Innocent

F/part 7

Probudil jsem se až za plného slunečního svitu, který oslepoval moje oči. Rozespale jsem se snažil zvednout z postele a za hlasitého křupání snad všech kostí v mém těle jsem se ohýbal pro mobil, abych vypnul budík. Spal jsem tři a půl hodiny a bylo to na mně poznat.
Když jsem se doplazil do koupelny, odraz v zrcadle byl více než děsivý, obrovské pytle pod očima, bílý obličej, hnědé vlasy trčící na všechny strany a přeležené levé ucho na sobě mělo několik ornamentů vytvořených zmuchlanou dekou. Stěží jsem vlezl do sprchy a čištění zubů bylo v tu chvíli těžší než cokoliv jiného. Celé ráno korunovala hromádka pokrčených sešitů vedle batohu, měl jsem původně v úmyslu se z nich učit, ale včerejší a vlastně i dnešní shánění Larryho, mi myšlenku na školu vyhnalo z hlavy.
Sešel jsem v polospánku schody, abych zjistil, že rodiče jsou oba dva v práci.
Na stole mi máma nechala vegetariánský sandwich a banán, což jen dokazovalo, jak šíleně nenávidí maso.
Hodil jsem to mezi učebnice i s lahví vody z lednice, protože na snídani doma nebyl čas. Za dvanáct  minut jsem měl být ve škole a cesta k ní trvala deset. Dvě volné minuty jsem věnoval hledání sluchátek a když jsem je pod postelí společně se starou modrou ponožkou našel, byl čas vyrazit.
Venku bylo skoro jasno, slunce mě pálilo do obličeje a nikdo by neunikl dobré náladě. Jen já sám. Když člověk naspí ani ne polovinu doporučené doby spánku, nálada se mu jen tak nevylepší, ani kdyby začaly padat z nebe Skittles.

------------------------------------------------

,,Studenti, posaďte se. Harvey, prosím, vypněte ten mobilní telefon a vy, Feltmanová, přestaňte zívat," koordinoval třídu svým přísným hlasem profesor Johnson, když systematicky ukládal své veliké složky na katedru.
Jednu ze složek vytáhl, otevřel ji a vyložil z ní na stůl dva kopečky srovnaných papírů, které začal prohledávat. Z první hromádky vyndal jeden papír, který měl na sobě tlustým červeným fixem napsané už z dálky dobře vididelné A+ a z druhé, menší kopky, tentokrát vyhrábnul papíry dva, ani na jednom z nich nebyla známka k rozeznání.
Když Johnson pokládal vedle svého pouzdra na brýle první papír, nepatrně se usmál a přikyvoval hlavou, při druhých dvou papírech si ale povzdechl a naštvaně svraštil obočí.

Pak promluvil ke třídě: ,,Takže, opravil jsem vaše písemné práce a celkové hodnocení vašich znalostí je docela kladné. Až na pár vyjímek jsem nemusel nikomu udělit známku horší než B-, Alexis Potterová si dokonce vysloužila A+, proto jí uděluji velkou pochvalu," nadšeně vzhlédnul od svých papírů k holce sedící v levé polovině mé lavice, ,, a radím ostatním, jako například vám, Jasone Harvey, abyste si z naší nové žákyně vzal příklad."

