Innocent

Surprise

A osud s námi občas hraje podivné hry.
Ráno jsem šel do školy sám, bez Larryho, a pro útěchu jsem si říkal, že dneska aspoň nebudu mít modřinu. Čekal jsem deset minut v šatnách, jestli se přece jen Larry neobjeví a když jsem tam tak bezmocně stál, studenti z nižších ročníků na mě divně koukali a jedna učitelka se mě dokonce zeptala, jestli jsem v pořádku. Možná jsem mohl zůstat doma i dnes, ale nerad se potom doprošuju spolužáků, aby mi půjčili na opsání jejich neúplné chaotické zápisky. Když jsem čekání vzdal, zamířil jsem dvě minuty před zvoněním do učebny matematiky. Pomalu jsem si prorážel cestu skrz hloučky hlasitých spolužáků a zamířil jsem směrem k mé lavici.
Asi jsem trochu doufal, že Larry bude sedět na své židli, bude se ládovat ranní dávkou kitkatu a zachechtá se mému pozdnímu příchodu. Nic z toho se však nevyplnilo.
Na jeho místě ale někdo seděl, pozorně si prohlížel své náramky na zápěstích a vypadal duchem nepřítomen. Ten někdo byl pravděpodobně holka. Měla tmavé, kaštanově hnědé, vlnité vlasy a při bližším prohlèdnutí byste v nich uviděli pár drobných zapletených copánků a na sobě měla modrou kostkovanou košili. Co tady dělá?
,,Ehm, můžu se tě zeptat, proč sedíš na místě mého kamar-" zaseknul jsem se, Larry už není můj kamarád, ,,uch, spolužáka?" vydechnul jsem a holka odtrhla oči od svých onáramkovaných zápěstí. Neodpověděla, jen zmateně zamrkala a v tu chvíli jsem myslel, že asi omdlím. Zíral jsem na ni s otevřenou pusou, skenoval jsem její obličej a stejně jsem nemohl příjít na to, co se mi na ní nezdá.
A pak mi to došlo - měla zvláštní oči, zvláštní tím způsobem, jaký jsem ještě v životě neviděl, duhovka jejího pravého oka byla modrá, tak sytě modrá jako hluboká studna, a duhovka levého oka měla smaragdově zelenou barvu.
Holka nervózně mrkala a tvářila se, jako bych jí právě utopil kotě. Vypadala krásně, vyděšeně a tak strašně nevinně, že jsem si nemohl pomoct, ale řekl bych, že jsem ji chtěl obejmout.
Vážně mi hrabe, uvědomil jsem si a snažil se nezírat.
Sednul jsem si vedle ní, na své místo a ona se nenápadně odsunula dál ode mě. Zase se na mě vyplašeně dívala a já nechápal, proč. Vypadám snad jako Voldemort, nebo z jakého důvodu je tak vyděšená?
,,Děje se něco?" zeptal jsem se jí potichu. V hodině matematiky očividně vůbec nedávala pozor, pořád se na mě otáčela, a když jsem se na ni podíval, rychle ucukla. Profesor Greess se pustil do opakování kvadratických rovnic, takže jsem věděl, že nebude vadit chvilka neustředěnosti; ale ta holka při pohledu na tabuli málem brečela. První stránku sešitu měla popsanou jen datumem a uprostřed napsala velkým zdobeným písmem Opakování.
Když se na mě znovu otočila, podíval jsem se zase na její oči. Viděl jsem jak mžourá do mého sešitu a snaží se něco opsat.
Greess napsal na tabuli další řadu číslic střídaných písmenky a já si je opsal. Musím to vypočítat - kvůli ní. A tak jsem začal, počítal jsem a ona opisovala každé jediné písmenko a číslo, které jsem napsal. Výsledky přímo hltala; vždycky když jsem číslo dvakrát podtrhl, nevěřícně zírala.
Nevím proč, ale líbilo se mi to, ten pocit, že potřebuje, aby jí někdo pomohl. Po dlouhé době jsem se v matematice chtěl snažit, Greess to sice ocenil, ale mně záleželo jen na tom, aby ta holka mohla opisovat. A když ji Greess pochválil, cítil jsem neuvěřitelnou radost, usmál jsem se na ni a ona přikývla.

Toho dne jsme po matematice už žádnou společnou hodinu neměli, tak jsem se zase věnoval přemýšlení nad tím, kam se poděl Larry. Myslel jsem, že mi to někdo poví, ale nikdo o něm nic nevěděl.
A večer, doma jsem myslel na tu holku, na její oči a neznalost počítání kvadratických rovnic. Musím se přiznat, že do školy jsem se už hodně dlouho netěšil...