednoduché. Když jsem na konci hodiny začmárané papíry odevzdával, neměl jsem moc dobrý pocit a doufal jsem, že známkování bude mírné; přece jen je teprve první týden školy.

Čtvrtou hodinu jsme měli matematiku. Otráveně jsem sebou praštil o židli a snažil se zvládnout skutečnost, že má první známka z chemie letos nebude úplně šťastná.

Nová holka vedle mě něco čmárala do sešitu a tvářila se ještě víc zoufale než já. Chvíli jsem ji pozoroval a zjistil jsem, že to, čím si popisuje sešit jsou velké nesmysly. Měl jsem takový ten záporácky dobrý pocit, že alespoň v něčem lepší než někteří mí spolužáci a pak jsem si uvědomil, že bych jí měl pomoct.
Chtěl jsem ji oslovit, ale nevěděl jsem jak. Neznal jsem její jméno.
,,Hej," začal jsem, ,,chceš pomoct?"
Holka sebou trhla a podívala se na mě s nadšením v očích. Pak kývla.
,,Co to počítáš?" pokračoval jsem.
Ona svraštila obočí a pokrčila rameny.
,,Ty nevíš, co ta čísla znamenají?"
Zahanbeně zakroutila hlavou a začala ohryzávat tužku.
Udiveně jsem na ni zíral, netušil jsem, co mám udělat.
,,Dej to sem," sebral jsem jí sešit a tužku a začal přepisovat zadání.
Pozorně mě sledovala a pak, když jsem jí řekl, ať to zkusí sama, začala psát.
Psala náhodná čísla, nesmyslná písmenka vkládala mezi ně a viděl jsem na ní, že neví, co má dělat.
,,Podívej, vidíš tuhle rovnici?"
Přikývla.
,,Tak tenhle člen musíš dát na levou stranu a tyhle dva na druhou. Tyhle dvě čísla se sečtou a ty zlomky si musíš vykrátit. Rozumíš? Je to jednoduché."
Holka se na mě zašklebila a zase kroutila hlavou. Čemu nerozumí?
,,Jak jsi se prosím tě dostala do třetího ročníku? Co máš z matiky?"
Neodpověděla. Jen zaklapla sešit a otočila se ke mně zády.
Zaslechl jsem tichounký vzlyk, vstal jsem ze židle stoupnul si před tu holku. Měla k hrudi přitisknutý sešit a po tvářích jí tekly slzy.
,,Nebreč, to se naučíš" sklonil jsem se a vytáhl jí sešit jemně z rukou.
Ona si utřela slzy a chystala se něco říct, ale jakoby se zasekla a nakonec jen zavrtěla hlavou.
,,Proč se mnou nemluvíš?" zeptal jsem se. Jediné slovo, které mi za ty dva dny řekla, bylo heterochromie.
,,Mluvím" namítla zachraptělým hlasem.
,,Jedno slovo se nepočítá."
,,Hm."
,,Vidíš. Hm ani není slovo."
,,A když budu mluvit, vysvětlíš mi tu matiku?''
První věta, usmál jsem se v duchu a přikývnul.
,,Děkuju."
,,Ještě neděkuj. Zatím jsem tě nic nenaučil."
,,To nevadí. Myslím, že budeš potřebovat to děkuju víckrát, protože naučit mě matiku, je asi stejně těžké jako přelézt Mount Everest v plavkách."
Zasmál jsem se a otevřel znovu velký linkovaný sešit.
Napsal jsem jí pár jednoduchých příkladů ještě možná ze základní školy a sledoval, jak nejistě zapisuje čísla. Nakonec většina výsledků vypadala správně, ale zabralo jí to celou přestávku.
V hodině se snažila dávat pozor, ale poznal jsem, že vůbec neví, o čem Greess mluví. Pečlivě si sice zapsala z tabule každé číslo, ale výsledky nenápadně opisovala z mého sešitu.
Po hodině mě něco napadlo.
,,Nechtěla bys soukromé doučování?" zeptal jsem se vysmátý a očekával jsem jen kladnou odpověď.
,,Eh, to by bylo fajn, ale já....-" vypadala, že neví, co má říct, ,,....-já nemůžu, po škole nemám čas." Vypadala vyplašeně, tak jsem ji radši nechal odejít na další hodinu.

......
Odpoledne jsem pěšky došel až před Larryho dům.

Zdravím vás všechny, kteří tohle čtete. :)
Jsem vám nesmírně vděčná za každý komentář a vote, přečtení.
Ani nevíte, jakou mám vždycky radost, když vidím, že si tohle někdo čte.
Opravdu vám všem (i když je vás málo) moc děkuji.
Btw: jestli se vám povídka zatím líbí, budu nadšená, když o ní povíte svým kamarádům. (Vůbec nejsem vtíravá, nee :))
A jestli se vám něco na mém psaní nezdá, klidně mi to napište, ráda bych se zlepšila, takže rady cením zlatem (i když žádné nemám, haha).
Omlouvám se také za případné chyby, ale když si to po sobě čtu, tak je prostě občas přehlédnu.
Hezký den...