Profesor pokračoval ve své promluvě o písemkách a já dumal nad tím, jestli se holka, dnes znovu zabírající místo vedle mě, opravdu jmenuje Alexis Potterová a jestli je opravdu tak dobrá na chemii, když v matematice plave. Od rána nepromluvila ani slovo, koukala zasněně ven z okna na téměř úplně modrou oblohu a když Johnson zmínil její jméno, ani to nezaregistrovala a zírala dál. Tvářila se jako by jí uletěly včely, dokonce si ani  nevšimla, že jí někdo na záda na zelenou košili nalepil neonově žlutý papírek s nápisem smrdím. Bylo mi jí líto, když se potrhlé holky ze zadnějších lavic chichotaly tomu trapně dětinskému vtípku a neustále si něco šeptaly, tak mě napadlo jí to říct, nebo možná jí ten papírek odlepit.
,,Hej, Alexis, jmenuješ se tak, ne?" začal jsem na ni šeptem a poklepal ji na předloktí, ,,máš na zádech papírek."
Otočila zmateně hlavu od okna a podívala se na mě těma očima s dvěmi barvami.
,,Co?" zamumlala.
,,Někdo ti na košili nalepil lístek s nápisem smrdíš," řekl jsem nechtěně až příliš nahlas, což upoutalo pozornost profesora. Zpražil mě pohledem. ,,Wolfang Mongredien si schůzky s děvčaty bude doumlouvat mimo vyučování, že ano?!"
Protočil jsem očima a snažil se působit nenápadně.
Někdo se potichu zachichotal, tak jsem se rozhlédl po třídě, ale nikdo se pobaveně netvářil. Ale holce vedle mě, té Alexis, se mírně třásla ramena a když jsem se jí nenápadně podíval do obličeje zase otočeného k oknu, zjistil jsem, že to ona se mi směje.
Naštvaně jsem na ni zíral a jakmile se obrátila tváří na mě a zase se tiše zasmála, neudržel jsem se.
,,CO je tu, do háje, tak vtipného?!" zasyčel jsem na ni a propaloval ji zlostným pohledem. Nedostatek spánku z vás dokáže udělat pěkný uzlíček nervů, protože jindy bych tak přehnaně jen na hloupé hihňání nereagoval.
Přestala se usmívat a nahnula se ke mně, zatímco ukazováčkem ukazovala směrem k oknu, ze kterého předtím pořád hleděla ven. Nebo moment, ona sledovala to okno. ,,Podívej. Vidíš toho pavouka?" zeptala se a já nepatrně přikývnul.
,,Tak se na něj podívej," přikázala mi tiše a na tváři se jí zase rozhostil úsměv velikosti Slunce.
Sledoval jsem toho malého pavouka, který tam opravdu byl, houpal se na své pavučině a bože, už jsem věděl, čemu se smála, protože jeho houpání připomínalo, no, jak to jen říct, připomínalo přesně pohyby profesora Johnsona.
Nerozuměl jsem tomu, proč jsem se nakonec smál taky, ale zjistil jsem, že Alexis je ještě divnější, než působila ze začátku a bude hodně složité to s ní vydržet v jedné lavici.
V ten moment jsem si  vzpomněl, že bych normálně věnoval pozornost úplně něčemu jinému než hloupému pavoukovi a  ve společnosti svèho debilního kamaráda bych nemusel čelit téhle šílené holce. Mysl se mi nějakým záhadným způsobem sama od sebe přepnula z chemie na telefonát s Larrym a přemýšlel jsem o jeho náhlém zmizení. Nejhorší na tom bylo, že já musel sedět ve škole s tou divnou holkou s pěkně potrhlým smyslem pro humor a Larry vězel neznámo kde. Chtěl jsem, aby se vrátil, ale věděl jsem, že mu jeho otec provedl něco hrozného, takže už se domů vrátit nemůže, nebo alespoň ne v nejbližší době. Měl jsem chuť vyběhnout ze třídy, rozrazit dveře k tomu jeho odpornému baráku, řvát na toho hulváta, co se k lidem takhle chová a mlátit ho do krve, aby si konečně uvědomil, jak se lidi mají chovat. Jenže to bych asi musel mít kapánek jinou fyzičku a musel bych se nějakým kouzlem zbavit všeho toho holčičího strachu, že ano.
Když jsem odtrhl oči od pavouka, Alexis se zase věnovala nějaké šíleně zvláštní a nepochopitelné činnosti, napadlo mě, že Larry možná odjel jen někam kousek od města a mohl bych za ním zajet, i když mě včera, vlastně dneska varoval, abych za ním nejezdil a ani mu nepsal. Možná mohl jet taky za svou matkou, ale bylo to málo pravděpodobné, protože ji nenáviděl a ani nevěděl, kde bydlí, a vlastně ani netušil jestli žije.

Byl jsem z toho všeho tak zmatený, že jsem si ani nevšiml, že zazvonilo a všichni spolužáci už mezi sebou vedli hlasité rozhovory. Dokonce i nová Alexis si povídala - ano, povídala. Ale s kým. S profesorem. Zrovna když jsem na ně nevěřícně zíral, zavolali mě k sobě, z čehož jsem byl značně zmatený. Vstal jsem unaveně ze židle a zamířil si to k tolik neoblíbené katedře stále přeplněné jeho barevně odlišenými složkami.
Profesor v ruce držel písemku, MOJI písemku, na které bylo tlustým červeným fixem v kroužku napsané F. Musel jsem si přiznat, že tak špatné jsem to neočekával. I písemka Harveyho, kterou zmiňoval dřív a ležela vedle nejlepší písemky patřící Alexis, měla více správných odpovědí než ta moje. Získal jsem jen jeden jediný bod.
,,Mongrediene, mám pro vás špatnou zprávu," zvednul ke mně pohled Johnson, ,,Vaše písemná práce dopadla katastroficky, váš výsledek jsem raději před třídou ani nezmiňoval, protože jsem doufal, že mi to vysvětlíte, jinak nechápu, jak jste mohl napsat tak špatně obyčejné opakování." Johnson se tvářil nespokojeně a já neměl ani tušení o tom, jak profesorovi  vysvětlit skutečnost, že jsem dostal z opakování z chemie F.
,,Ehm," zakašlal jsem, ,,pane profesore, já ... - já jsem měl asi špatný den nebo já - "
,,Wolfangu Mongradiene, myslíte si, že za ty tři roky vás neznám? Nešaškujte mi tu a přiznejte se, jestli to neumíte. Doučování totiž nebude žádný problém, protože když jsem se díval na vaše výsledky z ostatních předmětů, tak to není tak špatné a v matematice přímo excelujete, usuzuji tedy, že hloupý nejste."
Poníženě jsem přikývnul a neodhodlal jsem se ani zvednout hlavu, raději jsem studoval špičky svých okopaných bot.
,,Dobře, tak jo," souhlasil jsem ani nevím s čím.
,,Ano? Takže berete doučování?" tázal se profesor a já jako obvykle jen přikývnul.
,,V tom případě mám pro vás návrh," pokračoval, když jsem se už chystal k návratu na své místo, ,, jistě, jste si všiml, že tady studentka Potterová má jisté problémy s matematikou, kterou vy ovládáte a naopak máte zase nešvory s chemií, kterou má ona v malíčku, a protože já na hloupá doučování nemám čas, napadlo mě, že byste si mohli navzájem s předměty pomoci," vyhrknul Johson.
Cože?! Mám se nechat doučovat od ní?! To už si i profesoři dělají srandu z toho, že nemám žádnou holku a dávájí mě dohromady s 'doučovatelkama'?   Myslel jsem, že se začnu smát, řehtat na celé kolo, ale místo toho jsem jen pitomě zrudnul. Imaginární facky létaly zleva zprava a měl jsem chuť se zahrabat co nejhlouběji do země a už tam v hlíně zůstat navěky.
Nenápadně jsem vzhlédnul k mé 'doučovatelce', která se kupodivu tvářila naštvaně, ruce měla za zády a nedočkavě přešlapovala. Zaregistrovala můj pohled a okamžitě, podobně jako já předtím, začala zírat na své boty.
,,Nyní musím odejít, vy se běžte, prosím vás, připravit na další hodinu a přestaňte se tvářit jako bych vás poslal do márnice." S těmi slovy si Johnson posbíral své obrovské množství složek a vyšel s úšklebkem na své vrásčité tváři ven z učebny.
Alexis si šla sednout do lavice i s tím svítivým lístečkem na zádech.
Já měl v plánu něco jiného.

                        ---

Zdavím, :).
Jsem tu s další, tentokrát rekordně dlouhou kapitolou. Dopsala jsem ji přesně 12 minut po půlnoci, protože nevím proč, ale prostě jsem v tu dobu nespala. Má bez poznámky asi 1600 slov a i když jsem původně měla v plánu přestat psát kvůli tomu, že čtenářů mám jen asi pět, pokračuju, protože mě to baví a píšu už jen tak. Až budu mít čas, nějaké čtenáře si možná seženu a pokusím se z nich dostat názor. Lol. ( taky nevím, pro koho tady tyhle poznámky vlastně píšu, ale who cares).
Za každé vote, comment, read jsem šťastná jako blecha v kožichu.
Btw. V mediích je obrázek, nak který jsem dneska ráno někde narazila a určitě skoro každý z nás se v něm často vidí. :D
Přeji hezký den a ještě jednou hrooozitaaaansky mooooc děkuji, že čtete.
M.<3